Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2011)

Ve starém Řecku došlo k významnému rozdělení myslitelů v otázce pojetí arché. Anaximadros charakterizoval arché jako apeiron a aoriston (neomezené a neurčité), a podal také jako první jeho pojmový výměr: „Z čeho věci vznikají, do toho též zanikají podle nutnosti, neboť si za své bezpráví navzájem platí pokutu a trest podle určení času.“ (zl. A 9 a B 1.) Zároveň však je toto „neomezené“ „věčné a nestárnoucí“ a „obsahuje všechny světy“ (zl. a11 a B 2), a je „nesmrtelné a nehynoucí“ (zl. A 15 a B 3). Aniž bychom se pustili do detailnějšího zkoumání, můžeme jasně vidět několik rozporných momentů. Předně tu je samozřejmý předpoklad, že „věci“ vznikají a zanikají, zatímco „arché“ je nevzniklé a nezanikající. Přesto všechny věci vznikají z „arché“, a když zanikají, zanikají do „arché“. Věci však nejen zanikají, ale také stárnou; naproti tomu „arché“ nestárne. Některé věci jsou živé a jiné neživé, a ty živé stárnou jiným, zvláštním způsobem než neživé (o těch bychom spíše řekli, že „vetší“ (stávají víc a víc vetchými), že se opotřebovávají, snad i kazí. „Arché“ však nestárne vůbec. Přesto je zdrojem vznikání (a také koncem zanikání) všech věcí, všech „obloh“ a „světů“ – a dokonce všechny ty „světy“ (a zřejmě i oblohy a vůbec všechny věci) v sobě „obsahuje“. Jak je v sobě obsahu, když se samo nemění (nestárne), zatímco ony se mění, tj. vznikají a zanikají – a to znamená tak čas a časovost. „Obsahuje“ v sobě „arché“ také čas? Jak vůbec může něco dočasně vznikat a pak zanikat bez času? Vzniká čas také z „arché“? Ale pak by musel být také uvnitř „arché“, a musel by do ní také zanikat. A jak vůbec vypadá to vznikání do času a v čase? Kam vznikají věci, oblohy a světy? Vždyť nemohou zůstávat uvnitř „arché“ – neměly by se kam vracet. Obsahuje-li v sobě „arché“ všechny světy, je sama také světem, byť zvláštního, zcela odlišného druhu? Je ono vznikání pohybem? A je pohybem „zevnitř“? (Zvenčí nemůže být přece „vytahováno“ a už vůbec nikoli „vystrkáváno“ z „arché“!) To by však pohyb musel být vlastní samotné „arché“! A jak by mohlo z „arché“ vznikat něco živého, kdyby ten život už nějak nebyl v „arché“ dříve? Ale jaký by to byl původní život, kdyby byl bez pohybu a také bez stárnutí? To je zřejmě míněno slovem „nesmrtelnost“, nikoli „bezživotí“. – Pozoruhodná je také myšlenka, že Anaximados vykládá vznikání věcí „tím, že se vylučují protivy věčným pohybem“; to jistě připomíná představy dnešních fyziků, kteří trochu podobně uvažují o „vzniku“ dvojic elektron – pozitron, proton – antiproton apod., stejně jako o jejich vzájemném zániku.
(Písek, 111107-3.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Jestliže přijmeme za svou myšlenku, že všechno skutečné se děje, že svět je dění, a dále, že toto dění spočívá v událostech (pravých i nepravých), pak musíme dříve nebo později dospět k závěru, že každá událost musí nějak začít, proběhnout a posléze skončit. Pokud pravá událost (tj. pravé jsoucno) pojme či zahrne do svého průběhu ještě průběh jiných událostí/jsoucen, můžeme pochopitelně zjišťovat, že leccos z určité události této události předcházelo, podobně jako naopak leccos může ještě pokračovat ve svém běhu i poté, co ona dočasně je v sobě (v sebe) integrující událost již skončila. To však nám nesmí zastřít skutečnost, že každá pravá událost/pravé jsoucno musí jak svůj průběh, tak i eventuelní (ale nejčastěji se vyskytující) dočasnou (a někdy jen relativní) integraci jiných událostných dění sama vykonávat, a to od samého počátku, a až do samého (svého) konce. Ani začátek (počátek), ani konec jsoucna/události tím ovšem není relativizován ani oslaben, neboť vždycky musíme počítat s tím, že nějaké jeho (její) složky či součásti mohou mít svůj vlastní počátek ještě dříve než samo toto jsoucno/událost, stejně jako některé takové složky či součásti mohou přetrvávat ještě i potom, co samo jsoucno/událost již skončilo. Nic z toho, co nějaké události předcházelo, nemůže být považováno za „příčinu“ jejího skutečného počátku (ledaže by vůbec nešlo o svébytnou událost); takže každá skutečná událost/jsoucno počíná tím, že vzniká (stává se skutečností) z „ničeho“. A naprosto analogicky každá taková událost končí v „ničem“ resp. do „ničeho“, a to bez ohledu na to, že z ní ještě nějakou dobu „zůstávají“ nějaké „pozůstatky“, relikty, které do jejího průběhu byly nějak spolu-pojaty, vintegrovány, zapojeny, ale nyní toto zapojení bylo ukončeno, zrušeno (v některých případech mluvíme o tom, že ona proběhnuvší a nyní končící událost/jsoucno se začala „rozkládat“). Tak dospíváme k pochopení, že vše, co yse děje, začíná (vzniká) z „ničeho“, a po té, co proběhne, zase do „ničeho“ zaniká, v „ničem“ končí. A tak si můžeme klást otázku: znamená tato okolnost, že to, co v ničem počíná a do ničeho opět končí, je po celou dobu svého průběhu „ničím“? Každodenní zkušenost bvy nás ovšem usvědčovala z omylu: to, že události/jsoucna mohou na sebe reagovat, mohou na sebe navazovat a dokonce mohou vytvářet (spolu s jinými) jakási složitější, komplikovanější události/jsoucna, z nichž některá mohou být dokonce daleko trvalejší než ta původní, nižší, ale že i ta nejtrvalejší mohou zase vytvářet události/jsoucna ještě komplikovanější (komplexnější), byť méně trvalá – to vše svědčí jednoznačně pro to, že celý obrovský, složitě uspořádaný (i chaotický) svět všech skutečností není žádnou pouhou „nicotou“, i když svůj původ v „nicotě“ nepochybně má a i když vposledu v nicotě jednou (asi) skončí.
(Písek, 140424-1.)

