Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Rex Stout (1939)

Tyler myšlenku odmítl. „Nemělo by to stejně žádný smysl. Baker je tak namočen do politiky, že se nedokáže dívat rovně, i kdyby chtěl, a není jisté, že by vůbec chtěl. Nikomu z nich se nedá věřit. Šerif je jenom jeho poskokem, Frank Phellan je Sammisův člověk a tohleto se může Sammise týkat.“ …
(Případ divoké kočky, in: Tři případy Nero Wolfa a státní policie, Český Těšín 1996, s. 426.)

Rex Stout (1951)

… „To byl inspektor Cramer, velmi důležitý policajt. Řekli jsme mu, že jste tady, a proto …“
„Vy jste mu řekli –“ vydechla Tina.
„Ano. To je Hitler-Stalinova technika obratu. Říkají bezostyšné lži, aby nepřítele odvedli od pravdy, a my jsme řekli bezostyšnou pravdu, abychom jí použili ke lži. Zabralo to. Chyběl jen vlásek k tomu, aby vás sebral, a uá bych to samé už znovu neudělal, ale zabralo to. Takže teď jsme v rejži a vy taky. Zůstanete tady. …
(Poldův vrah, in: 7538, Tři případy Nero Wolfa a státní policie, Český Těšín 1996, str. 87.)

Ladislav Hejdánek (2004)

* 12.10.1900 v Praze, † 8.2.1945 v Dachau
Jaroslav Šimsa byl demokratický Čechoslovák, socialistický non-komunista, masarykovec a rádlovec; už jako student pracoval jako knihovník v Masarykově knihovně, ve dvaceti letech přeložil Engelse, ale později přeložil Thurneysena, Ragaze, Santayanu, četl a překládal Kierkegaarda, na FF připravoval disertační práci o Feuerbachovi (?), … (Ostatně viz bibliografii na str. 227n. v Úzkosti a naději, 2.vyd.)
možná že nezůstal jen z vlastenectví, ale proto, že zůstal Rádl (musel zůstat – byl těžce nemocen)– snad proto předal přinejmenším prý dvě americká pozvání dvěma profesorům-protestantům (je tomu tak, jsou svědkové?), ale sám zůstal, aby protestoval doma
Kdyby byl přežil, jeho další osudy lze jen odhadovat. Možná by se jevil jako osoba natolik nebezpečná, že by ho čekal dlouholetý kriminál, pokud by se distancoval od Hromádky – a pokud by se nedistancoval, je otázka, jak dlouho by byl mohl jít s ním, aniž by se opravdu nestal někým horším než Hromádka (který byl mnohem větším diplomatem a navíc měl zpočátku významné kontakty nejen na komunistické politiky, ale i na Rusy). Možná, že smrtí na tyfus vlastně unikl velkému trápení.
Škvorecký (1980):
To Československo, do něhož bych se chtěl vrátit, neexistuje a v dohledné době existovat nebude. Na těšínská jablíčka jsem nikdy nevěřil. Takže otázka je bezpředmětná. (s. 157)
Mám dojem, že zdrojem emigrantského snu (…) je podvědomá touha po návratu. Tu já nemám. Není kam se vrátit. You Can´t Go Home Again. (s. 158)

Rex Stout (1968)

… Pak pravila: „Člověk vlastně nezná sám sebe, že?“
„Přijde na to,“ řekl jsem. „Někteří z nás se znají až moc dobře, a někteří zase ne dost. Já třeba ani nechci vědět, proč ráno lezu z postele jako ve snu, třeba bych pak už nikdy neusnul. Čert to vem, vždycky se nějak ven dostanu. Ale vy, vy nejste jako ve snu, vy jste pod ostrým reflektorem, který jste sama na sebe obrátila. Proč ho prostě nezhasnete?“
„Já jsem ho na sebe neobrátila. To udělali jiní, hlavně moje matka. Já ho nemohu zhasnout.“ /173/
„No, tak dobře. Co je tedy vaše hlavní otázka? Skutečné jméno vaší matky, nebo váš otec?“
„Otec, samozřejmě. S matkou jsem přece žila celý život, a myslím, že to, že chci znát její pravé jméno a něco dalšího o ní, je jen … no, asi zvědavost. Ale o otci prostě musím něco vědět! Je naživu? Čím je“ Jeho geny mě přece stvořily!“
Přikývl jsem. „Jo, chodila jste k Smithovi. Až moc jste se toho dozvěděla o genech. Pan Wolfe jednou řekl, že vědci by si měli nechávat své poznatky pro sebe; jejich šířením zbytečně komplikují ostatním lidem život. Dáte si kávu?
„Ne, děkuji.“
…
(Kdo je můj otec, in: 7538, Tři případy Nero Wolfa a státní policie, Český Těšín 1996, str. 172-73.)

Viktor Fischl (1993)

Která osobnost vás v období dospívání podstatně ovlivnila?
Člověk, který mě ovlivnil snad nejvíc ze všech, byl evangelík, český bratr Jaroslav Šimsa. Jako student jsem v Praze bydlel v YMCA a on byl generálním sekretářem akademické YMCA. Už v septimě jsem se poprvé zúčastnil letního tábora YMCA, kde jsem poznal řadu evangelických českobratrských osobností, které na mě měly hluboký vliv. To byli vážní věřící lidé – Emanuel Rádl a Josef Lukl Hromádka. Hromádka byl pro mě příliš ohebný, přizpůsobivý. Jak se později ukázalo, jeho přizpůsobivost šla až k poválečné spolupráci s komunisty. Kdežto Rádl byl člověk mého vkusu. Obdivoval jsem ho osobně a do dnešního dne všechno, co vím z filosofie, vím od Rádla z jeho přednášek, které jsem navštěvoval, přestože jsem studoval práva a později sociologii. Ale Rádl byl pro mě trochu příliš drsný, příliš tvrdý a přísný člověk. Nejlidštější ze všech byl právě Jaroslav Šimsa. To byl starší bratr, se kterým jsem mohl mluvit o všem. V té době jsem začal psát. První verše jsem publikoval, když mi bylo šestnáct sedmnáct; vyšly v literární revui Cesta (redigoval ji Miroslav Rutte). K vydání první knížky mi pomohl Šimsa. Znal se s tiskařem F.J. Müllerem, vydavatelem bibliofilií, a ten vydal v roce 1933 moji sbírku básní Jaro. V roce 1936 mi vyšly dvě další knížky: Kniha nocí a Hebrejské melodie. (Nepřestat se ptát. Rozhovor s Viktorem Fischlem, in: Liter.noviny č. 51-2, 23.12.1993, str. 10.)