Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Xenofanés (-IV.st.)

Vždyť přece u Homéra se nejprve učili všichni. (Zl. B 10 z Herodiana.)
Všechno to bohům v básních svých Homér a Hesiod přiřkli,
všechno to, cokoli zdá se být u lidí hříchemn a hanbou,
krást i cizoložit a navzájem podvádět sebe. (Zl. B 11 ze Sexta.)
Než lidé myslí o bozích, že rodí se,
lidské že mají šaty a hlas i postavu lidskou. (Zl. B 14 z Klementa.)
Aithiopové svým bohům nos tupý a černou pleť přiřkli,
Thrákové svým oči modré a vlasy dávají rusé. (Zl. B 16 z Klementa.)
Kdyby však voli a lvi a koně též dostali ruce
anebo uměli kreslit i vyrábět tak jako lidé,
koně by podobné koňům a voli podobné volů
kreslili podoby bohů a právě taková těla
jejich by robili, jakou i sami postavu mají. (Zl. B 15 z Klementa.)

(0170, Zlomky předsokrat. myslitelů, př. K.Svoboda, Praha 1944, S. 39.)

Ladislav Hejdánek (2003</i>)

Přinejmenším od dob Kantových se prosadila myšlenka, že některá témata, přesněji některé tématizované „skutečnosti“ je třeba definitivně zařadit mezi tzv. transcendentálie. S největším omezením a zjednodušením tu můžeme poukázat na „čas“ nebo „prostor“, ale mohli bychom jmenovat další a další. Zůstaňme v této chvíli především u „času“, u kterého můžeme nejsnadněji poukázat na to, že ke každému našemu myšlenkovému (psychickému) výkonu, jímž myslíme „čas“, nezbytně potřebujeme alespoň tolik času, abychom na „čas“ vůbec mohli pomyslit. Nepochybně platí, že „čas“ není věc mezi věcmi, ale stejně tak platí, že čas můžeme pomyslit jen tak, že se k němu vztahujeme jako k něčemu, co je mimo rámec našeho vztahování k němu a co v žádném případě svým vztahem nekonstitujeme (dokonce ani tak, jako v geometrii „konstituujeme“ např. trojúhelník). Protože však při svém myšlení času (tj. při výkonu svého myšlení, jímž se vztahujeme k času) jsme na času, který nám přichází vstříc, abychom vůbec mohli něco podniknout, závislí tak, že bez něho by žádné naše myšlení nebylo možné, musíme tento „čas“, který potřebujeme, abychom mohli o čase přemýšlet a jeho povahu zkoumat, brát jako skutečnost velmi zvláštní, ale jako skutečnost nepochybnou. A jelikož tento čas, na kterém jsme takto závislé, přichází tak, že tu nejprve není, ale pak přijde a je tu, a nakonec odchází a je pryč, nejde a nemůže jít o „transcendetále“ (neboť to je nám – alespoň u Kanta – dáno a priori), nýbrž spíše o „descendentále“, tedy jako něco, co ve svém pohybu přichází k nám „shora dolů“ A tedy není „dáno“, není „daností“, nýbrž je nanejvýš „dáváno“). Pokud opustíme tento druh metafory, která pracuje s tím, co je „nahoře“ a co „dole“, můžeme prostě mluvit o adventivní povaze „času“, neboť ten vždy znovu přichází – a v tom spočívá jediná naše zkušenost s časem, kdežto vše ostatní už je naše interpretace, neřku-li konstrukce. (Písek, 030626-3.)

Xenofanés (-IV.st.)

Jeden jest bůh mezi bohy a lidmi největší, který
smrtelníkům ni tělem ni myslí podoben není.
Celý on vidí, celý též myslí, celý též slyší,
na témže místě stále on zůstává, aniž se pohne;
nijak mu nesluší, aby snad přecházel tam nebo onam.
Beze vší námahy všechno on koná myšlenkou ducha.
(Zl. B 23, 24, 26 a 25 z Klementa, Sexta a Simplikia.)

Žádný nespatřil člověk a žádný nebude vědět
o bozích nic a o všem, co vykládám tuto.
Byť snad i náhodou vyřkl, co zcela je zdařilé, přece
sám o tom vpravdě neví; tak na všem spočívá zdání.
(Zl. B 34 ze Sexta a z Plutarcha.)

Bozi neukázali vše z počátku smrtelným lidem;
ti však hledati musí a časem naleznou lepší.
(Zl. B 18 ze Stobaia.)

Xenofanes pravil, že jsou stejně bezbožní ti,
kdo říkají, že bozi vznikli, jako ti, kdo říkají,
že zemřeli; neboť v obojím případě se děje,
že někdy bozi nejsou.
(Zl. A 12 z Aristotela.)

Xenofanes, jenž ... uznával jedinou podstatu,
nic nevysvětlil ..., nýbrž, maje zření k celému
vesmíru, říká, že jedno jest bohem.
(Zl. A 30 z Aristotela.)

(0170, Zlomky předsokrat. myslitelů, př. K. Svoboda, Praha 1944, S. 39-41.)

Xenofanés (-IV.st.)

Vždyť přece u Homéra se nejprve učili všichni. (Zl. B 10 z Herodiana.)
Všechno to bohům v básních svých Homér a Hesiod přiřkli,
všechno to, cokoli zdá se být u lidí hříchemn a hanbou,
krást i cizoložit a navzájem podvádět sebe. (Zl. B 11 ze Sexta.)
Než lidé myslí o bozích, že rodí se,
lidské že mají šaty a hlas i postavu lidskou. (Zl. B 14 z Klementa.)
Aithiopové svým bohům nos tupý a černou pleť přiřkli,
Thrákové svým oči modré a vlasy dávají rusé. (Zl. B 16 z Klementa.)
Kdyby však voli a lvi a koně též dostali ruce
anebo uměli kreslit i vyrábět tak jako lidé,
koně by podobné koňům a voli podobné volů
kreslili podoby bohů a právě taková těla
jejich by robili, jakou i sami postavu mají. (Zl. B 15 z Klementa.)

(0170, Zlomky předsokrat. myslitelů, př. K.Svoboda, Praha 1944, S. 39.)