Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Platón (-774)

Nejprve jest podle mého mínění stanoviti tuto rozluku: co jest to, co stále jest, ale vzniku nemá, a co jest to, co stále vzniká, ale nikdy není jsoucí? Ono lze chápati přemýšlením s pomocí rozumu, poněvadž jest stále v témž stavu, toto může býti jen předmětem mínění s pomocí počitku bez účasti rozumu, jakožto něco, co vzniká /32/ a zaniká, ale nikdy nemá pravíé jsoucnosti. Dáe všechno, co vzniká, vzniká nutně z nějaké příčiny, neboť jest nemožno, aby něco vzalo počátek bez příčiny. A to, čeho podobu a působnost vytváří stavitel světa tak, že stále hledí na neproměnné jsoucno a takového užívá jaksi jako vzor, to všechno nutně vychází z jeho rukou krásné; hledí-li na jsoucno vzniklé a užívá vzoru časného, není krásné.
(Timaios, in: 0853, Timaios a Kritias, Praha 1919, str. 31.)

Platón (-774)

Host To jsme ještě neprobrali všechny, kteří podrobně vykládají o jsoucnu a nejsoucnu, ale přesto pokládejme to za dostatečné. Nyní se zase musíme podívat na ty, kteří mluví jinak, abychom z pozorování všech uviděli, že nijak není snazší říci, co asi jest jsoucno, nežli co je nejsoucno.
(Sofistes, př. Fr. Novotný, Spisy 1, Praha 2003, str. 376 – 245e.)

Platón (-774)

Sokrates. ... Nyní tedy jest na tobě, Timaie, abys mluvil, začínaje příslušným vzýváním bohů.
Timaios. Co se toho týče, Sokrate, jistě všichni lidé jen trochu rozumní při začátku každého díla, malého i velikého, vždycky vzývají boha; my pak, kteří hodláme promlozuvati o všem jsoucnu, jaký jest jeho počátek nebo snad jak jest bez počátku, jednali bychom docela jako bez rozumu, kdybychom nevzývali bohů a bohyní a nemodlili se, abychom všechno pověděli ve shodě s rozumem především jejich, vedle toho však se svým. To budiž mé vzývání bohů; vyzývejme pak i sebe, vy abyste co nejsnáze pochopili, a já, abych o svém předmětě co nejlépe vyložil tak, jak o něm soudím.
Nejprve jest podle mého mínění stanoviti tuto rozluku: co jest to, co stále jest, ale vzniku nemá, a co jest to, co stále vzniká, ale nikdy není jsoucí? ...
(Timaios, in: 0853, Timaios a Kritias, Praha 1919, str. 31.)

Platón (-774)

Viz tedy, zdali může, když to s ním tak je, státi nebo se pohybovati.
A proč by ne?
Protože kdyby se pohybovalo, buď by měnilo svou polohu nebo by se přejinačovalo; to jsou totiž jediné druhy pohybu.
Ano.
Ale kdyby se jedno přejinačovalo samo proti sobě, není asi možno, aby to ještě bylo jedno.
To není možné.
Tedy přejinačováním se nepohybuje.
Je viděti, že ne.
Ale zdali pak změnou polohy?
Snad.
Nuže kdyby jedno měnilo svou polohu, buď by se otáčelo na témž místě kolem dokola nebo by přecházelo z místa na místo.
Nutně.
Jistě pak při otáčení musí míti nějaký střed a zase jiné své části, které se pohybuje kolem toho středu; ale /21/ co nemůže mít ani střed ani části, jakým způsobem by se toto mohlo kdy otočiti kolem svého středu?
Žádným.
Ale snad tedy mění své místo a hned se dostává sem hned tam a takto se pohybuje?
Jinak to není.
Nuže zdali pak se neukázalo, že mu je nemožné býti někde v něčem?
Ano.
A zdali není ještě nemožnější, aby se tam dostávalo?
Nerozumím proč.
Jestliže se něco do něčeho dostává, je jistě nutné, aby to v tom ještě nebylo, když se tam teprve dostává, a zase aby to již nebylo zcela vně toho, když se již do toho dostává.
To je nutné.
Jestliže tedy ...
(1008, Parmenides, př. Fr. Novotný, Praha 1936, str. 20.)

Platón (-774)

... Či nevidíš, jak těžký úkol přikazuješ? Věru, kdyby nás bylo více, nebylo by vhodné toho od něho žádati, neboť nesluší takové věci vykládati před množstvím lidí, zvláště když je člověk v takovém věku; neboť lidé nevědí, že bez tohoto procházení tím vším a bez toho bloudění není možno, aby se člověk setkal s pravdou a nabyl rozumového poznání. Já tedy, Parmenide, prosím spolu se Sokratem, ...
(1008, Parmenides, př. Fr. Novotný, Praha 1936, str. 17.)