Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Platón (-427-347)

Jak bych nebyl na rozpacích, pravil, i já i všichni ostatní lidé o tom, co není?
Co to mluvíš, Dionysodore? děl jsem já; což …
(0163, Euthydemos-Menon, přel. Fr. Novotný, Praha 1941, str 56 – 301 A.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Ve starém Řecku přišli nejstarší myslitelé s dvěma velkými myšlenkovými vynálezy: jedním byla myšlenka ARCHÉ (počátku), druhým vynálezem byla myšlenka STOICHEION (prvku, lat. elementum). Oba koncepty mohly víc nebo méně souviset nebo nesouviset – jejich souvislost se stala předním problémem, ale problémů se ihned objevilo víc. Jednak tu byl základní problém, jak mohla z jedné ARCHÉ vzejít zjevná a pozorovatelná mnohost věcí, tj. neznamená-li to, že jakási mnohost byla již v ARCHÉ samotné. Někteří myslitelé počítali s jedinou ARCHÉ, ale jiní s několika. Pro některé byla sama ARCHÉ aktivní a živá, pro jiné byla čímsi neproměnným (a také nevzniklým a nezanikajícím), a pak tu byl problém, odkud se bere pohyb a změna. I když by bylo možno počítat s několika „počátky“ (a tak vysvětlovat mnohost pozorovaných „věcí“ jejich mísením v různých poměrech apod.), bylo zapotřebí předpokládat ještě zvláštní počátky jako zdroje toho mísení, eventuelně (jako u Empedokla) zvláštní zdroj pro spojování a slučování, a zase jiný pro rozpojování a rozlučování. Právě v těchto úvahách můžeme vidět zdroj myšlenky „prvků“ jako něčeho pouze pasívního, neschopného vlastních aktivit, a „počátky“ jejich „pohybu“ hledat někde vně, mimo ně (české pojmenování „prvočinitelé“ svědčí o tom, že tradice chápání „prvků“ jako čehosi hybného a aktivního navzdory všemu nejen nevymřela, ale že pokračovala nebo byla obnovována i nadále). Rozhodující vliv tu ovšem měl Parmenidés (a jeho škola), který velmi sugestivním způsobem skoncoval nejen s možností chápat ARCHÉ jako živou a proměnlivou, ale s mnohostí, pohybem a dokonce časovostí vůbec (čímž ovšem v jistém smyslu skoncoval i s filosofií a možností jejího rozvoje). Pro vrcholné starořecké myslitele tak nezbyla jiná cesta než různé pokusy o jakousi syntézu řady již vymyšlených „vynálezů“, a to ať už přijetím jakési schizoidnosti dvou (nebo i více) světů, nebo jakési ne zcela přesvědčivé racionalizace takové schizoidnosti v podobě „modalit“. V nové době pak byla myšlenka posledních nedílných „elementů“ obnovena a postupně modifikována tak, že přejatý pojem „atomu“ jako čehosi dále nedělitelného byl odložen stranou, termín však zachován, a u atomů rozpoznávána vnitřní struktura (a tedy vnitřní mnohost). Myšlenka posledních „částic“ však ještě dlouho nebyla odložena, i když po celou dobu bylo třeba počítat vedle „částic“ také se „silami“, chápanými jako „pole“. V posledních dobách jsme však svědky pokusů o „atomizování“, přesněji „kvantování“ také všech druhů polí, dokonce o kvantování času. Nejnovější, zatím pouze matematický koncept tzv. superstrun jde tak daleko, jak se to zatím zdálo být jen možné, ale přece myšlenka čehosi, co se sice nějak „mrská“, ale co samo není totožné s tím mrskáním, nýbrž je tím aktivně se mrskajícím, zůstává v pozadí jako poslední skrýš „prvočinitelů“, bez nichž by žádných „dějů“ nebylo, ale které samy žádným „dějem“ nejsou (nýbrž jakýmsi jeho „substrátem“).
(Písek, 081229-1.)

Platón (-774)

Sókr. Tedy kdo se domnívá, že zanechal ve spisu učebnici umění, a také ten, kdo ji přijímá, jako by ze spisu mělo být něco jasného a trvalého, je asi pln veliké prostoduchosti a vskutku nezná výroku Ammónova, když se domnívá, že jsou psané výklady něco více než prostředek, aby upamatovaly toho, kdo věc zná, na látku, která je předmětem spisu.
Faidr. Zcela správně.
Sókr. To je asi, Faidre, hrozná vlastnost písma a doopravdy podobná malířství. Neboť výtvory malířství stojí sice jako živé, ale když se jich na něco otážeš, velmi velebně mlčí. Právě tak i napsané výklady; myslil bys, že za jejich slovy je nějaké myšlení, ale když se otážeš na něco z jejich obsahu, chtěje se o tom poučiti, ukazuje takový výklad vždy jenom jedno a totéž. Když pak je jednou napsán, povaluje se všude každý napsaný výklad stejně u těch, kteří věci rozumějí, jako u těch, kteří s tím nemají nic společného, a neví, ke komu má mluvit a ke komu ne. A když se s ním neslušně jedná a neprávem je potupen, vždy potřebuje pomoci svého tvůrce; neboť sám není schopen ani se ubránit ani si pomoci.
Faidr. I to jsi řekl zcela správně.
Sókr. A což, máme se dívat na jiný výklad, který je pravorodným bratrem tohoto, jakým způsobem vzniká a oč je svým základem lepší a působivější než onen?
Faidr. Který to myslíš a jakže vzniká?
Sókr. Ten, který je ve spojení s věděním se píše do duše učícího /72/ se člověka, který je schopen sám sobě pomoci a který ví, ke komu se má mluvit a ke komu mlčet.
Faidr. Myslíš patrně živou a oduševnělou řeč člověka vědoucího, kdežto řeč napsaná by se právem nazývala jejím obrazem.
Sókr. Docela tak. Nuž, řekni mi toto: ...
(Faidros, přel. Fr. Novotný, Praha 1993, str. 71-72 – III, 275c-276b.)