LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Josef Lukl Hromádka (1931)

Pod mystikou nerozumím každý intimní vtah mezi Bohem a člověkem ani vědomí Boží všudypřítomnosti, nýbrž náboženské zážitky, plynoucí z názoru o podstatné jednotě mezi Božstvem, světem a člověkem. Mystika je zpřízněna s filosofickým názorem o jednotě veškerenstva a s pantheistickým ztotožňováním Božství se zákonitostí a duší světovou. Mystik ovšem nepokládá všech věcí za součást Boha, ale je přesvědčen, že nehodách je podstatně zpřízněn s Bohem a že je možno duchovním soustředěním postihnout jednotu všeho jsoucna i splynulost s Bohem. Kromě parsismu všechny směry náboženské, které nevěří v Boha Stvořitele, maí mystickou povahu a uznávají jednotu Boha a světa. Křesťanství je protimystické. Ani nejzanícenější tzv. křesťanský mystik nepřekro/31/čuje hranice lidství, odmítaje názor o konečném splynutí lidské duše s Bohem.
(0668, Křesťanství v myšlení a životě, Praha 1931, str. 30-31 pod čarou.)

Rex Stout (1939)

Tyler myšlenku odmítl. „Nemělo by to stejně žádný smysl. Baker je tak namočen do politiky, že se nedokáže dívat rovně, i kdyby chtěl, a není jisté, že by vůbec chtěl. Nikomu z nich se nedá věřit. Šerif je jenom jeho poskokem, Frank Phellan je Sammisův člověk a tohleto se může Sammise týkat.“ …
(Případ divoké kočky, in: Tři případy Nero Wolfa a státní policie, Český Těšín 1996, s. 426.)

Rex Stout (1951)

… „To byl inspektor Cramer, velmi důležitý policajt. Řekli jsme mu, že jste tady, a proto …“
„Vy jste mu řekli –“ vydechla Tina.
„Ano. To je Hitler-Stalinova technika obratu. Říkají bezostyšné lži, aby nepřítele odvedli od pravdy, a my jsme řekli bezostyšnou pravdu, abychom jí použili ke lži. Zabralo to. Chyběl jen vlásek k tomu, aby vás sebral, a uá bych to samé už znovu neudělal, ale zabralo to. Takže teď jsme v rejži a vy taky. Zůstanete tady. …
(Poldův vrah, in: 7538, Tři případy Nero Wolfa a státní policie, Český Těšín 1996, str. 87.)

Jan Patočka (1947)

Mystika – zaměňuje transcendenci a její „provedení“, chce celá odejít do přesahujícího, zapomíná, že takový odchod zrušuje transcendenci. Aby mohla „žít“ v onom světě, chová se k transcendentálnu jako k věcem, které nás afinují, k nám se aktivně a pasivně chovají. Mystika (a náboženství) je chování k transcendentálnu; chováním se z něho vytváří cosi jako objekt, tedy transcendentno.
14. III.47
(ex: Deník 23.XI.1946 – 29.V.1947 – přepis, 3116.)

Ladislav Hejdánek (2003)

O mystice se odedávna hovořilo jako o cestě k nitru; bylo by však chybou se domnívat, že není žádné jiné cesty k nitru, než právě jenom mystika. Ostatně velcí evropští (zejména křesťanští) mystikové nikdy onu „cestu k nitru“ nechápali jako odvrat od života a od světa, ale mnohem spíše jako nový přístup k životu a ke světu. Na tom je cosi hluboce pravdivého: dokud zůstáváme u každodenních starostí, bude nám chybět rozpoznání širších souvislostí, tj. bude nám chybět jak pohled k horizontům, tak pomyšlení, co je za nimi. V tom je cosi shodného v mystice i ve filosofii; jistým zvláštním způsobem je v mystice přítomná také reflexe, která nikdy nesmí chybět filosofii a filosofování. Plná reflexe však znamená mnohem víc, než se může (mohlo) uplatnit v mystice a jejích přístupech. Především co je shodného: v mystice i v reflexi má významnou úlohu odstup od sebe (a ovšem také ode všeho „svého“, „vlastního“). Mystika i reflexe si slibují od zmíněného odstupu od sebe nejen lepší vidění věcí a vůbec světa i sebe, ale jakousi metu, cíl, dokonce až spásu. A v čem je rozdíl: v mystice se dostává člověk do nebezpečí, že na sebe zapomene, že se prostě na dlouho nechává „za sebou“ a že se noří do „ne-já“, máme-li užít neutrálního (ale starého) termínu. V tomto nebezpečí viděla často přímo útěchu a někdy i způsob útěku mystika orientální. Dále: mystik má za to, že se v hloubi svého nitra setkává s Bohem (termín může být i jiný, např. s Pravdou, s Krásou samou atd.). Reflexe má naproti tomu prostředky, jak reflektovat samu sebe a tak se bránit proti nebezpečí, jak se do stále nových a hlubších reflexí propadnout jako do čehosi bezedného. A to zároveň musí nějak pro sebe vyjasnit: v reflexi se vlastně subjekt nedostává sám k sobě, a to ani aby se našel, ani aby našel Boha atd., nýbrž aby nahlédl, že krom vnějšího světa daností, věcí a předmětů je tu ještě svět toho, co (ještě) není, ale co přichází. Reflexe má tedy proti mystice náskok v tom, že cesta k nitru není jejím konečným cílem, nýbrž že to je právě jen cesta, jak se setkat (a setkávat) s tím, co se má stát, co by se mělo udělat, čemu by se mělo napomoci a na druhé straně čemu je třeba se všemi silami bránit. Cesta do nitra je tedy jen počátkem cesty vstříc přicházejícím (adventivním) výzvám a tedy počátkem naslouchání a poslouchání, vyslyšení a připravenosti k vlastní nápomoci tomu, co právě přichází. Tam, kde něčeho podobného je mystika schopna, může počítat s respektem ze strany filosofie. (Písek, 030827-4.)
[- mystika – cesta k nitru, do nitra – ale skrze nitro dál ?
- stejně jako cesta ven, do vnějšku, do vnějšího světa má svá scestí (astrologie, alchymie atd.), tak i cesta dovnitř
- ale cesta dovnitř je také – a především – cesta do budoucnosti
- proto ji nelze institucionalizovat, a nelze ji ani zakládat na tradicích
- ve filosofii však bylo nitro – myšlenkově – objeveno až Leibnizem
- přes nitro lze naslouchat Pravdě, ale nikoli proto, že Pravdu „máme“ ve svém nitru !
- modlíme se „buď vůle tvá“, protože vůle boží se neděje ! Ne všechno, co se stane, je (byla) vůle boží !
- láska k věčnému je na scestí – skutečná láska je vždy láskou k tomu, co není věčné, co hyne (může hynout) – a my jsme zavázáni napomáhat tomu, aby nic nehynulo marně
- nichts zu besitzen, und von nichts besessen zu sein
na ničem nesedět, a nic nenechat, aby si sedlo na nás
(030827-x)
- člověk, který je ve světě orientován, může být díky tomu jist, kterým směrem se vydat]