Platón (-427-347)

… Jest tedy nejprve třeba poznati pravdu o přirozenosti božské a lidské duše pozorováním jejích stavů i výkonů; počátek důkazu je tento.
Veškerá duše je nesmrtelná. Neboť co se stále pohybuje, je nesmrtelné; co však pohybuje něčím jiným a jest pohybováno od něčeho jiného, to má ustání pohybu a tím i ustání života. Jediné to, co pohybuje samo sebe, nikdy se nepřestává pohybovat, protože neopouští samo sebe, nýbrž toto jest i všem jiným věcem, které se pohybují, zdrojem a počátkem pohybu. Počátek však je bez vzniku. Neboť všechno, co vzniká, musí vznikati z počátku, ale on sám nevzniká z ničeho; neboť kdyby počátek z něčeho vznikal, již by to nevznikal počátek. Když pak je bez vzniku, musí být i bez zániku. Vždyť kdyby zhynul počátek, nikdy ani sám z něčeho nevznikne ani nic jiného z něho, jestliže mají všechny věci vznikati z počátku. Takto tedy je počátkem pohybu to, co pohybuje sama sebe. Toto pak nemůže ani /35/ zanikati, ani vznikati, sice by musilo veškeré nebe i veškerá země spadnouti v jedno a zastavit se a již by neměly odkud znova dostati pohyb a vznik. Když pak se ukázalo nesmrtelným, co se pohybuje samo od sebe, nebudeme se ostýchati říci, že právě to je podstata a smysl duše. Neboť každé tělo, kterému se dostává pohybu zvenku, je bezduché, kterému však zevnitř, samému ze sebe, oduševněné, protože toto je přirozenost duše; je-li však tomu tak, že není nic jiného, co by pohybovalo samo sebe, než duše, pak je nutně duše jsoucno nevzniklé a nesmrtelné.
Nuže o její nesmrtelnosti dost; o její pak způsobě jest promluviti takto. Jaké to je jsoucno, je veskrze věc božského a dlouhého výkladu, ale čemu se podobá, na to stačí výklad lidský a kratší; mluvme tedy tímto způsobem. …
(7121, Faidros, přel. Fr. Novotný, Praha 31993, s. 34-35.)

