Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Platón (-774)

Není tedy dobré příčinou všeho, nýbrž jest příčinou toho, co jest v dobrém stavu, zlého však není příčinou.
Docela správně.
Tedy ani bůh, protože jest dobrý, nemůže býti příčinou všeho, jak se většinou říká, nýbrž jest příčinou jen málo věcí na světě, kdežto u většiny není příčinou; vždyť máme mnohem méně dobrého než zlého, a kdežto při dobrém nesmíme přičítati příčinu nikomu jinému, při zlém jest hledati nějaké jiné příčiny a ne boha.
Jistou pravdu díš, jak se mi zdá.
Nesmíme tedy věřiti ani Homerovi ani jinému básníku, když si bez rozmyslu činí tuto nesprávnou představu o bozích a praví
... ... ... (viz dále – citace)
(0612, Ústava, př. Fr. Novotný, Praha 1921, str. 96 – .)

Platón (-774)

Host Při naší obraně bude nám nutno podrobit zkoušení nauku otce Parmenida a násilně dokazovat, že nejsoucno v jistém smyslu jest, a naopak zase že jsoucno jakýmsi způsobem není.
(Sofistes, př. Fr. Novotný, Spisy 1, Praha 2003, str. 370 – 241d.)

Ladislav Hejdánek ()

Patočka předpokládá, že všude mimo oblast člověka platí, že každá bytost je interesována naivně na tom, aby upírala svou pozornost k něčemu jinému než k sobě. Mluví o „samočinné tendenci života nevidět se takovým, jakým jest, odhlížet od sebe, od své podstatné nejistoty sebou a svými možnostmi – pohlížet jinam nebo se utíkat do iluzí a uklidnění, jimiž se chráníme před pohledem na sebe samy, který by nás odhalil a tím ochromoval krátkozrakou zajištěnost před úskalími lidské existence. (Je zvláštní, jak Patočka – protože nechce vyjasnit tuto stránku věci – balancuje mezi náznaky, jako by šlo o bytosti, od člověka se lišící, a mezi jinými náznaky, které o oné naivitě mluví jako o naivitě člověka [byť neprobuzeného], ale to je jiná záležitost, které se budeme věnovat jindy.) A proti těmto jiným bytostem (anebo proti člověku, který se vlastně ještě nestal vpravdě člověkem) poukazuje Patočka na to, že „existuje bytost, která musí své bytí vykonávat jako něco, co je jí „uloženo“, co není prostě zde, takže jí nezbytně běží o způsob, jak jest“ (3681, s. 159). – V této věci nelze s Patočkou souhlasit. Chyba v jeho myšlenkovém postupu a v argumentaci spočívá v jisté nevyjasněnosti slov, jichž používá, a tedy i v příslušné nevyjasněnosti a vzájemné neodlišenosti příslušných pojmů. Každá událost (a tedy i každý i podlidský subjekt) je „interesována“ na sobě do té míry, že „usiluje“ samu sebe „vykonat“ jako to, co je jí „uloženo“. Kdyby nebylo tohoto interesu na sobě, nebo střízlivěji: tohoto vztahu, této vztaženosti k sobě, nebylo by ani těch nejnižších subjektů. Proto k ontologickým předpokladům (158) toho, aby reflexe byla vůbec možná, náleží nutně ještě něco víc. (Krouž. blok, list 87-160.) – (Praha, 870404-5.)

