Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Platón (-774)

Veškerá duše je nesmrtelná. Neboť co se stále pohybuje, je nesmrtelné; co však pohybuje něčím jiným a jest pohybováno od něčeho jiného, to má konec pohybu /25/ a tím i konec života. Jediné to, co pohybuje samo sebe, nikdy se nepřestává pohybovat, protože neopouští samo sebe, nýbrž toto jest i všem jiným věcem, které se pohybují, zdrojem a počátkem pohybu. Počátek však je bez vzniku. Neboť z počátku musí vznikati všechno, co vzniká, ale on sám nevzniká z ničeho; neboť kdyby počátek z něčeho vznikal, již by to nebyl počátek. Když pak je bez vzniku, musí být i bez zániku. Vždyť kdyby zahynul počátek, nikdy ani sám z něčeho nevznikne ani nic jiného z něho, jestliže mají všechny věci vznikati z počátku. Takto tedy je počátkem pohybu to, co pohybuje samo sebe. Toto pak nemůže ani zanikati ani vznikati, sice by se musilo veškeré nebe i veškerá země shroutit a zastavit a již by neměly odkud znova dostati pohyb a vznik. Když pak se ukázalo nesmrtelným, co se pohybuje samo od sebe, nebudeme se ostýchati říci, že právě to je podstata a smysl duše. Neboť každé tělo, kterému se dostává pohybu zvenku, je bezduché, kterému však zevnitř, samému sebe, oduševněné, protože toto je přirozená podstata duše; je-li však tomu tak, že není nic jiného, co by pohybovalo samo sebe, než duše, pak je nutně duše jsoucno nevzniklé a nesmrtelné.
Nuže o její nesmrtelnosti dost; o její pak způsobě je promluviti takto. Jaké to je jsoucno, je veskrze věc božského a dlouhého výkladu, ale čemu se podobá, na to stačí výklad lidský a kratší; mluvme tedy tímto způsobem. Dejme tomu tedy, že ...
(1005, Faidros, přel. Frant. Novotný, Praha 1937, str. 24-25.)

Albert Einstein (1937)

