Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Tomáš Garrigue Masaryk (1898)

... Marx se liší od svých kritičtějších předchůdců tím, že je právě nekritický: Nepochopil, že všeliká věda a filosofie, i nejempiričtější, je světa a života výkladem. Smysl života a světa nelze vidět, nelze fotografovat, nýbrž jen vyložit – tj. věčně hledat.
(0065-I., Otázka sociální I., Praha 5(3)1946, str. 205-06.)

Ladislav Hejdánek (2009)

Tak jako většina „věd“ musí mít nějaký význam pro lidi, kteří se těmito vědami sami nezabývají, ale pro které výsledky těchto věd přece jen alespoň v některých směrech mají svou důležitost (a to nejen ve smyslu subjektivním, který ovšem má také značný význam, zase pro ony vědy samotné), také filosofie, ač nikoli „věda“ v plném smyslu, má a musí mít jako jeden ze svých úkolů a cílů oslovit vposledu všechny lidi v něčem, co pro ně má nebo může mít určitou větší nebo menší důležitost, a to opět nejen ve smyslu subjektivním, ale celoživotně (což onu subjektivitu zajisté zahrnuje). A tak, jako většina „věd“ při všem respektu k „laikům“, tedy příslušnou vědu odborně neprovozujícím, nemůže jejich názory brát v žádném smyslu jako kritérium nebo normu, ani pro filosofii nemůže být rozhodujícím způsobem směrodatné nejen to, co si nefilosofická veřejnost o filosofii myslí, ale ani to, jak a co si z té či oné filosofie vybírá a co naopak odmítá a zavrhuje. A přece je mezi obojím, totiž mezi vědami na jedné straně a filosofií (či spíše filosofiemi) na druhé straně zásadní, takřka principiální rozdíl: zatímco pro každou vědu je velice důležité a více méně přímo závazné mínění většiny příslušných odborníků, takže k různicím a ke sporům může docházet jen spíše okrajově a pouze v záležitostech, týkajících se nejčerstvější problematiky, ve filosofii lze ohled na mínění většiny největších současných myslitelů považovat spíše za slabinu než sílu toho kterého filosofa. V posledních staletích a zejména desetiletích se ovšem právě tento rozdíl zdá zmenšovat a někdy dokonce smazávat. V některých vědách, zejména v těch, které se dostávají do pohybu a do rychlejšího rozvoje, se dosti často hovoří o nápadných změnách nebo dokonce výměnách tzv. paradigmat, jichž se většinou rozvíjení vědeckého zkoumání a zejména výkladu jeho výsledků dosud málokdy týkalo. A naopak ve filosofii, kde ve skutečnosti žádná taková „paradigmat“ nemohla být s obecným souhlasem kodifikována, se stává čím dál častěji, že vskutku nové pohledy a interpretační přístupy jsou uplatňovány pouze na vyšších rovinách vícenásobných reflexí, ale na samy základní problémy tzv. první filosofie se inovace jakoby vůbec nezaměřují, takže kdysi často vynášená a opěvovaná svoboda filosofického myšlení zůstává právě v záležitostech té nejhlubší problematiky málo využívána nebo vůbec nevyužívána (a dokonce i jenom náznaky takového využití filosofické svobody jsou ignorovány nebo dehonestovány – spíš než kritizovány).
(Písek, 090109-1.)

Emanuel Rádl (1913)

Je mnoho pravdivého na onom dnes tak všeobecně rozšířeném přesvědčení, že ducha, který stále usiluje o něco nového, neuspokojí studium dějin vědy natolik jako zdařilý experiment nebo objev ještě neznámého faktu. Příjemný pocit, že se při experimentování a pozorování sami účastníme vývoje vědy, při historickém studiu chybí. Zde se musíme spokojit s obdivováním a zaznamenáváním toho, co vykonali jiní. Navíc můžeme sotva doufat, že při opakovaném zkoumání toho, co už jiní stokrát četli, narazíme na něco překvapivě nového.
Přesto mají dějiny vědy svůj důležitý raison d’être. Jako všechno na světě, i biologie má vedle své věcné stránky i stránku historickou.Dnešní biologie nezávisí jen na svém pravé objektu, tedy na struktuře, způsobu života, vývoji organismů apod., nýbrž je bytostně závislá také na způsobu, jak biologii chápali naši předchůdci.
Nietzsche jak známo vyslovil originální myšlenku, že studium dějin působí na originalitu tvůrčího ducha takřka ochromujícím způsobem, takže se proto máme od působení dějin osvobodit. Této myšlence nelze upřít jisté oprávnění: jestli vůbec kde, pak právě ve vědě má být člověk svobodný a nezávislý – a to i na tradici. To je však možné jenom jako ideál. Skutečností je, aspoň v biologii, že od konce 17. století se nikdo nepokusil vytvořit nějakou biologickou nauku tak, že by začal s čistým stolem, aniž by se opíral o předchůdce, a že i u nejoriginálnějších a zdánlivě nejnezávislejších duchů, jako jsou Descartes, Vesalius, Kant, Cuvier, lze ukázat až příliš výrazné stopy vlivu určitých škol. /50/
Úkolem historického studia je odhalit v našem vědění historické prvky a shromáždit materiál pro rozlišení toho, co je založeno na faktech, od toho, co je převzato od ruhých, a touto cestou dosáhnout svobodného přehledu o oboru biologie.
(Dějiny biologických teorií novověku I., Praha 2006, str. 49-50.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Ernst Bloch kdysi napsal: „Die Vernunft kann nicht blühen ohne Hoffnung, die Hoffnung nicht sprechen ohne Vernunft, beides in marxistischer Einheit – andere Wissenschaft hat keine Zukunft, andere Zukunft keine Wissenschaft.“ (Cituji z Habermase, měl bych to najít přímo u Blocha.) Byl by to docela hezký epigram, ale naléhavě vyžaduje některé korektury (i když vypustíme tu „marxistische Einheit“, která je tam ostatně stejně jen účelově, jak se domnívám). Především ovšem by šlo o náležité vyjasnění, co chápeme my jako „naději“, a to v konfrontaci s tím, jak ji chápe Bloch. (Bloch říká, že naděje je afektem, totiž afektem očekávání; to nám nicméně jeho pojetí nijak nepřibližuje: co to je „afekt“?) Marx se právě naopak dovolává Danta, když říká, že při vstupu do vědy je třeba „zanechat vší naděje“ (stejně jako při vstupu do pekla). Mám za to, že sám Marx v tomto momentu podléhá chybné pozitivistické představě „objektivity“, která cíleně (a záměrně) zapomíná nebo přímo vytěsňuje (vytyčuje před závorku) „vědecký subjekt“, tj. samotného vědce, bez něhož ovšem (a bez mnoha dalších vědců) věda sama neobstojí resp. není vůbec možná. A právě tento „vědecký subjekt“ bez jakési „naděje“ není (a nebude) schopen vědecky pracovat (resp. nebude dost přesný, usilovný a stále dál v bádání postupující). Prostě a dobře, sama věda bude must být nově chápána, a to nejen „zvenčí“, ale právě vědci samými !
(Písek, 110405-2.)