Zde najdete digitalizovanou podobu Hejdánkovy originální kartotéky. Její celkový objem čítá mnoho tisíc lístků. Zveřejňujeme je po částech, jak je zvládáme zpracovávat. V tuto chvíli máme zpracované to, co prof. Hejdánek sám vypracoval elektronicky. Zbývá ovšem mnoho práce na papírových kartičkách. Kromě Hejdánkových výpisků z četby obsahuje kartotéka také jeho vlastní myšlenkovou práci z posledních let, kterou nejde dohledat jinde.
Parmenidés
(~540-470)
... Teď již zbývá jen o jedné cestě
zpráva: že jest, a při této cestě jsou velice četná
znamení, že ono jsoucí, jež nevzniklo, nezajde také,
že je jediné, celé a pevné i neukončené.
Nebylo nikdy a nebude – jest nyní najednou celé,
souvislé, jedno. Neb jaký pak pro ně chceš vyhledat původ?
Jak pak a odkud by vzrostlo? Že z nejsoucího by bylo,
nedovolím, bys říkal a myslil, vždyť říci a myslit
nelze, že není. A jaká as nutnost by přiměla jsoucí,
aby, počavši z ničeho, dřív nebo později vzniklo?
Tudíž musí buď veskrze být nebo naprosto nebýt.
Ani že z nejsoucího by jiného vzniknout cos mohlo,
nesvolí důkazu síla, a proto bohyně práva
neuvolňuje jsoucí z pout, aby vzniklo neb zašlo,
nýbrž je drží a rozhodnutí teď záleží na tom:
jest nebo není? Nuž takto již rozhodnuto, jak nutno:
jednu pominout cestu, již nelze myslit ni vyřknout,
pravdivá není – a druhou pak za jsoucí uznat a správnou.
Jak by pak jsoucí později bylo a jak by dřív vzniklo?
Jestliže vzniklo, pak není a stejně, má-li kdys býti.
Tak tedy vznikání zhašeno jest a zapadl zánik.
Jsoucí nelze též dělit, neb celé jest veskrze stejné,
není ho zde trochu více, což mohlo by spojení bránit,
ani zas trochu méně; je veskrze jsoucího plno.
Proto souvisí zcela, neb se jsoucím jsoucí se stýká.
Jsoucí je bez pohnutí – jeť sevřeno mocnými pouty –,
bez počátku a bez ustání, neb vznik a též zánik
daleko zahnány byly, je odvrhl pravdivý důkaz.
Zůstává stejné a na stejném místě, o sobě samo
leží a zůstává tam, neb mocná Nutnost je drží
v poutech hranice, která je dokola svírá, /69/
protože nesmí být bez konce; vždyť mu ničeho není
třeba, a bez konce jsouc, by všeho potřebno bylo.
Toutéž věcí je myslit, a o čem se myslí, neb věru
bez jsoucího, v němž je vždy myšlení vyřčeno, nijak
myšlení nemůžeš nalézt, vždyť není a nebude nikdy
jiného nic mimo jsoucí, neb Sudba je sevřela pouty,
aby bylo vždy celé a bez hnutí; proto ...
(Zl. B 7 a 8 ze Sexta, Simplikia aj.)
(3478, Zlomky předsokratovských myslitelů, přel. Karel Svoboda, Praha 1962,
str. 68-69.)
vznik lístku: prosinec 2008
Ladislav Hejdánek
(2009)
Každý „kolektiv“ je tvořen jednotlivci; člověk se rodí jako jednotlivec, a vztahům k jiným jedincům se musí postupně učit. Je tomu dokonce tak, že může vstoupit do světa nějakého „kolektivu“ (a vůbec do světa společnosti) jen za pomoci druhých lidí. Pokud mu taková pomoc chybí nebo pokud je nedostatečná, ochuzená, konkrétně pokud se nemůže „opřít“ o konkrétního jedince (většinou matku), aby se mohl o něho opřít, nebude dostatečně pro vstup mezi ostatní lidi připraven. O takových dětech a pak dospělých se potom říká, že jsou na dlouho a někdy na celý život poškozeni, deprivováni. To je zřetelným dokladem toho, že člověk není pro společenský život vybaven „od přírody“, ale že – právě jako jednotlivec – musí být do společenství (do vztahů mezi lidmi) pozván a uváděn, a to delší dobu. Mluví se někdy o „sociální inteligenci“ a o tom, že u něho je vysoká, zatímco u někoho jiného je malá, nízká. To, že bez druhých lidí se dítě nemůže dostatečně a dost dobře stát „člověkem“, vůbec neznamená, že to je společnost resp. kolektiv, nějaké společenství, které z narozeného člověka dělá společenského tvora. Dítě je nepochybně vybaveno schopností se společenským tvorem stát, ale samo to nedokáže uskutečnit, a kolektiv mu v tom nemůže – jakožto kolektiv – pomoci, jak jsme řekli. Musí to být vždy jedinec, ke kterému může mít dítě důvěru a který se proto nemůže ze dne na den měnit a střídat.
(Písek, 100915-1.)
vznik lístku: září 2010