Když čtu znovu řádky, které jsem psal před deseti lety, vyvolává to ve mně dva neobyčejně kontrastující dojmy. Co jsem tehdy napsal, zdá se stále ještě v podstatě pravdivé jako dřív; a přece mi to vše připadá podivně vzdálené a cizí. Jak je to možné? Změnil se svět za deset let tak hluboce, nebo je to pouze tím, že jsem o deset let starší a mé oči vidí vše ve změněném, už poněkud mdlém světle? Co je deset let v historii lidstva? Což nejsme nuceni dívat se na všechny ty síly, které určují život člověka, jako na konstantní, když jde o tak nepatrné období? A je můj kritický rozum tak ovlivnitelný, že fyziologické změny, k nimž došlo v mém těle za těch deset let, mohly tak hluboce ovlivnit moje pojetí života? Zdá se mi jasné, že takové úvahy nemohou osvětlit změnu v citovém přístupu k obecným problémům života.Důvody k této podivné změně nelze hledat ani v mých vnějších poměrech; protože vím, že ty hrály v mém myšlení a citech roli vždy podřadnou.
Ne, jde o něco zcela jiného. Během těch deseti let se značně vytratila důvěra ve stabilitu lidské společnosti, ba dokonce v samotný základ její existence. Člověk cítí nejen ohrožení kulturního dědictví lidstva, ale také znehodnocování všeho, co by rád viděl za každou cenu uhájeno.
Člověk jako přemýšlivý tvor si byl určitě vždycky dobře vědom, že život je dobrodružství, že je neustále vybojováván na smrti. Nebezpečí byla zčásti vnější: můžete upadnout a zlomit si vaz, přijít nezaviněně o živobytí, být nevinně odsouzen nebo být zničen pomluvou. Život v lidské společnosti přinášel nebezpečí všeho druhu: avšak tato nebezpečí byla svou povahou chaotická, byla věcí náhody. Jako celek se lidská společnost zdála stabilní. Podle měřítek daných ideály vkusu a mravnosti byla nepochybně nedokonalá, ale vcelku se v ní člověk cítil dobře a, nehledě na nehody nejrůznějšího druhu, také poměrně bezpečně. Její hodnoty se přijímaly jako něco přirozeného, jako vzduch, který se dýchá. Vžité normy hodnot, cílů a praktických pravd byly považovány za samozřejmé, jako nedotknutelné dědictví, patřící všemu civilizovanému lidstvu.
Tímto pocitem životních jistot ovšem otřásla už první světová válka. Posvátnost života zmizela a jednotlivec se už nemohl zabývat tím, co ho těší, a jít, kam chce. Lež byla povýšena na politický nástroj. Na válku se bohužel hledělo většinou jako na událost přicházející zvenčí a jen zřídka, nebo vůbec ne, jako na výsledek vědomého plánovitého jednání člověka. Byla pokládána za vnější zásah do normálního života lidí a tento zásah byl považován za původce všeho neštěstí a zla. Pokud jde o lidské cíle a hodnoty, zůstal pocit důvěry v ně v podstatě neotřesen.
Další vývoj výstižně charakterizují politické události, jejichž význam však není tak dalekosáhlý jako význam jejich sociálně psychologického pozadí, hůře přístupného pochopení. Nejprve malý slibný krok vpřed, jímž byl, dík velkolepé iniciativě Wilsonově, vznik Společnosti národů a vytvoření mezinárodního systému kolektivní bezpečnosti. Pak formování fašistických států, provázené porušováním smluv a neskrývaným násilím na humanitě a slabších národech. Systém kolektivní bezpečnosti se zhroutil jako domek z karet – důsledky tohoto zhroucení nelze zhodnotit dodnes. Byl to projev slabosti charakteru a nedostatek odpovědnosti vedoucích osobností v postižených zemích i krátkozrakého sobectví v demokratických zemích – těch, které zůstávaly zdánlivě ještě nezasaženy – co způsobilo, že nedošlo k ráznému protiútoku.
Věci se vyvinuly ještě hůře, než by se odvážil předpovídat i nejčernější pesimista. V Evropě na východ od Rýna už neexistuje svobodný projev intelektu, obyvatelstvo je terorizováno gangstery, kteří uchvátili moc, a mládež je otravována systematickým lhaním. Pseudoúspěch politických dobrodruhů oslepil ostatní svět; všude se ukazuje, že tato generace postrádá onu udatnost a sílu, jež předchozím generacím umožnily v tvrdém boji a za velkých obětí vydobýt politickou a osobní svobodu člověka.
Vědomí této situace vrhá stín na každou hodinu mého života, zatímco před deseti lety jsem o těchto věcech ještě neuvažoval. To je to, co tak intenzivně pociťuji, když si znovu čtu ona dávno napsaná slova.
Avšak vím, že člověk se v podstatě mění jen málo, třebaže převažuje mínění, že se během času mění značně, a třebaže události, tak jak to vidíme i v přítomnosti, mu přinášejí nepředstavitelné strasti. Z toho všeho nezůstane nic než několik žalostných stránek v učebnicích dějepisu, jež budou mládeži budoucích generací stručně líčit zpozdilosti předků.
Poselství při příležitosti Zakladatelova dne Křesťanského sdružení mladých mužů, 11. října 1937
staženo z www:
http://eldar.cz/kangaroo/einstein/e2.html

Platón (~370 př. n. l.)

Uvažujme. Hned na první pohled podobá se uměřenost více než dřívější vlastnosti jakémusi souzvuku a harmonii.
Jak to?
Uměřenost, děl jsem, jest jakýsi řád a jakési sebeovládání v rozkoších a žádostech; člověk se vskutku jeví, jak říkají, jaksi silnějším sám sebe a mluví se i o všelikých jiných takových jakoby jejich stopách. Pravda?
Zcela jistě.
A není to „silnějším sám sebe“ komické? Neboť kdo jest sám sebe silnější, musil by přece býti i slabším sám sebe a slabší silnějšímu; vždyť ve všech těchto rčeních se mluví o témž člověku.
Ovšem.
Ale, děl jsem, smysl těchto slov zdá se mi býti ten, že jest v člověku po stránce duševní jednak cosi lepšího, jednak cosi horšího, a kdykoli to lepší svou přirozenou povahou vládne tím horším, o tom se říká „silnější sám sebe“ – jest v tom jistě chvála – kdykoli však působením špatného vychování nebo nějakých styků jest to lepší v menšině a jest ovládnuto od přesily toho horšího, to se s pohanou kárá a člověk, který jest v takovém stavu, bývá nazýván slabochem a nevázaným.
(0612, Ústava, př. Fr. Novotný, Praha 1921, str. 155.)