Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Rex Stout (1939)

Tyler myšlenku odmítl. „Nemělo by to stejně žádný smysl. Baker je tak namočen do politiky, že se nedokáže dívat rovně, i kdyby chtěl, a není jisté, že by vůbec chtěl. Nikomu z nich se nedá věřit. Šerif je jenom jeho poskokem, Frank Phellan je Sammisův člověk a tohleto se může Sammise týkat.“ …
(Případ divoké kočky, in: Tři případy Nero Wolfa a státní policie, Český Těšín 1996, s. 426.)

Rex Stout (1951)

… „To byl inspektor Cramer, velmi důležitý policajt. Řekli jsme mu, že jste tady, a proto …“
„Vy jste mu řekli –“ vydechla Tina.
„Ano. To je Hitler-Stalinova technika obratu. Říkají bezostyšné lži, aby nepřítele odvedli od pravdy, a my jsme řekli bezostyšnou pravdu, abychom jí použili ke lži. Zabralo to. Chyběl jen vlásek k tomu, aby vás sebral, a uá bych to samé už znovu neudělal, ale zabralo to. Takže teď jsme v rejži a vy taky. Zůstanete tady. …
(Poldův vrah, in: 7538, Tři případy Nero Wolfa a státní policie, Český Těšín 1996, str. 87.)

Jaroslav Vlček (1893-)

Touhou Píseckého bylo humanismem obroditi pokleslé vysoké učení pražské. Úřední kališnictví totiž koleji Karlově neprospívalo. Zbavená jmění a zchudlá, zbavená opravdových učenců a hojných posluchačů, zbavená osobního spojení a duševních styků s universitami ostatními, zejména italskými, sklesla na samu fakultu artistickou, zřízenou a řízenou způsobem a duchem zhola klášternickým. Zabloudil-li na ni na čas muž osvícený a vědám oddaný opravdu, – záhy opět ji opouštěl. Zbývala jen samá síla prostřední, nebo slabá hlava, zakrsávající v ztrnulé bezduchosti a pohodlném odporu proti všem novotám: ignoranti nebo fanatikové. Za obecného rozkvětu studií humanistických na jihu i na západě pražskou universitu stále ještě ovládala stará scholastika se svými otřelými zbraněmi dialektické disputace jako před půl druhým stoletím: dechu nové doby ústav houževnatě se zavíral, domnívaje se tím sloužiti samostatnosti a ryzosti domácího utrakvismu, a při stálém nedostatku žactva utěšuje se jeho ,jakostí‘. Ital Balbus na př. od 1499 konal své přednášky, houfně poslouchané, v soukromí, mimo síně universitní; vysoké učení naše jej ignorovalo. Na snahy pražského měšťanstva o zvelebení koleje pak komise k tomu zřízená 1509 odpovídala — zavíráním škol soukromých. Přátelé humanismu v Čechách tudíž veliké naděje skládali v Píseckého jako reformátora pražské university.
Ale snahy a oběti jeho byly marné. R. 1507 sice nechal vyučování na škole novoměstské a přestěhoval se do nuzné koleje, na podzim r. 1508 zvolili jej děkanem — ale již v březnu 1509, nevyčkav ani obvyklé lhůty roční, hodnosti se vzdal, a poslechnuv pobídek Šlechtových, v květnu odjel do Itálie zdokonalit se v řečtině. Zkušenosti Píseckého byly opravdu smutné. Ze současných vyjádření i z pozdějších dopisů přátelských zračí. se veškerá tehdejší bída universitní. ,Na lyceu našem, jež jsme uvykli nazývati universitou, zavládlo přehrozné tyranství lenosti a nedbalosti‘… ,Nechceme — pravíte — Vergila, nechcemeť vésti život pastýřský. Nechceme Homéra, nebudouť z nás Řekové. Básníky zavrhujeme naprosto … učí zamilovaným pletkám — pravíte — a rozptylují studia. Ačkoliv prý jakýsi Homér (nevíme, jaký jest) učí ctnosti, stavěje za vzor nějakého Ulyssa, jak vypravuje Basilius, a jakkoliv jej považují za otce básníků; jejž prý onen Vergil (kterého jsme sice nikdy nečtli) docela následuje a mladíky učí jakési rekovné ctnosti (je-li to pravda, nevíme): přece jsme přesvědčeni, že pěje o jakýchsi nápojích lásky. Proto jsme uzavřeli, že se /279/ nemá Čísti, ba ani podívati se naň nikdo nemá!‘ Tak bodavě pražské mistry Ironisuje Písecký.
(ex: Jaroslav Vlček, Dějiny české literatury I., Praha 1951, str. 278-80.)

Rex Stout (1968)

… Pak pravila: „Člověk vlastně nezná sám sebe, že?“
„Přijde na to,“ řekl jsem. „Někteří z nás se znají až moc dobře, a někteří zase ne dost. Já třeba ani nechci vědět, proč ráno lezu z postele jako ve snu, třeba bych pak už nikdy neusnul. Čert to vem, vždycky se nějak ven dostanu. Ale vy, vy nejste jako ve snu, vy jste pod ostrým reflektorem, který jste sama na sebe obrátila. Proč ho prostě nezhasnete?“
„Já jsem ho na sebe neobrátila. To udělali jiní, hlavně moje matka. Já ho nemohu zhasnout.“ /173/
„No, tak dobře. Co je tedy vaše hlavní otázka? Skutečné jméno vaší matky, nebo váš otec?“
„Otec, samozřejmě. S matkou jsem přece žila celý život, a myslím, že to, že chci znát její pravé jméno a něco dalšího o ní, je jen … no, asi zvědavost. Ale o otci prostě musím něco vědět! Je naživu? Čím je“ Jeho geny mě přece stvořily!“
Přikývl jsem. „Jo, chodila jste k Smithovi. Až moc jste se toho dozvěděla o genech. Pan Wolfe jednou řekl, že vědci by si měli nechávat své poznatky pro sebe; jejich šířením zbytečně komplikují ostatním lidem život. Dáte si kávu?
„Ne, děkuji.“
…
(Kdo je můj otec, in: 7538, Tři případy Nero Wolfa a státní policie, Český Těšín 1996, str. 172-73.)