Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek ()

Volal jsem dopoledne do Břeclavi, abych dal vědět, že jsem dobře dojel a abych ještě jednou poděkoval za pohostinství, a Dan se ptal, kde se najdou ta místa, která jsem při přednášce citoval (bez udání přesného místa). A tak jsem mu obě našel (a pak večer zavolal); nemohl to v konkordanci na e-nosiči najít, je otázka, zda to nějak neupravovali, samozřejmě „pedagogicky“). A při té příležitosti jsem si to znovu důkladněji přečetl a všiml jsem si věci, kterou jsem dříve prostě nechával stranou. Autor Janova evangelia nechal v kap. 14. ve verši 12. Ježíše říci učedlníkům (specielně Filipovi): „Amen, amen pravím vám: Kdož věří ve mne, skutky, kteréž já činím, i on činiti bude, a větší nad ty činiti bude.“ Zaujalo mne cosi dost podivného, ba absurdního. Považuji za nemyslitelné, že by si autor celou věc vymyslel, zejména že by si vymyslel ono provokativní „větší nad ty“ (event. více než ty). Muselo to být dost dlouho neseno ústní tradicí, protože nic podobného (podobně ostrého, krajního) nenajdeme u synoptiků. Stejně však autor zřetelně cítil, jak extrémní je to formulace, a tak považoval za nutné ji poněkud ohladit a zbavit největšího ostnu: vložil do Ježíšových úst něco, co určitě Ježíš neřekl, ale co tam dodala zbožná tvořivost. Ježíš podle textu mluví o těch, kdo věří „v něho“, zatímco neexistuje logion, kde by Ježíš mluvil takto o sobě, a neexistuje logion, kde by mluvil o víře v někoho či něco, tedy ani o víře v Boha. Ono „v“ (řecky EN) je vynález prvních křesťanů, protože ani v řečtině (ani v klasické, ani v KOINÉ) se sloveso PISTEYEIN s nějakým EN nespojovalo. A tak jsem na to Dana (Blažka) hned náležitě upozornil. Doufám, že si to pustí hlavou. (Písek, 000306-2.)

Parmenidés (~540-470)

... Teď již zbývá jen o jedné cestě
zpráva: že jest, a při této cestě jsou velice četná
znamení, že ono jsoucí, jež nevzniklo, nezajde také,
že je jediné, celé a pevné i neukončené.
Nebylo nikdy a nebude – jest nyní najednou celé,
souvislé, jedno. Neb jaký pak pro ně chceš vyhledat původ?
Jak pak a odkud by vzrostlo? Že z nejsoucího by bylo,
nedovolím, bys říkal a myslil, vždyť říci a myslit
nelze, že není. A jaká as nutnost by přiměla jsoucí,
aby, počavši z ničeho, dřív nebo později vzniklo?
Tudíž musí buď veskrze být nebo naprosto nebýt.
Ani že z nejsoucího by jiného vzniknout cos mohlo,
nesvolí důkazu síla, a proto bohyně práva
neuvolňuje jsoucí z pout, aby vzniklo neb zašlo,
nýbrž je drží a rozhodnutí teď záleží na tom:
jest nebo není? Nuž takto již rozhodnuto, jak nutno:
jednu pominout cestu, již nelze myslit ni vyřknout,
pravdivá není – a druhou pak za jsoucí uznat a správnou.
Jak by pak jsoucí později bylo a jak by dřív vzniklo?
Jestliže vzniklo, pak není a stejně, má-li kdys býti.
Tak tedy vznikání zhašeno jest a zapadl zánik.
Jsoucí nelze též dělit, neb celé jest veskrze stejné,
není ho zde trochu více, což mohlo by spojení bránit,
ani zas trochu méně; je veskrze jsoucího plno.
Proto souvisí zcela, neb se jsoucím jsoucí se stýká.
Jsoucí je bez pohnutí – jeť sevřeno mocnými pouty –,
bez počátku a bez ustání, neb vznik a též zánik
daleko zahnány byly, je odvrhl pravdivý důkaz.
Zůstává stejné a na stejném místě, o sobě samo
leží a zůstává tam, neb mocná Nutnost je drží
v poutech hranice, která je dokola svírá, /69/
protože nesmí být bez konce; vždyť mu ničeho není
třeba, a bez konce jsouc, by všeho potřebno bylo.
Toutéž věcí je myslit, a o čem se myslí, neb věru
bez jsoucího, v němž je vždy myšlení vyřčeno, nijak
myšlení nemůžeš nalézt, vždyť není a nebude nikdy
jiného nic mimo jsoucí, neb Sudba je sevřela pouty,
aby bylo vždy celé a bez hnutí; proto ...
(Zl. B 7 a 8 ze Sexta, Simplikia aj.)
(3478, Zlomky předsokratovských myslitelů, přel. Karel Svoboda, Praha 1962,
str. 68-69.)

Ladislav Hejdánek (2000)

Volal jsem dopoledne do Břeclavi, abych dal vědět, že jsem dobře dojel a abych ještě jednou poděkoval za pohostinství, a Dan se ptal, kde se najdou ta místa, která jsem při přednášce citoval (bez udání přesného místa). A tak jsem mu obě našel (a pak večer zavolal); nemohl to v konkordanci na e-nosiči najít (je otázka, zda to nějak neupravovali, samozřejmě „pedagogicky“). A při té příležitosti jsem si to znovu důkladněji přečetl a všiml jsem si věci, kterou jsem dříve prostě nechával stranou. Autor Janova evangelia nechal v kap. 14. ve verši 12. Ježíše říci učedlníkům (specielně Filipovi): „Amen, amen pravím vám: Kdož věří ve mne, skutky, kteréž já činím, i on činiti bude, a větší nad ty činiti bude.“ Zaujalo mne cosi dost podivného, ba absurdního. Považuji za nemyslitelné, že by si autor celou věc vymyslel, zejména že by si vymyslel ono provokativní „větší nad ty“ (event. více než ty). Muselo to být dost dlouho neseno ústní tradicí, protože nic podobného (podobně ostrého, krajního) nenajdeme u synoptiků. Stejně však autor zřetelně cítil, jak extrémní je to formulace, a tak považoval za nutné ji poněkud ohladit a zbavit největšího ostnu: vložil do Ježíšových úst něco, co určitě Ježíš neřekl, ale co tam dodala zbožná tvořivost. Ježíš podle textu mluví o těch, kdo věří „v něho“, zatímco neexistuje logion, kde by Ježíš mluvil takto o sobě, a neexistuje logion, kde by mluvil o víře v někoho či něco, tedy ani o víře v Boha. Ono „v“ (řecky EN) je vynález prvních křesťanů, protože ani v řečtině (ani v klasické, ani v KOINÉ) se sloveso PISTEYEIN s nějakým EN nespojovalo. A tak jsem na to Dana (Blažka) hned náležitě upozornil. Doufám, že si to pustí hlavou.
(Písek, 000306-2.)