Platón (-427-347)

… Nejprve je tedy třeba poznat podle jejích utrpení i činů pravdivou podstatu duše, a to jak boží, tak i lidské.
Východiskem důkazu je, že je každá duše nesmrtelná. Nesmrtelné totiž je, co se pohybuje samo od sebe. Co pohybuje jinou věcí či je od jiné věci uváděno v pohyb, přestává existovat, jakmile pohyb ustane. Pouze co se pohybuje samo, nikdy v pohybu neustává, protože nemůže samo sebe opustit a je pramenem a počátkem pohybu i pro jiné věci, které se pohybují. Počátek je něco, co nemá vznik. Všechno, co se děje, děje se od svého počátku, počátek však nemá svůj původ v ničem. Kdyby totiž měl počátek v něčem svůj původ, nebyl by počátkem. Jestliže je tedy počátek něco, co nevzniklo, pak to také nemůže zaniknout; kdyby počátek zanikl, pak by neměl sám z čeho vzniknout a nemohlo by z něho vzniknout pranic jiného – pakliže je ne/144/zbytné, aby věci vznikaly ze svého počátku.
Z toho vyplývá, že počátek pohybu je v něčem, co se pohybuje samo, a to pak nemůže ani zaniknout ani vzniknout, jinak by se zhroutila a stanula nebesa i veškeré dění a nebylo by prostředku, jak je zase uvést v pohyb, Je-li prokázáno, že je nesmrtelné, co se pohybuje samo od sebe, nebude zahanben, kdo prohlásí, že právě toto je podstata a smysl duše. Každé tělo, jímž je třeba pohybovat zvenčí, je bezduché ; naproti tomu to, které bere pohyb samo ze svého nitra, duši má, neboť pohyb je podstata duše. Mají-li se věci takto, pak neexistuje nic jiného kromě duše, co je schopno pohybu samo od sebe, a duše by tedy měla být nezbytně bez počátku a nesmrtelná.
Leč dosti o její nesmrtelnosti. O její podobě budiž řečeno toto: Co je duše, je zcela po všech stránkách věc dlouhého a božstvem inspirovaného výkladu ; čemu se však podobá, je věc výkladu lidského a kratšího, …
(Faidros, in : Dialogy o kráse, přel. J. Šonka, Praha 1979, s. 143-44, 245 C–246 A.)

Aristotelés (-384-324)

… Dále jest třeba přihlédnouti k tomu, že se o počátcích může říci, že vůbec jsou stejné, jednak nikoli.
Prvním počátkem všeho jest totiž to, co nejprve ve skutečnosti jest určité toto, a něco jiného, možnost. To /306/ tedy nemůže býti obecno. Neboť počátkem jednotliviny jest jednotlivina. Může se sice říci, že člověk jest počátkem člověka vůbec, ale není člověka vůbec; spíše Peleus jest počátkem Achillea, počátkem tebe jest tvůj otec, toto určité b jest počátkem tohoto určitého ba, vůbec pak b jest počátkem ba prostě.
…
… Také to, co jest první, jest ve skutečnosti. Avšak v jiném smyslu jest tolik různých počátků, kolik jest protiv, jimiž se nemíní ani rody, ani se neoznačují v mnoha významech; a mimo tj. různost látek.
Je tedy vyloženo, co jsou počátky věcí smysly vnímatelných, kolik jich jest a v jakém smyslu jsou stejné a v jakém různé.
(0176, Metafysika, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 305-06 – XII, 5 – 1071a.)