LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Rex Stout (1939)

Tyler myšlenku odmítl. „Nemělo by to stejně žádný smysl. Baker je tak namočen do politiky, že se nedokáže dívat rovně, i kdyby chtěl, a není jisté, že by vůbec chtěl. Nikomu z nich se nedá věřit. Šerif je jenom jeho poskokem, Frank Phellan je Sammisův člověk a tohleto se může Sammise týkat.“ …
(Případ divoké kočky, in: Tři případy Nero Wolfa a státní policie, Český Těšín 1996, s. 426.)

Rex Stout (1951)

… „To byl inspektor Cramer, velmi důležitý policajt. Řekli jsme mu, že jste tady, a proto …“
„Vy jste mu řekli –“ vydechla Tina.
„Ano. To je Hitler-Stalinova technika obratu. Říkají bezostyšné lži, aby nepřítele odvedli od pravdy, a my jsme řekli bezostyšnou pravdu, abychom jí použili ke lži. Zabralo to. Chyběl jen vlásek k tomu, aby vás sebral, a uá bych to samé už znovu neudělal, ale zabralo to. Takže teď jsme v rejži a vy taky. Zůstanete tady. …
(Poldův vrah, in: 7538, Tři případy Nero Wolfa a státní policie, Český Těšín 1996, str. 87.)

Rex Stout (1968)

… Pak pravila: „Člověk vlastně nezná sám sebe, že?“
„Přijde na to,“ řekl jsem. „Někteří z nás se znají až moc dobře, a někteří zase ne dost. Já třeba ani nechci vědět, proč ráno lezu z postele jako ve snu, třeba bych pak už nikdy neusnul. Čert to vem, vždycky se nějak ven dostanu. Ale vy, vy nejste jako ve snu, vy jste pod ostrým reflektorem, který jste sama na sebe obrátila. Proč ho prostě nezhasnete?“
„Já jsem ho na sebe neobrátila. To udělali jiní, hlavně moje matka. Já ho nemohu zhasnout.“ /173/
„No, tak dobře. Co je tedy vaše hlavní otázka? Skutečné jméno vaší matky, nebo váš otec?“
„Otec, samozřejmě. S matkou jsem přece žila celý život, a myslím, že to, že chci znát její pravé jméno a něco dalšího o ní, je jen … no, asi zvědavost. Ale o otci prostě musím něco vědět! Je naživu? Čím je“ Jeho geny mě přece stvořily!“
Přikývl jsem. „Jo, chodila jste k Smithovi. Až moc jste se toho dozvěděla o genech. Pan Wolfe jednou řekl, že vědci by si měli nechávat své poznatky pro sebe; jejich šířením zbytečně komplikují ostatním lidem život. Dáte si kávu?
„Ne, děkuji.“
…
(Kdo je můj otec, in: 7538, Tři případy Nero Wolfa a státní policie, Český Těšín 1996, str. 172-73.)

Ladislav Hejdánek (2005)

Kdysi jsem napsal do Vesmíru článek o „Světě bez člověka“; napsal jsem to tenkrát v souvislosti s Kosíkem a jeho „Dialektikou konkrétního“. Člověk je však pouze jedním, byť nejvyšším druhem „subjektů“. A právě tak, jako platí Kosíkova deviza, že nemůžeme své pojetí světa vylepšit jen tím, že k němu nějak přidáme ještě pojetí člověka, nemůžeme je vylepšit ani tím, že k němu nějak přidáme své pojetí subjektu. Svět bez subjektů není možný, svět bez subjektů prostě neexistuje; svět je světem subjektů a jejich skutečných (aktivních) vztahů. A vlastně musíme jít ještě dál: svět je dílem, výtvorem subjektů, tj. jejich aktivit. A to znamená také a dokonce především jejich reaktivit, jejich vzájemných reakcí. Proto můžeme důvodně mít za to, že pojetí „světa bez člověka“ je sice zkreslující, redukující, ale zdaleka ne tak nesmyslné a absurdní, jako je pojetí „světa bez subjektů“. Neuvažujeme-li možnost rozumných bytostí někde a někdy v odlehlých místech a dobách nejen naší galaxie, ale celého Vesmíru, pak musíme počítat s tím, že byly na naší planetě velmi rozsáhlé doby, kdy člověk opravdu ještě neexistoval. Naproti tomu doba, kdy neexistovaly žádné, ani ty nejmenší, nejjednodušší subjekty, nikdy neexistovala (anebo byla ohromně krátká ve srovnání se vším tím, co následovalo). A právě proto musíme celé své pojetí světa a vnitrosvětných skutečností důkladně přebudovat, a to zejména v těch nejzákladnějších partiích: musíme kriticky zproblematizovat a pak odbourat předsudečné chápání světa jako světa „objektivních realit“ (lépe než objektivní reality), tj. redukování veškeré skutečnosti na „objekty“, „předměty“, „věci“, z nichž se podle tohoto pojetí celý svět „skládá“. „Svět bez subjektů“ není skutečností, není skutečným (Kosík říkal: „autentickým“) světem, a ve smyslu mnohem hlubším, zásadnějším, než jakým není „svět bez člověka“. Proto je zapotřebí „rehabilitovat“ nejen člověka a jeho postavení ve světě (ve Vesmíru), ale především a na prvním místě „subjekt“ a právě jeho postavení, jeho místo ve světě (ve Vesmíru). A to všechno není možné bez důkladné revize převažující tendence dosavadní evropské myšlenkové tradice, totiž jejího předsudečného přístupu ke všemu jako k „objektům“, k „předmětům“ – tedy bez kritického rozboru a také překonání tzv. předmětného nebo přesněji zpředmětňujícího myšlení. (Písek, 051204-1.)