Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Wikipedie ()

Kvantová gravitace je soubor otázek ve fyzice, k jejichž vyřešení je třeba znát jak správnou teorii gravitace, kterou je s velkou přesností obecná teorie relativity Alberta Einsteina, tak i kvantovou mechaniku. Typické jevy studované v kvantové gravitaci jsou výroba kvant gravitačních vln, tzv. gravitonů, jejich rozptyl, vyzařování černých děr a „kvantová pěna„, tedy chaotický a bublající stav časoprostoru na nejkratších délkových měřítkách.
Ukazuje se, že je velmi obtížné vytvořit teorii, která respektuje jak obecnou relativitu, tak kvantovou mechaniku. Nejnadějnější způsob, jak obě klíčové teorie usmířit, je teorie superstrun.

Wikipedie ()

Kvantová gravitace
Stringy nabízejí (snad jako jediné) spřátelení gravitace s kvantovou teorií. Všechny jiné dosavadní snahy vyrobit z Einsteinovy teorii gravitace kvantovou odrůdu přinášely pramálo radosti. Přímé kvantování obecné teorie relativity nás přivádí do slepé uličky; taková teorie není renormalizovatelná.
Zato struna má módy, které se dají označit za gravitony, a existují argumenty, proč struna v těchto módech interaguje s jinými strunami v souladu s principem ekvivalence (tedy fakt, že všechna tělesa zrychlují v gravitačním poli stejně, zdá se, struny mohou vyložit).
Lubos Lumo Motl
Sat Oct 25 21:19:58 EDT 1997

Wikipedie ()

Intence (z latinského in-tendó, směřuji, napřahuji se, zamýšlím; pozor, nezaměňovat s intensí v logice!) znamená zaměření, úmysl, obrácení pozornosti k nějakému předmětu.
Tento původně scholastický pojem oživil rakouský filosof Franz Brentano a schopnost takového vztahu čili intencionalitu pokládal za charakteristický rys mysli. Většina myšlenkových aktů je skutečně zaměřena, obrácena k nějakému intecionálnímu předmětu, který může a nemusí být skutečný. Představa, úsudek, láska, nenávist, chtění a podobně se vždycky vztahují k něčemu; tvrzení vypovídá o něčem, otázka se ptá na něco. Myšlenkové akty se tedy samy „přesahují“ (transcendují) směrem k nějakému předmětu, a to i kdyby předmětem bylo toto myšlení samo. Nic podobného se u fyzických (čistě materiálních) objektů nevyskytuje.[1]
Na tuto myšlenku navázal Edmund Husserl a učinil zkoumání intencí a intencionality jedním ze základních kamenů své fenomenologie. Původní Brentanovu představu jeho kritikové opravili v tom, že některé akty mysli – například nálady – žádný předmět nemají, kdežto naopak intencionalitu můžeme pozorovat i u lidských jednání (ruka sahá po něčem) a předpokládat i u jiných živých bytostí (pes běží za zajícem). Někteří současní filosofové (například John Searle[2]) považují intencionalitu za silný argument proti pokusům o materialistický výklad myšlenkové činnosti.
Poznámky:
1. ↑ F. Brentano, Psychologie vom empirischen Standpunkt. 1874 I.:124.
2. ↑ Intentionality. Cambridge 1983. ISBN 0-521-27302-1

Ladislav Hejdánek (2008)

Musíme nejprve rozlišit změnu od našeho (nebo číhokoli) vnímání změny. Vnímat může změnu jen ten, kdo si pamatuje, že před chvílí bylo něco jinak (a co), a ovšem také kdo je schopen očekávat, že něco bude jinak také za chvíli. Nechme tedy vnímání změny (její registrování, zaznamenání) stranou, a věnujme se „změně samé“, tj. skutečné změně, byť jen jako obecnému příkladu (což se ovšem opět neobejde bez našeho aktivního přístupu). Vnímat, tj. registrovat můžeme jen skutečnou změnu; v čem taková změna vlastně spočívá? Něco, co tu před chvílí bylo, tu nyní chybí, prostě to tu není, anebo něco, co tu nebylo, tu nyní je, je to jakoby navíc. Pouhou registrací nemůžeme najít dostatečný důvod, proč bychom měli zánik něčeho jakkoli spojovat se vznikem něčeho jiného. Někdy taková „dvojice“ k sobě opravdu náleží, ale jindy nikoli. Pokud k sobě zánik (pominutí) něčeho a vznik (objevení) něčeho jiného náleží, můžeme vskutku předpokládat, že nejde jen o pořadí v nějaké sérii jevů, ale že jde o jejich spjatost hlubšího, podstatnějšího charakteru. A právě tento podstatný, „bytostný“ charakter sepětí čehosi předchozího, co mizí, s čímsi přicházejícím a přišlým, co se objevuje, se musí stát předmětem našeho zájmu a studia.
(Písek, 081215-1.)

Wikipedie ()

Transcendentální filosofie (z lat. transcendentalis, od transcendere, překračovat, přesahovat) je titul, který dal Immanuel Kant své kritické filosofii.
Na rozdíl od starších filosofií, které se zabývaly obsahy našeho vědění a poznávání (včetně obsahů transcendentních), transcendentální filosofie se zabývá obecnými podmínkami každého poznání. Věci samy jsou nám totiž podle Kanta přístupné jen tak, jak se jeví, ve svých jevech čili fenoménech, na nichž se podstatně podílejí i možnosti a meze našich poznávacích schopností. Tak člověk nemůže věc vidět či slyšet jinak než v prostoru a v čase, a dokonce ani rozumové poznání se bez času neobejde. Tak například zákon vyloučeného třetího říká, že nemůže platit A a non-A současně, kdežto v časové následnosti to vyloučit přirozeně nejde.
Na tento náhled navázala Husserlova fenomenologie, která se chtěla původně zabývat právě přesnou analýzou těchto podmínek každého poznání; také Husserl tedy hovoří o „transcendentální fenomenologii“. Filosofie a antropologie 20. století tyto omezující podmínky poznání podstatně rozšířily: při srovnávacím studiu různých jazyků se ukázalo, že je to také jazyk, jeho struktury a vyjadřovací možnosti, které podstatně ovlivňují obsahy našeho poznání. Extrémní podobu tohoto názoru představuje jazykový relativismus amerických etnologů a lingvistů E. Sapira a B. L. Whorfa.
(staženo 13.12.08)