Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Rex Stout (1939)

Tyler myšlenku odmítl. „Nemělo by to stejně žádný smysl. Baker je tak namočen do politiky, že se nedokáže dívat rovně, i kdyby chtěl, a není jisté, že by vůbec chtěl. Nikomu z nich se nedá věřit. Šerif je jenom jeho poskokem, Frank Phellan je Sammisův člověk a tohleto se může Sammise týkat.“ …
(Případ divoké kočky, in: Tři případy Nero Wolfa a státní policie, Český Těšín 1996, s. 426.)

Rex Stout (1951)

… „To byl inspektor Cramer, velmi důležitý policajt. Řekli jsme mu, že jste tady, a proto …“
„Vy jste mu řekli –“ vydechla Tina.
„Ano. To je Hitler-Stalinova technika obratu. Říkají bezostyšné lži, aby nepřítele odvedli od pravdy, a my jsme řekli bezostyšnou pravdu, abychom jí použili ke lži. Zabralo to. Chyběl jen vlásek k tomu, aby vás sebral, a uá bych to samé už znovu neudělal, ale zabralo to. Takže teď jsme v rejži a vy taky. Zůstanete tady. …
(Poldův vrah, in: 7538, Tři případy Nero Wolfa a státní policie, Český Těšín 1996, str. 87.)

Ladislav Hejdánek (2003)

Zpochybňnování myšlenky základních lidských práv na základě kritického odmítnutí „zastaralého“ chápání tzv. přirozenosti trpí jednou závažnou vadou, totiž tím, že přehlíží hlavní intenci oné myšlenky. Tou hlavní intencí není myšlenka přirozenosti, nýbrž myšlenka nezadatelnosti a nezpochybnitelnosti, tedy rovněž nerelativizovatelnosti a historické i subjektivní nezávislosti lidských práv. Vyjděme naopak z předpokladu, který z principiálních důvodů nebudeme zpochybňovat, totiž že každý člověk musí být respektován, jako by nikoli tato práva a svobody „měl“, nýbrž jako by k těmto právům a svobodám byl povolán, jako by k nim byl volán a vyzýván, a to tak, že nikdo tomuto jeho „povolání“, této jeho povolanosti nesmí klást překážky ani nástrahy. Zmíněná „práva“ tedy nemůžeme považovat za nic, co lze zvnějšku vymezit pro všechny lidi stejně jako součást jejich „danosti“ („danosti od přírody“), nýbrž ta práva (stejně jako svobody) jsou vždy jedinečná, protože vždy situační. To, co je vskutku dáno, je součástí resp. složkou situace: jsou to okolnosti, ale je to také výbava toho subjektu, bez něhož by situace nebyla situací, tj. jeho situovaností. Jsou totiž okolnosti, které jsou zcela nahodilé a na situaci (situovanosti subjektu) se buď vůbec nepodílejí anebo jen marginálně; a naopak jsou okolnosti, které pro onu situaci (a situovanost) jsou spolu-konstitutivní (i když nejsou samy o sobě konstitutivní, což vyplývá z toho, že samy o sobě nemohou vytvářet situaci, k níž je přece zapotřebí vztaženosti k nějakému subjektu nebo subjektům). Ovšem subjekt sám prostředkuje navíc také vztah k nepředmětným výzvám, které nejsou součástí okolí, ale nejsou ani složkou subjektu samého (resp. jeho „vlastností“). To má za důsledek, že k situaci (jež je spolukonstituována subjektem) nutně náleží také vztah k oněm nepředmětným výzvám, takže situace nesmí být redukována na pouhé „okolí“ (ani když k tomu přidáme subjekt). To vše úzce souvisí s povahou subjektu, a to ve smyslu jeho FYSIS v původním smyslu, neboť každý subjekt vzniká zrozením (zrodem), roste nejenom sám, ale také budování své osvětí, a zaniká smrtí. Svrchu zmíněná práva (a svobody) náleží tedy k tomu „nejsoucímu“, jež na člověka apeluje jako to, co má být uskutečněno, tj. realizováno „skutkem“ (Písek, 031221-1.)

Rex Stout (1968)

… Pak pravila: „Člověk vlastně nezná sám sebe, že?“
„Přijde na to,“ řekl jsem. „Někteří z nás se znají až moc dobře, a někteří zase ne dost. Já třeba ani nechci vědět, proč ráno lezu z postele jako ve snu, třeba bych pak už nikdy neusnul. Čert to vem, vždycky se nějak ven dostanu. Ale vy, vy nejste jako ve snu, vy jste pod ostrým reflektorem, který jste sama na sebe obrátila. Proč ho prostě nezhasnete?“
„Já jsem ho na sebe neobrátila. To udělali jiní, hlavně moje matka. Já ho nemohu zhasnout.“ /173/
„No, tak dobře. Co je tedy vaše hlavní otázka? Skutečné jméno vaší matky, nebo váš otec?“
„Otec, samozřejmě. S matkou jsem přece žila celý život, a myslím, že to, že chci znát její pravé jméno a něco dalšího o ní, je jen … no, asi zvědavost. Ale o otci prostě musím něco vědět! Je naživu? Čím je“ Jeho geny mě přece stvořily!“
Přikývl jsem. „Jo, chodila jste k Smithovi. Až moc jste se toho dozvěděla o genech. Pan Wolfe jednou řekl, že vědci by si měli nechávat své poznatky pro sebe; jejich šířením zbytečně komplikují ostatním lidem život. Dáte si kávu?
„Ne, děkuji.“
…
(Kdo je můj otec, in: 7538, Tři případy Nero Wolfa a státní policie, Český Těšín 1996, str. 172-73.)