Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Alfred North Whitehead (1941)

… I venture upon one remark which applies to all philosophic work: – Philosophy is an attempt to express the infinity of the universe in terms of the limitations of language.
… Dovolím si jednu poznámku, jež se týká veškeré filosofické práce: – Filosofie je pokus vyjádřit nekonečnost vesmíru omezenými výrazy jazyka.
(Autobiographical Notes, in: 2879, Essays in Science and Philosophy, New York 1948, p. 15.)
(Autobiografické poznámky, in: 5800, Matematika a dobro, Mladá Fronta 1970, str.18.)

Aristotelés (–384-324)

It remains to disarm the considerations urged in /263/ support of the existence of the unlimited not only as a potentiality but as actually compassed. Some of them do not follow as alleged from the admitted premises; and the rest can be met along some other line od sound reasoning.
(1)Admitting that things never cease to come into being, it does not follow that there actually exists some sense-perceptible body unlimited in quantity; for though the sum of things be limited, things may come out of and pass into each other without end.
(2)Again, being in contact and being limited are different things. Contact is a relation with something else, for there must be something to touch the touched; and this may happen to something limited incidentally; but ,being limited‘ is not a relation. Also a limited thing need not be touched by a thing homogeneous with itself and cannot be touched by any other.
(3)It is futil to trust to what we can conceive as a guide to what is or can be; for the excess or defect in such a case lies not in the thing but in the conceiving. One might conceive any one of us to be many times as big as we are, without limit; but if there does not exist a man too big for the city to hold, for instance, or even bigger than the men we know of, that is not because we have conceived him to exist, but because he does; and whethe we have or have not conceived him to exist is a mere incident.
Fys. III, 8, 208a
(The Physics I, London etc. 1970, p. 261+263

Sirach ()

15Neměj v nenávisti těžkého díla, a orby, kterouž stvořil Nejvyšší.
Sirach, 7, 15
(7437, Apokryfy, překlad Kralických, Praha 1952, str. 222.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Napadá mi, že „všeobecná entropie“ by mohla být velmi chápána jako úzce spjatá s vnější stránkou skutečností, zatímco negentropie (negativní entropie) naopak s vnitřní či niternou stránkou skutečností. Mohl by tak být docela „elegantně“ formulován vztah mezi obojí všeobecnou tendencí, o kterém se tolik diskutovalo (a přemýšlelo) po válce, aby to pak po několika letech zase usnulo. Entropie by „vládla“ všem setrvačnostem (byť na různých úrovních), zatímco všechno nové by mělo negativně entropický charakter – a tedy nepředmětný původ (prostředkovaný vždy subjektně). Ale velkým problémem je nejenom negativní entropie, nerozlučně spjatá s po věky se stále opakujícím vznikáním nového (tj. toho, co tu ještě nebylo a teď tu po delším nebo dokonce nesmírně dlouhém „vývoji“ jest); nemenším problémem je také ono někdy rovněž věkovité, ale jindy poměrně rychlé opotřebovávání, stárnutí a nakonec více či méně dlouhodobého zanikání toho po nějakou dobu jsoucího (či spíše bylého). Tak jako vývoj od jednoduššího k složitějšímu, spolu s Teilhardem řečeno „centro-komplikovanějšímu“ vyžaduje obrovskou, vlastně do detailu nepřehlednou a neprůhlednou řadu jednotlivých kroků „kupředu a výš“, znamená i opotřebovávání a stárnutí v detailech většinou nesledovatelnou sérii drobných poškození a vad, které se stávají zřejmými vždy až po delší době. (Nejde tedy jen o náhlý vznik a náhlý zánik, tedy o jakási přeryvy, ohraničitelné meze, zlomy nebo „skoky“.)
(Písek, 140707-1.)

Ladislav Hejdánek (2014)

O entropii se mluví už dávno (už v souvislosti s 2. větou termodynmickou); o negetropii se začalo hodně mluvit až po válce (druhé světové). Pokusy vyložit negentropii kosmologicky se setkávaly (a dodnes setkávají) s kritikou, založenou na tom, že veškeré případy (příklady) negentropie ukazují jen to, že tento obrácený směr dění („vývoje“) je naprosto závislý na entropii, že vlastně na entropii nutně parazituje, je na ní z cela závislý. Tento argument se mi však jeví jako velmi pochybný, protože se ve skutečnosti jen odvolává na naše navyklé způsoby myšlení a vůbec vnímání a „poznávání“ světa skutečností, ale není logicky relevantní. Nápadný nedostatek tu spočívá především v naprosto nevysvětleném „předpokladu“ nějakého původního „stavu“ (začátku), díky kterému je entropie vůbec možná a na němž je zcela závislá (zhoršovat, degradovat se může jen nějaký předchozí stav, který nemůže být odvozován z entropie). Jde však o cosi ještě mnohem významnějšího. Je totiž třeba se tázat, jak je vůbec možné, aby se z nějakého (jakéhokoli entropicky vzniklého) stavu mohlo začít odvíjet nějaké dění negentropické, a to kdekoli v průběhu světového dějství (tedy nejenom někde na počátku). Pro nás (pro naše pojetí) musí v takovém případě jít o narušení principu „kauzality“, jak je mu tradičně rozuměno: „příčinou“ negentropického „procesu“ nemůže být nic, co pochází z minulosti. To však zároveň nutně znamená, že „příčinu“ vývoje od jednoduššího ke složitějšímu resp. Od nižšího ke složitějšímu atd. nemůžeme hledat v tom, co už bylo a jest, nýbrž leda v něčem, co ještě nebylo (a není „jsoucí“), tedy v budoucnosti. A nyní už zbývá jen posoudit, zda můžeme usuzovat na jednu jedinou „nejsoucí skutečnost“, která je posledním zdrojem všeho nejrozmanitějšího nového, anebo zda připustíme, že přechod od „nejsoucnosti“ ke „jsoucnosti“ (tj. proces či spíše dění uskutečňování toho, co „ještě není“) má pluralitní charakter. Výsledné důsledky obojího řešení však jsou vlastně stejné, dokonce se ani nevylučují, nýbrž možná naopak představují jen dvojí stránku téhož.
(Písek, 140827-1.)