Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2005)

Především máte tendenci onu historickou (přesněji: dějinnou) opozici myšlení řeckého a hebrejského takřka ztotožňovat s opozicí myšlení předmětného a nepředmětného. Pravda, nijak na tom nestavíte, ale stejně to je spojeno s jistým nebezpečím. Hebrejské myšlení (až do doby helenismu) je předpojmové, a to znamená „nikoli předmětné“, ne však „nepředmětné“ v samostatném pozitivním významu. (Předpojmové je totiž veškeré myšlení mytické – a to přece není žádná zásluha ani žádné pozitivum!) Význam hebrejské tradice spočívá v tom, jak pozoruhodné byly pokusy o překonání mytického myšlení, podniknuté ještě narativním způsobem, jakousi narativní ,metodou‘; dnes se stále zřejměji ukazuje hluboká oprávněnost tohoto zaměření, ale také jeho závažná nedostatečnost pro naše dnešní potřeby. Návrat k předpojmovosti a k narativitě (a tím spíše k mýtu a mytičnosti) nám je dnes už uzavřen, je nemožný, protože naše myšlení (evropské a Evropou poznamenané) je už nenapravitelně restrukturováno pojmovostí. Moje teze zní: jestliže řecký typ pojmovosti navazoval především na – ve starém Řecku již silně oslabené – mytické myšlení a představuje jakousi racionalizaci mýtu (ve smyslu maximálně dosažitelné emancipace z podmíněnosti narativitou), musí být zásadně možné dlouhodobou usilovnou prací ustavit nový typ pojmovosti cestou jakési racionalizace (přesně: zpojmovění) toho, jak staroizraelská myšlenková elita ještě prostředky narativními překonala – a mnohem účinněji – mytickou orientaci na minulost (na pravzory atd., zatímco řečtí myslitelé jen odbourávali historky o bozích a pokoušeli se „boha“ vymezit pojmově, a to znamená „geometricky“). A to představuje dvojí obrovský úkol: jednak se musíme pokusit rozhodující vybraná témata starozákonní (zejména Abramovo vyjití a exodus z Egypta, ale i řadu dalších) myšlenkově interpretovat dnešními (ovšem těmi nejlepšími) prostředky a otevřít tak cestu k interpretacím zítřejším (a už ne pouze theologickým, nýbrž týkajícím se celého našeho života i myšlení); ale za druhé – a především – zrevidovat tradiční formy dogmatu a oddělit v nich (přesněji: pokoušet se postupně stále intenzivněji oddělovat) to významově podstatné a nadále držitelné od zbytečných a často matoucích vlivů řecké racionalizované a do filosofie zavlečené mytologie, zejména v jejích do (pseudo)theologičnosti transformovaných extrémech (především dogmatických pojmových konstrukcích vysloveně metafyzické povahy). To poslední je ovšem věc, kterou rád přenechám theologům (či jak si dnes píší: teologům); nehodlám to dělat za ně, protože to je jejich věc. Filosofie si tu ponechává jen svou kritickou funkci, která bude vždy znovu odhalovat zbytky metafyziky (a původně řecké pojmovosti) tam, kde si toho theologové sami nejsou dost vědomi.
(Z e-mailu Ivaně Valúchové.) (Písek, 050306-1.)

Ladislav Hejdánek (2005)

