Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Rex Stout (1939)

Tyler myšlenku odmítl. „Nemělo by to stejně žádný smysl. Baker je tak namočen do politiky, že se nedokáže dívat rovně, i kdyby chtěl, a není jisté, že by vůbec chtěl. Nikomu z nich se nedá věřit. Šerif je jenom jeho poskokem, Frank Phellan je Sammisův člověk a tohleto se může Sammise týkat.“ …
(Případ divoké kočky, in: Tři případy Nero Wolfa a státní policie, Český Těšín 1996, s. 426.)

Rex Stout (1951)

… „To byl inspektor Cramer, velmi důležitý policajt. Řekli jsme mu, že jste tady, a proto …“
„Vy jste mu řekli –“ vydechla Tina.
„Ano. To je Hitler-Stalinova technika obratu. Říkají bezostyšné lži, aby nepřítele odvedli od pravdy, a my jsme řekli bezostyšnou pravdu, abychom jí použili ke lži. Zabralo to. Chyběl jen vlásek k tomu, aby vás sebral, a uá bych to samé už znovu neudělal, ale zabralo to. Takže teď jsme v rejži a vy taky. Zůstanete tady. …
(Poldův vrah, in: 7538, Tři případy Nero Wolfa a státní policie, Český Těšín 1996, str. 87.)

Ladislav Hejdánek (1964)

Soudruh
Vladimír Koucký
tajemník ÚV KSČ
Praha
V Praze, dne 29. dubna 1964
Vážený soudruhu tajemníku,
byl jsem udiven obsahem, i formou oné části Vašeho projevu na XIX. valném shromáždění ČSAV, která byla věnována posouzení mého článku ve Vesmíru. Nejde mi na prvním místě ani tak o příkrost Vašich soudů, jako spíše o jejich věcnou neodůvodněnost a nesprávnost. Zcela nepochopitelně mi připisujete úmysly, které nechovám. Nevím, z čeho jste nabyl dojmu, že „otevřeně popírám objektivní zákony v historii“ a že aktivitu lidského subjektu pojímám „iracionalisticky“. Nevím, proč mám být podezírán z programové protivědeckosti, když ukazuji na omezenost určitého historicky podmíněného chápání vědeckého přístupu ke skutečnosti, který je už dnes a v budoucnosti bude stále více – např. ve formě positivismu a scientismu – diskreditován. Vaše slova, jimiž charakterizujete můj článek jako „vyloženě protimarxistický útok“, neodpovídají ani jedné větě, ani jedné myšlence mého článku. Vůbec nedovedu porozumět, jak jste můj výklad o archaických lidech mohl vztahovat na marxismus. Nechápu také, co jste mínil formulací, že „dělám zcela určitou politiku“, a už vůbec nechápu slova o „pouťovém vtipkování“.
Nevím, nakolik odpovídá text, uveřejněný v Rudém právu, přesně Vašemu projevu, ale v této podobě – a v tom se mnou souhlasí přátelé, s nimiž jsem se radil – znamená naprosté nepochopení úmyslů, s nimiž jsem článek psal. Dovedu si celou věc vysvětlit pouze tak, že jste sám můj článek nečetl (bylo by to pochopitelné, neboť časopis vyšel tři dny před Vaším projevem) a že Vám byl jako podklad předložen neseriózně zpracovaný materiál. Je přirozené, že celou věc nemohu a ani nedovedu přejít mlčením. Rád bych své stanovisko veřejně obhájil.
Nedovedu sám posoudit, jakým způsobem bych to mohl udělat, abych přitom respektoval Vaše postavení. Snad by to bylo možné formou článku, v němž bych se držel jen věci a vyslovil své stanovisko, aniž bych přímo polemizoval s jednotlivými body příslušné části Vašeho projevu. Jde mi také o to, že vzhledem k mimoredakčním zásahům není do té míry samozřejmý ani tento způsob odpovědi. Proto Vás žádám o souhlas s touto možností.
Je pochopitelné, že na věc, o níž jsem psal, mohou existovat odlišné názory. Pak je ovšem třeba postavit ve vážném rozhovoru argument proti argumentu. Chtěl bych věřit, že porozumíte mé situaci a že mi umožníte bránit se tak proti nesprávnému výkladu uveřejněné práce.
Se soudružským pozdravem
Dr. Ladislav Hejdánek
Slovensklá 11, Praha 2.

Rex Stout (1968)

… Pak pravila: „Člověk vlastně nezná sám sebe, že?“
„Přijde na to,“ řekl jsem. „Někteří z nás se znají až moc dobře, a někteří zase ne dost. Já třeba ani nechci vědět, proč ráno lezu z postele jako ve snu, třeba bych pak už nikdy neusnul. Čert to vem, vždycky se nějak ven dostanu. Ale vy, vy nejste jako ve snu, vy jste pod ostrým reflektorem, který jste sama na sebe obrátila. Proč ho prostě nezhasnete?“
„Já jsem ho na sebe neobrátila. To udělali jiní, hlavně moje matka. Já ho nemohu zhasnout.“ /173/
„No, tak dobře. Co je tedy vaše hlavní otázka? Skutečné jméno vaší matky, nebo váš otec?“
„Otec, samozřejmě. S matkou jsem přece žila celý život, a myslím, že to, že chci znát její pravé jméno a něco dalšího o ní, je jen … no, asi zvědavost. Ale o otci prostě musím něco vědět! Je naživu? Čím je“ Jeho geny mě přece stvořily!“
Přikývl jsem. „Jo, chodila jste k Smithovi. Až moc jste se toho dozvěděla o genech. Pan Wolfe jednou řekl, že vědci by si měli nechávat své poznatky pro sebe; jejich šířením zbytečně komplikují ostatním lidem život. Dáte si kávu?
„Ne, děkuji.“
…
(Kdo je můj otec, in: 7538, Tři případy Nero Wolfa a státní policie, Český Těšín 1996, str. 172-73.)