Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Rex Stout (1939)

Tyler myšlenku odmítl. „Nemělo by to stejně žádný smysl. Baker je tak namočen do politiky, že se nedokáže dívat rovně, i kdyby chtěl, a není jisté, že by vůbec chtěl. Nikomu z nich se nedá věřit. Šerif je jenom jeho poskokem, Frank Phellan je Sammisův člověk a tohleto se může Sammise týkat.“ …
(Případ divoké kočky, in: Tři případy Nero Wolfa a státní policie, Český Těšín 1996, s. 426.)

Rex Stout (1951)

… „To byl inspektor Cramer, velmi důležitý policajt. Řekli jsme mu, že jste tady, a proto …“
„Vy jste mu řekli –“ vydechla Tina.
„Ano. To je Hitler-Stalinova technika obratu. Říkají bezostyšné lži, aby nepřítele odvedli od pravdy, a my jsme řekli bezostyšnou pravdu, abychom jí použili ke lži. Zabralo to. Chyběl jen vlásek k tomu, aby vás sebral, a uá bych to samé už znovu neudělal, ale zabralo to. Takže teď jsme v rejži a vy taky. Zůstanete tady. …
(Poldův vrah, in: 7538, Tři případy Nero Wolfa a státní policie, Český Těšín 1996, str. 87.)

Ladislav Hejdánek (2005)

V češtině je slovo „správný“ (i „nesprávný“) atd. spjato jako s tím, co je to „pravé“ (či „nepravé“), tak se slovesem „spravovati“, event. „spravovati se“, rozumí se něčím jako mírou, měřítkem, normou apod. To, co je „správné“, podléhá normě správnosti, tj. nějakému předem rozhodnutému a danému pokynu, příkazu, nařízení, rozhodnutí o tom, co je správné (a co nikoli). Správnost je proto vždy něčím relativním, tj. vztahujícím se k tomu, co rozhoduje o tom, co je správné. Správné tedy nemusí nutně být „dobré“, a to ani pro toho, kdo o správnosti rozhoduje, ani pro ostatní, ani pro výsledek jednání a chování, které v příslušné relaci k tomu, co je jako správné prohlášeno, tedy ve vztahu k příslušné normě. V tom smyslu ovšem se může někdy ukázat i některé nesprávné jako lepší než správné, pokud je ve své nesprávnosti orientováno na něco, co je hlubší a podstatnější než jakákoli „správnost“ a než jakákoli norma správnosti. A tímto hlubším se může ukázat dobro, přesněji to, co je sice v nějakém napětí až rozporu se „správným“, ale v posledu se ukazuje jako „dobré“ (nebo aspoň „lepší“) než ono „správné“. _ V běžném hovorovém užití se obvykle „správné“ a „dobré“ od sebe příliš neodlišují, jako by správné bylo vždy dobré. Souvisí to poněkud s tím, že ani žádné „dobré“ není nikdy dobrým v nějakém absolutním smyslu, tj. bez ohledu na kontext, na situaci, na konkrétní okolnosti atd. Proto to je (a vždy bude) také otázka konvence, jaký význam budeme připisovat jednomu nebo druhému slovu. Co je však zásadně důležité při každém takovém konvenčním rozhodnutí: je nutně zapotřebí odlišit dvojí vztažnost (relativnost). Na jedné straně je tu „správnost“ , kterou lze měřit nějakou danou mírou správnosti, a to v tom smyslu, v jakém ono „správné“ chování nebo jednání odpovídá oné nějak dané normě (přičemž onu „danost“ považujeme za neproblematickou resp. dále nezkoumanou; např. tu stačí kvantitativní zřetel: třeba co všichni resp. většina za správné v dané společnosti a v dané době považují). A na druhé straně je tu „dobrost“ něčeho, která se vztahuje k dobru jako k čemusi žádoucímu, ale předem nedanému, nerozhodnutému, předmětně neuchopitelnému (leč v pouhém přiblížení), na nic předmětného se neodvolávajícímu a ničemu předmětnému se nepodřizujícímu. Pokud od sebe obojí řádně odlišíme, pak volba termínů už zůstává něčím druhotným. Přesto etymologické souvislosti zřetelně hovoří pro navrhované rozhodnutí. (Písek, 050810-2.)

Rex Stout (1968)

… Pak pravila: „Člověk vlastně nezná sám sebe, že?“
„Přijde na to,“ řekl jsem. „Někteří z nás se znají až moc dobře, a někteří zase ne dost. Já třeba ani nechci vědět, proč ráno lezu z postele jako ve snu, třeba bych pak už nikdy neusnul. Čert to vem, vždycky se nějak ven dostanu. Ale vy, vy nejste jako ve snu, vy jste pod ostrým reflektorem, který jste sama na sebe obrátila. Proč ho prostě nezhasnete?“
„Já jsem ho na sebe neobrátila. To udělali jiní, hlavně moje matka. Já ho nemohu zhasnout.“ /173/
„No, tak dobře. Co je tedy vaše hlavní otázka? Skutečné jméno vaší matky, nebo váš otec?“
„Otec, samozřejmě. S matkou jsem přece žila celý život, a myslím, že to, že chci znát její pravé jméno a něco dalšího o ní, je jen … no, asi zvědavost. Ale o otci prostě musím něco vědět! Je naživu? Čím je“ Jeho geny mě přece stvořily!“
Přikývl jsem. „Jo, chodila jste k Smithovi. Až moc jste se toho dozvěděla o genech. Pan Wolfe jednou řekl, že vědci by si měli nechávat své poznatky pro sebe; jejich šířením zbytečně komplikují ostatním lidem život. Dáte si kávu?
„Ne, děkuji.“
…
(Kdo je můj otec, in: 7538, Tři případy Nero Wolfa a státní policie, Český Těšín 1996, str. 172-73.)