Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka
Zde najdete digitalizovanou podobu Hejdánkovy originální kartotéky. Její celkový objem čítá mnoho tisíc lístků. Zveřejňujeme je po částech, jak je zvládáme zpracovávat. V tuto chvíli máme zpracované to, co prof. Hejdánek sám vypracoval elektronicky. Zbývá ovšem mnoho práce na papírových kartičkách. Kromě Hejdánkových výpisků z četby obsahuje kartotéka také jeho vlastní myšlenkovou práci z posledních let, kterou nejde dohledat jinde.
Nejsoucí
Platón
(-427-347)
Jak bych nebyl na rozpacích, pravil, i já i všichni ostatní lidé o tom, co není?
Co to mluvíš, Dionysodore? děl jsem já; což …
(0163, Euthydemos-Menon, přel. Fr. Novotný, Praha 1941, str 56 – 301 A.)
vznik lístku: březen 2001
Zkušenost „bezprostřední“ (immediate experience)
Ladislav Hejdánek
(2009)
Předsudečný a zejména chybný koncept tzv. bezprostřední zkušenosti, kterým je těžce postižena celá empiristická (původně hlavně anglická resp. angloamerická) tradice, je příkladem dlouhodobě působícího škodlivého vlivu mylně, falešně konstituovaného „pojmu“ a jeho intencionálního konstruktu. Zajímavé je ovšem i prostředí určité starší myšlenkové tradice, bez níž by ten vliv nikdy nemohl být tak mocný; byla to tradice nominalismu. Nicméně rozhodující je přece jen ten koncept sám a to, kterým směrem a kam jakoby „vede“.
(Písek, 091107-1.)
vznik lístku: leden 2009
Zkušenost a vědomost
Ladislav Hejdánek
(2009)
Jednotlivé útržky vědění nazývejme „vědomostmi“ (eventuelně „povědomostmi“); ty mohou být různého původu a druhu. Pokud jsou spjaty s vlastní (přímou) zkušeností, nejsou to skutečné útržky, zbavené kontextu a vůbec souvislostí, neboť sama zkušenost je vždy něčím nejrůznějšími vnitřními vztahy propojeným (správně nebo také nesprávně propojeným). Naproti tomu vědomosti od někoho převzaté (ať už víme, od koho, anebo to nevíme, prostě jsme to někde zaslechli a nějak si to zapamatovali), takové souvislosti v některých směrech vůbec chybí, anebo jejich kontexty jsou hodně zpřetrhané a nám unikají. Obojí druh „vědomostí“ zůstává obvykle v našem vědomí (a v naší paměti, z níž je do aktuálního vědomí musíme nejprve přivolat) smíšen, pomíchán. Aby jeden druh vědomostí mohl být odlišen od toho druhého, k tomu už je zapotřebí reflexe aspoň zčásti kritické. To, co staří Řekové pojmenovali jako matheia (anebo mathesis), nelze proto naprosto ztotožňovat s pouhými útržky vědění, převzatého od druhých (tedy bez přímé zkušenosti), ale jsou to nepochybně vědomosti, které (ve své většině) nebyly jako takové získány přímým nahlédnutím, ale něco nahlédnutého přece jen mohly zahrnovat a o některá nahlédnutí se dokonce mohly opírat. Filosofie musí mít dostatečnou znalost toho, co lze (trochu s Leibnizem) nazývat „mathesis universalis“, ale nikdy na tuto sbírku, tento soubor jednotlivých znalostí nemůže a nesmí být omezována a redukována.
(Písek, 100401-2.)
vznik lístku: duben 2010
Písmo a psaný text
Platón
(-774)
Sókr. Tedy kdo se domnívá, že zanechal ve spisu učebnici umění, a také ten, kdo ji přijímá, jako by ze spisu mělo být něco jasného a trvalého, je asi pln veliké prostoduchosti a vskutku nezná výroku Ammónova, když se domnívá, že jsou psané výklady něco více než prostředek, aby upamatovaly toho, kdo věc zná, na látku, která je předmětem spisu.
Faidr. Zcela správně.