Je však třeba si uvědomovat, že víc než dvou a půl tisícileté „soužití“ řeckých a židovských tradic všeho druhu mělo myšlenkově vliv dvojího druhu: jednak řecká pojmovost silně poškozovala zejména odkaz proroků a eo ipso samého Ježíše z Nazaréta, který na prorockou linii navazoval a který ji dovršoval. Helenizace tzv. „křesťanské zvěsti“ způsobila nemalé škody a vytvořila značné překážky opravdovému porozumění Ježíšovu „radostnému poselství“ (jak mu dnes nově musíme rozumět na rozdíl od pozdějšího „evangelia o Kristu“). Na druhé straně však celá tato transpozice uchovala byť touto nepříliš vhodnou formou také velmi mnohé z toho podstatného, neboť nebyla nikdy natolik neprůsvitná, aby vždy znovu nedávala prohlédat lepším duchům k jádru staroizraelského odkazu, bez něhož nelze porozumět ani Ježíšovi a jeho dobrému poselství, jeho „dobré zprávě“. Já jsem hluboce přesvědčen, že celé dosavadní dějiny křesťanského myšlení (k němuž samozřejmě počítám třeba i oba velké problematické kritiky stávajícího křesťanstva, jakými jsou Kierkegaard a Nietzsche, a celou plejádu dalších jimi ovlivněných myslitelů pozdějších) byly a dosud jsou m.j. obrovským kadlubem nejrozmanitějších pokusů o start nového způsobu myšlení, které už také v minulosti mělo a i dnes má některé výsledky, na něž je naprosto nezbytné se vší vážností navázat a i dále navazovat. V těch dosavadních evropských myšlenkových dějinách se totiž vskutku něco i pozitivního stalo, a my tomu musíme správně porozumět. Správné porozumění vůbec neznamená se prostě existujícím trendům přizpůsobit, ale správně rozpoznat, které z nich po důkladném rozkousání a rozžvýkání spolknout a které naopak jednoznačně ,vyvrhnout z úst‘ (formulace Kralických), tj. vyplivnout. – Jaký je tedy závěr? Ke staré (a dodnes vlivné) řecké tradici se nemůžeme prostě a naivně jen „obrátit zády“, a na druhé straně nemůžeme jedinou a dostačující spásu vidět v nějakém „návratu“ k nejlepším tradicím hebrejským. To je tedy ten hlavní rozdíl mezi oběma dvojicemi: zpředmětňující myšlení musíme důsledně pronásledovat všude, kde si dělá nárok na to, být výhradním a jediným správným prostředkem (a ne pouhou redukcionistickou a jen velmi omezeně „pomocnou“ metodou), a nikdy nesmíme přestat poukazovat na jeho jen relativní oprávněnost a velkou omezenost (ať už má třeba v přírodních vědách pověst sebe lepší). A na druhé straně se musíme už od Starých Řeků, ale také z celé pozdější evropské tradice čerpat inspiraci pro jakousi „nápodobu“ toho, jak umně dokázali převádět narativitu do pojmovosti – i když někdy vskutku odstrašujícím způsobem. My se u nich totiž musíme něčemu naučit, až se budeme pokoušet něco podobného programově dělat s odkazem hebrejského myšlení, ovšem včetně poučení, jak se vyhnout těm omylům a chybám, jichž se dopustili oni (a podobně musíme selektivně navazovat na leccos ze středověkého i novověkého a současného myšlení, zatímco stejně selektivně musíme vyřazovat vše, co se prokázalo a ještě prokáže jako omyla a chyba). A k tomu cíli musíme ta „staré“ co nejlépe vskutku znát či spíše znovu poznávat (a nespokojovat se s dosavadními „klišé“, jak nám je předkládá většina i velmi odborné, filosoficky však nedostatečně poučené či vzdělané) sekundární literatury.
(Z e-mailu Ivaně Valúchové.) (Písek, 050306-2.)

Paul Ricœur (1983)

Uvedený aporetický styl pak nabývá zvláštního významu v celkové strategii naší práce. Teze, kterou budeme v této knize stále obhajovat, říká, že spekulace o čase je hloubání, jež nevede k žádnému závěru, a že jedinou odpověď zde může podat výkon narativity. Neznamená to, že tento výkon je s to vyřešit tyto aporie tím, že je bude suplovat. Řeší-li je, pak v básnickém, a nikoli teoretickém smyslu slova.
(7177, Čas a vyprávění I., Praha 2000, str. 21.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Pojmové myšlení řeckého typu si samo nevystačí a nikdy si nevystačilo; vždycky je sice zapotřebí „formalizovat“, ovšem jen některé struktury (a dokonce jen některý jejich typ), ale dát dohromady rozsáhlejší „texty“ nelze bez prostředků narativity (příkladem jsou třeba Principia mathematica autorů B. Russella a Alfred North Whiteheada). Odmítání narativity starých mýtů a mytických vyprávění nikdy nemohli starořečtí filosofové dotáhnout až do konce; jejich odmítání každé narativity, pokud šlo třeba o „bohy“, je sice pochopitelné, ale bylo motivováno spíše emotivně než racionálně (přestože se jako racionální ohlašovalo a samo pociťovalo). Až Platón si toho byl do jisté míry vědom, ale umožnil tak později také nejrůznější pokusy o „rehabilitaci“ či „restauraci“ filomytičnosti a filosofisujících mýtů, což rozhodně nebylo jeho úmyslem. Ovšem každá, byť relativní restaurace narativity s sebou vždy zároveň a volky nevolky přináší větší nebo menší restauraci mýtu a mytologičnosti. Někdy může mít rehabilitace narativity vážné a důležité důvody, a pak je třeba se mít mimořádně na pozoru před oživováním filomytičnosti a před nárůstem a atraktivitou tzv. mytologismů (termín Landsbergův). Obrana před takovým nebezpečím však nesmí být spojována s odmítáním narativity.
(Písek, 111228–3.)