Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Platón (-774)

Veškerá duše je nesmrtelná. Neboť co se stále pohybuje, je nesmrtelné; co však pohybuje něčím jiným a jest pohybováno od něčeho jiného, to má konec pohybu /25/ a tím i konec života. Jediné to, co pohybuje samo sebe, nikdy se nepřestává pohybovat, protože neopouští samo sebe, nýbrž toto jest i všem jiným věcem, které se pohybují, zdrojem a počátkem pohybu. Počátek však je bez vzniku. Neboť z počátku musí vznikati všechno, co vzniká, ale on sám nevzniká z ničeho; neboť kdyby počátek z něčeho vznikal, již by to nebyl počátek. Když pak je bez vzniku, musí být i bez zániku. Vždyť kdyby zahynul počátek, nikdy ani sám z něčeho nevznikne ani nic jiného z něho, jestliže mají všechny věci vznikati z počátku. Takto tedy je počátkem pohybu to, co pohybuje samo sebe. Toto pak nemůže ani zanikati ani vznikati, sice by se musilo veškeré nebe i veškerá země shroutit a zastavit a již by neměly odkud znova dostati pohyb a vznik. Když pak se ukázalo nesmrtelným, co se pohybuje samo od sebe, nebudeme se ostýchati říci, že právě to je podstata a smysl duše. Neboť každé tělo, kterému se dostává pohybu zvenku, je bezduché, kterému však zevnitř, samému sebe, oduševněné, protože toto je přirozená podstata duše; je-li však tomu tak, že není nic jiného, co by pohybovalo samo sebe, než duše, pak je nutně duše jsoucno nevzniklé a nesmrtelné.
Nuže o její nesmrtelnosti dost; o její pak způsobě je promluviti takto. Jaké to je jsoucno, je veskrze věc božského a dlouhého výkladu, ale čemu se podobá, na to stačí výklad lidský a kratší; mluvme tedy tímto způsobem. Dejme tomu tedy, že ...
(1005, Faidros, přel. Frant. Novotný, Praha 1937, str. 24-25.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Minulé se již nikdy nestane aktuálně jsoucím, zatímco budoucí (přinejmenším některé) se aktuálním jsoucím za určitých podmínek může stát. Naproti této zřejmé nevýhodě „minulého“ si to, co už pominulo, můžeme pamatovat. To, co se ještě nestalo, si pamatovat nemůžeme, ale můžeme si to představovat, můžeme v to doufat, můžeme se toho nadít, ovšem také se toho můžeme obávat a dokonce děsit. Pamatování toho, k čemu už došlo, je významné mimo jiné proto, že k něčemu podobnému může dojít znovu, někdy příště. Paměť je ovšem jen velmi zvláštním případem toho, že každá aktuální přítomnost (což není bod, ale kus událostného dění, tzv. právě aktuální jsoucnost, která nějaký čas „trvá“, což ovšem vyžaduje podrobnější analýzu tohoto trvání, které nemůžeme považovat za neměnnost, nýbrž právě naopak za dění a tudíž i změnu) po sobě zanechává nejen „stopy“, ale skutečné (a někdy rozsáhlé) relikty, pozůstatky, které si z velké části postupně po sobě předávají a přebírají jednotlivé „jsoucnosti“ v podobě určitých v průběhu události relativně „trvalých“ (nebo aspoň výrazně trvalejších) složek či součástí, které byly (a pak nadále jsou) nějak vintegrovány do události jako celku. Obojí je ovšem třeba náležitě odlišit: zatímco takové složky (v případě organismů např. orgány, pletiva a vaziva, druhy buněk, makromolekuly, molekuly, atomy, ale také funkce, akční systémy, atd.) si udržují relativní samostatnost i ve svém „trvání“, a to navzdory nutným změnám, bez nichž by nebylo možné je integrovat v celek, tzv. paměť pracuje s „vlastními“ konstrukty, jakýmisi modely, plány či projekty, které jakoukoli takovou byť jen relativní samostatnost postrádají, neboť jsou naprosto závislé na fungování události jeho celku a zejména na vnitřním uspořádání (= uspořádání její vnitřní stránky, ale dějící se stránky) interovaného (a integrujícího se) komplexu události jako celku časového dění. (To je ostatně důvodem, proč je třeba předpokládat jakýsi „vnitřní“ svět, kam jsou takové modely při programy ukládány a spolu zapojovány do souvislostí, značně odlišných od souvislostí vnějšího charakteru.)
(Písek, 120605-2.)

Platón (~370 př. n. l.)

Uvažujme. Hned na první pohled podobá se uměřenost více než dřívější vlastnosti jakémusi souzvuku a harmonii.
Jak to?
Uměřenost, děl jsem, jest jakýsi řád a jakési sebeovládání v rozkoších a žádostech; člověk se vskutku jeví, jak říkají, jaksi silnějším sám sebe a mluví se i o všelikých jiných takových jakoby jejich stopách. Pravda?
Zcela jistě.
A není to „silnějším sám sebe“ komické? Neboť kdo jest sám sebe silnější, musil by přece býti i slabším sám sebe a slabší silnějšímu; vždyť ve všech těchto rčeních se mluví o témž člověku.
Ovšem.
Ale, děl jsem, smysl těchto slov zdá se mi býti ten, že jest v člověku po stránce duševní jednak cosi lepšího, jednak cosi horšího, a kdykoli to lepší svou přirozenou povahou vládne tím horším, o tom se říká „silnější sám sebe“ – jest v tom jistě chvála – kdykoli však působením špatného vychování nebo nějakých styků jest to lepší v menšině a jest ovládnuto od přesily toho horšího, to se s pohanou kárá a člověk, který jest v takovém stavu, bývá nazýván slabochem a nevázaným.
(0612, Ústava, př. Fr. Novotný, Praha 1921, str. 155.)