Sókr. To je asi, Faidre, hrozná vlastnost písma a doopravdy podobná malířství. Neboť výtvory malířství stojí sice jako živé, ale když se jich na něco otážeš, velmi velebně mlčí. Právě tak i napsané výklady; myslil bys, že za jejich slovy je nějaké myšlení, ale když se otážeš na něco z jejich obsahu, chtěje se o tom poučiti, ukazuje takový výklad vždy jenom jedno a totéž. Když pak je jednou napsán, povaluje se všude každý napsaný výklad stejně u těch, kteří věci rozumějí, jako u těch, kteří s tím nemají nic společného, a neví, ke komu má mluvit a ke komu ne. A když se s ním neslušně jedná a neprávem je potupen, vždy potřebuje pomoci svého tvůrce; neboť sám není schopen ani se ubránit ani si pomoci.
Faidr. I to jsi řekl zcela správně.
Sókr. A což, máme se dívat na jiný výklad, který je pravorodným bratrem tohoto, jakým způsobem vzniká a oč je svým základem lepší a působivější než onen?
Faidr. Který to myslíš a jakže vzniká?
Sókr. Ten, který je ve spojení s věděním se píše do duše učícího /72/ se člověka, který je schopen sám sobě pomoci a který ví, ke komu se má mluvit a ke komu mlčet.
Faidr. Myslíš patrně živou a oduševnělou řeč člověka vědoucího, kdežto řeč napsaná by se právem nazývala jejím obrazem.
Sókr. Docela tak. Nuž, řekni mi toto: ...
(Faidros, přel. Fr. Novotný, Praha 1993, str. 71-72 – III, 275c-276b.)
vznik lístku: červen 2007
Duše
Platón
(-774)
Sókr .Tolik a ještě více ti mohu uvésti krásných výkonů šílenosti vznikající od bohů. Proto se té věci samé nebojme a žádná řeč nás neznepokojuj naháněním strachu, že je třeba při volbě přítele dávati přednost rozumnému před vzrušeným; ale ať si odnese vítěznou odměnu, jestliže dokáže kromě tohoto i to, že láska není posílána od bohů k prospěchu milujícímu i milovanému. My pak musíme zase dokázat opak, že takováto šílenost je dávána od bohů k největšímu štěstí; ten důkaz ovšem mudráky nepřesvědčí, ale moudré přesvědčí. Jest tedy nejprve třeba poznati pravdu o přirozenosti božské a lidské duše pozorováním jejích stavů i výkonů; počátek důkazu je tento.
Veškerá duše je nesmrtelná. Neboť co se stále pohybuje, je nesmrtelné; co však pohybuje něčím jiným a jest pohybováno od něčeho jiného, to má ustání pohybu a tím i ustání života. Jediné to, co pohybuje samo sebe, nikdy se nepřestává pohybovat, protože neopouští samo sebe, nýbrž toto jest i všem jiným věcem, které se pohybují, zdrojem a počátkem pohybu. Počátek však je bez vzniku. Neboť všechno, co vzniká, musí vznikati z počátku, ale on sám nevzniká z ničeho; neboť kdyby počátek z něčeho vznikal, již by to nevznikal počátek. Když pak je bez vzniku, musí být i bez zániku. Vždyť kdyby zahynul počátek, nikdy ani sám z něčeho nevznikne ani nic jiného z něho, jestliže mají všechny věci vznikati z počátku. Takto tedy je počátkem pohybu to, co pohybuje samo sebe. Toto pak nemůže ani zanikati, ani vznikati, sice by musilo veškeré nebe i veškerá země spadnouti v jedno a zastavit se a již by neměly odkud znova dostati pohyb a vznik. Když pak se ukázalo nesmrtelným, co se pohybuje samo od sebe, nebudeme se ostýchati říci, že právě to je podstata a smysl duše. Neboť každé tělo, kterému se dostává pohybu zvenku, je bezduché, kterému však zevnitř, samému ze sebe, oduševněné, protože toto je přirozenost duše; je-li však tomu tak, že není nic jiného, co by pohybovalo samo sebe, než duše, pak je nutně duše jsoucno nevzniklé a nesmrtelné.
Nuže o její nesmrtelnosti dost; o její pak způsobě jest promluviti takto. Jaké to je jsoucno, je veskrze věc božského a dlouhého výkladu, ale čemu se podobá, na to stačí výklad lidský a kratší; mluvme tedy tímto způsobem. ...
(Faidros, přel. Fr. Novotný, Praha 1993, str. 34-35 – III, 245b-246a.)
vznik lístku: červen 2007