Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Nikolaj Alexandrovič Berďajev (1874-1948)

Od lidí, kteří se považovali za zcela ortodoxní, mě oddělovalo to, že historické otevření se bylo pro mě ve srovnání s otevřením duchovním druhotným. Duchovní otevření se, vnitřní otevření se ducha je reálné. Historické otevření se je symbolické, je symbolikou ducha. Všechny události světového /224/ či historického života podstaty jsou pouze symbolikou událostí duchovních. Ale v historii jsou průlomy metahistorie a to, co je v historii metahistorické, získává historický charakter. Slovo, řečené v evangeliu nedokonalým lidským jazykem, pro mě získává význam určující můj osud, pro mě má plný smysl ne proto, že si osvojuji evangelium zevnitř, jako zevnitř dané otevření, ale proto, že se otevírám, dešifruji v něm centrální události ducha, mystérium ducha. Proto u mě nabývá velikého významu filosofická kritika. Překonání osvícenství musí znamenat ne jeho úplné popření, ani návrat ke stavu před osvícenstvím, ale dosažení stavu vyššího, než je osvícenství, ve které vejdou jeho kladná vítězství. Mám na mysli především osvícenství v hlubším, kantovském smyslu plnoletosti a svobodné samostatné činnosti ducha. Nezřídka mě nazývali „modernistou“ na pravoslavné půdě. Nemám příliš rád toto slovo; staví pravdu do příliš velké závislosti na čase. Jsem ovšem modernista, ale v tom smyslu, že uznávám možnost tvůrčího procesu v křesťanství, možnost novosti. Nevěřím v nehybnost vědomí; vědomí se může očišťovat, rozšiřovat a prohlubovat, a proto mnoho nového a nově se mu otevírá. Pravda je věčná a věčné je pouze to, co je z pravdy. Potvrzovat relativismus pravdy je oportunistická lež. Vůbec nejsem relativista a pragmatik. Ale existují stupně v odhalování pravdy, jsou možná odstupňování pravdy. Pravda na nás nepadá svrchu, jako nějaký zářivý předmět, ona je také cestou života, získává se v duchovním boji, v pohybu. Nejvíce nepřijatelný je naivní realismus v chápání odkrývání. S mnohými představiteli ruského náboženského myšlení na začátku 20. století mě spojovala veliká naděje, že je možné odhalování v křesťanství, nové vylití Ducha svatého. Tuto naději měl i mně cizí a nepřátelský /225/ Pavel Florenskij. Otázky o vztahu křesťanství k tvorbě, ke kultuře, ke společenskému životu vyžadovaly nová pojetí a nová řešení. Existuje věčná pravda křesťanství a ta nezávisí na čase, ale křesťanství ve své historické, tj. relativní formě se chýlilo ke konci. Nová epocha v křesťanství se vyjadřovala hlavně v kritice a předtuchách. Vždycky se mi zdálo nemístným a nejapným, když mě obviňovali z herezí. ...
(Vlastní životopis, přel. Markéta Válková, Olomouc 2005, str. 223-24.)

Wikipedie ()

[Transzendentalien] In der mittelalterlichen Scholastik sind Transzendentalien (lat.: transcendentalia, von transcendere „übersteigen“) die Grundbegriffe, die allem Seienden als Modus zukommen. Sie überschreiten die aristotelischen Kategorien insofern, als sie nicht selbst diesen zugeordnet werden können, aber als allgemeine Begriffe auf sie angewendet werden können. Sie haben somit Teil am ewigen Sein Gottes. Als Transzendentalien finden sich bei Thomas von Aquin
- unum (das Eine),
- bonum (das Gute),
- verum (das Wahre).
Manche Autoren zählen auch das Schöne (pulchrum) zu den Transzendentalien; frühester Beleg ist die dem Alexander von Hales zugeschriebene Summa.
Literatur [Bearbeiten]
- Johann Baptist Lotz, die Grundbestimmungen des Seins, Innsbruck 1988, ISBN 3702216693.
Siehe auch [Bearbeiten]
Das Gute, Idee des Guten, Wahrheit, Einheit, Ontologie, Metaphysik
Von „http://de.Wikipedie.org/wiki/Transzendentalien„
Kategorie: Ontologie

Dante Alighieri (1308)

Ó pyšní křesťané, ó nebožáci, 121
co máte zrak své mysli plný vady, 122
důvěřujete v krok, jenž zpět se vrací ! 123
(1683, Božská komedie, přel. O.F.Babler, Praha 1952, Očistec, zpěv X., 121 – 123, str. 229.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Patočka říká ve svém „Negativním platonismu“ (Pha 32007, s. 13), že „metafyzika je starší než křesťanská theologie: metafyzika dala křesťanské theologii systematickou řeč. Moderní metafyzika pokouší se pouze – s pramalým zdarem – vzít si zpátky od theologie svůj zapůjčený majetek: spojení s theologií je jen etapa života metafyziky a theologie sama se nyní od ní nikdy distancuje.“ Pokud bychom vzali velmi doslova onu Patočkovu charakteristiku toho, co si velcí křesťanští myslitelé z „majetku“ metafyziky „vypůjčili“, jako „systematické řeči“ (a necháme ještě stranou otázku, zda šlo skutečně pouze o „půjčku“, nebo snad o „dar“ či „předání“, či zda můžeme dokonce mluvit o přisvojení), je přece jen poněkud problematické (nikoli nutně hned nesprávné) mluvit o „řeči“, konkrétně o „systematické řeči“. Rozhodně nemůže jít o nějaký „systematický jazyk“ ve smyslu „mluvy“, protože systematičnost není vlastností mluvy, ale musí být do každé mluvy (do každého promlouvání) vnesena, tj. mluva (každé promlouvání) musí být kultivováno, pěstováno, aby dostálo nárokům soustavnosti.
(Písek, 070629-1.)

Wikipedie ()

(1883–1969)
Beznaděj je vlastně porážkou. Nesmíme se jí oddat, dokud jsme ještě schopni něco dělat.
Církve jsou pro všechny, filosofie pro jedince.
Člověk dnes stojí před alternativami: zánik člověka, nebo jeho proměna.
Filosofie prohlubuje praktickou soudnost... Používejme filosofický způsob myšlení jako světlo, s jehož pomocí získáváme v konkrétních situacích lepší orientaci o podstatných věcech.
Jsme smrtelní tam, kde nemilujeme, nesmrtelní tam, kde milujeme.
Když vidím, jak jiní trpí, je to, jako by trpěli za mě.
Masová výchova vedla k zaslepenosti a bezmyšlenkovitosti, aby v opojené oddanosti byl člověk všeho schopen a nakonec přijal smrt a zabíjení, masové umírání v boji strojů za samozřejmé.
Otázka viny je spíše otázkou, kterou klademe sami sobě, než otázkou, kterou nám kladou druzí.
Proto je vše, co filosofie vyjadřuje, tak chudé a suché. Je totiž třeba k tomu doplnění vlastním bytím toho, kdo naslouchá.
Věda, to je neustálá kritika všech výsledků, vlastních stejně jako cizích, zpochybnění pokroku; protivědecké je obávat se, že nás vlastní pochybnosti paralyzují.