Platón (-427-347)

… Jest tedy nejprve třeba poznati pravdu o přirozenosti božské a lidské duše pozorováním jejích stavů i výkonů; počátek důkazu je tento.
Veškerá duše je nesmrtelná. Neboť co se stále pohybuje, je nesmrtelné; co však pohybuje něčím jiným a jest pohybováno od něčeho jiného, to má ustání pohybu a tím i ustání života. Jediné to, co pohybuje samo sebe, nikdy se nepřestává pohybovat, protože neopouští samo sebe, nýbrž toto jest i všem jiným věcem, které se pohybují, zdrojem a počátkem pohybu. Počátek však je bez vzniku. Neboť všechno, co vzniká, musí vznikati z počátku, ale on sám nevzniká z ničeho; neboť kdyby počátek z něčeho vznikal, již by to nevznikal počátek. Když pak je bez vzniku, musí být i bez zániku. Vždyť kdyby zhynul počátek, nikdy ani sám z něčeho nevznikne ani nic jiného z něho, jestliže mají všechny věci vznikati z počátku. Takto tedy je počátkem pohybu to, co pohybuje sama sebe. Toto pak nemůže ani /35/ zanikati, ani vznikati, sice by musilo veškeré nebe i veškerá země spadnouti v jedno a zastavit se a již by neměly odkud znova dostati pohyb a vznik. Když pak se ukázalo nesmrtelným, co se pohybuje samo od sebe, nebudeme se ostýchati říci, že právě to je podstata a smysl duše. Neboť každé tělo, kterému se dostává pohybu zvenku, je bezduché, kterému však zevnitř, samému ze sebe, oduševněné, protože toto je přirozenost duše; je-li však tomu tak, že není nic jiného, co by pohybovalo samo sebe, než duše, pak je nutně duše jsoucno nevzniklé a nesmrtelné.
Nuže o její nesmrtelnosti dost; o její pak způsobě jest promluviti takto. Jaké to je jsoucno, je veskrze věc božského a dlouhého výkladu, ale čemu se podobá, na to stačí výklad lidský a kratší; mluvme tedy tímto způsobem. …
(7121, Faidros, přel. Fr. Novotný, Praha 31993, s. 34-35.)

Platón (-427-347)

… Nejprve je tedy třeba poznat podle jejích utrpení i činů pravdivou podstatu duše, a to jak boží, tak i lidské.
Východiskem důkazu je, že je každá duše nesmrtelná. Nesmrtelné totiž je, co se pohybuje samo od sebe. Co pohybuje jinou věcí či je od jiné věci uváděno v pohyb, přestává existovat, jakmile pohyb ustane. Pouze co se pohybuje samo, nikdy v pohybu neustává, protože nemůže samo sebe opustit a je pramenem a počátkem pohybu i pro jiné věci, které se pohybují. Počátek je něco, co nemá vznik. Všechno, co se děje, děje se od svého počátku, počátek však nemá svůj původ v ničem. Kdyby totiž měl počátek v něčem svůj původ, nebyl by počátkem. Jestliže je tedy počátek něco, co nevzniklo, pak to také nemůže zaniknout; kdyby počátek zanikl, pak by neměl sám z čeho vzniknout a nemohlo by z něho vzniknout pranic jiného – pakliže je ne/144/zbytné, aby věci vznikaly ze svého počátku.
Z toho vyplývá, že počátek pohybu je v něčem, co se pohybuje samo, a to pak nemůže ani zaniknout ani vzniknout, jinak by se zhroutila a stanula nebesa i veškeré dění a nebylo by prostředku, jak je zase uvést v pohyb, Je-li prokázáno, že je nesmrtelné, co se pohybuje samo od sebe, nebude zahanben, kdo prohlásí, že právě toto je podstata a smysl duše. Každé tělo, jímž je třeba pohybovat zvenčí, je bezduché ; naproti tomu to, které bere pohyb samo ze svého nitra, duši má, neboť pohyb je podstata duše. Mají-li se věci takto, pak neexistuje nic jiného kromě duše, co je schopno pohybu samo od sebe, a duše by tedy měla být nezbytně bez počátku a nesmrtelná.
Leč dosti o její nesmrtelnosti. O její podobě budiž řečeno toto: Co je duše, je zcela po všech stránkách věc dlouhého a božstvem inspirovaného výkladu ; čemu se však podobá, je věc výkladu lidského a kratšího, …
(Faidros, in : Dialogy o kráse, přel. J. Šonka, Praha 1979, s. 143-44, 245 C–246 A.)