Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Xenofanés (-IV.st.)

Vždyť přece u Homéra se nejprve učili všichni. (Zl. B 10 z Herodiana.)
Všechno to bohům v básních svých Homér a Hesiod přiřkli,
všechno to, cokoli zdá se být u lidí hříchemn a hanbou,
krást i cizoložit a navzájem podvádět sebe. (Zl. B 11 ze Sexta.)
Než lidé myslí o bozích, že rodí se,
lidské že mají šaty a hlas i postavu lidskou. (Zl. B 14 z Klementa.)
Aithiopové svým bohům nos tupý a černou pleť přiřkli,
Thrákové svým oči modré a vlasy dávají rusé. (Zl. B 16 z Klementa.)
Kdyby však voli a lvi a koně též dostali ruce
anebo uměli kreslit i vyrábět tak jako lidé,
koně by podobné koňům a voli podobné volů
kreslili podoby bohů a právě taková těla
jejich by robili, jakou i sami postavu mají. (Zl. B 15 z Klementa.)

(0170, Zlomky předsokrat. myslitelů, př. K.Svoboda, Praha 1944, S. 39.)

Ladislav Hejdánek (2005)

Mým cílem vůbec není „dokázat Boha“ (event. dokázat „existenci boží“); „Bůh“ je rozhodně nedokazatelný. (Tj. nemůže být ani „předmětem“ důkazů.) Jde mi o něco jiného: prokázat, že tento „svět“ (náš Vesmír) není pouhou daností ani nějakým souborem daností, nýbrž že je bytostně zakotven v „nedaném“, tj. nejsoucím, ale nastávajícím, přicházejícím. A že toto „přicházející“ není „nicota“, protože kdyby vskutku přicházela nicota, musela by se tato „nicota“ stávat skutečnou, musela by se uskutečňovat právě jakožto nicota (za předpokladu, že „ex ničilo ničil“, kterýžto předpoklad ovšem nesdílím, ale naopak podrobuji kritice). A protože se „skutečností“ stává vždy „něco“, co je „víc než nicota“, je zjevné, že ani ono „přicházející“ nemůže být naprostou nicotou (rozumí se nicotou ve vyostřeném, absolutním smyslu; o „nicotě“ můžeme tedy uvažovat jen ve smyslu relativním, tj. tak, že každá skutečnost je přinejmenším v něčem „nová“, takže „předtím“ nebyla, a nastala uskutečněním něčeho, co nebylo „jsoucí“, při čemž k jejímu uskutečnění mohlo být využito lecčeho již „jsoucího“ jako materiálu z minulosti). Avšak toto nejsoucí, ale přicházející nemůže být považováno za pouhou hypotézu, za naši konstrukci, i když jsme k jeho předpokládání vedeni logikou. Tématem mého uvažování o „nepředmětnosti“ resp. o „nepředmětné skutečnosti“ je právě toto přicházející, ještě neuskutečněné, ještě nejsoucí, ale rozhodně nikoli „nicotné“; proto také nelze mluvit o „předmětu“. Nemám za to, že by bylo možno toto „přicházející“ (adventivní) prostě ztotožnit s Bohem, ani že „Boha“ je možno interpretovat jako toto všechno „adventivní“ (i když ovšem Bůh, bůh i bohové byli odedávna chápáni nejrůznějšími způsoby). Proto raději toto pojmenování ponechávám v jeho příslušných náboženských a theologických souvislostech; nechť si s tím nějak poradí lidé religiózní sami, a nechť se k tomu vyjádří také theologové (eventuelně teologové, kteří už svou disciplínu nechápou jako „LOGOS o Bohu“). (Písek, 051204-2.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Aristotelés považuje za možné teoreticky „nahlédnout“ jak neměnnost, tak změnu. Jestliže však „theologii“ jako nejvyšší ze tří disciplín „první filosofie“ vymezuje jako tu, která „nazírá“ to, „co je jedno a co je neměnné“, neuvádí žádný specifický důvod pro předpoklad neměnnosti „předmětu“ této „vědy“, ale má za to, že „neměnné“ jsou všechny příčiny (s. 167, Kříž), tudíž i tato, a ta dokonce „především“ (tamtéž). A jiné důvody vedou Aristotela zase k tomu, že mezi mnoha příčinami musí být nějaká jako „první“, a proto chápe „boha“ jako „první příčinu“ – a ta může být jen jediná. Jak můžeme za dnešního stavu myšlení na tuto koncepci kriticky navázat? Především se musíme principiálně distancovat od pojetí tzv. neměnnosti resp. věčnosti: nic v tomto světě není neměnné ani věčné, ani svět sám. Tím je ovšem zpochybněna i koncepce „věčných příčin“, ale my ji zpochybníme ještě důkladněji tím, že se distancujeme nejen od jejich věčnosti, ale od příčinnosti (kauzality) samé. Tomu, co Aristotelés považuje za „jedno a neměnné“ a čemu říká „bůh“, co zařazuje do světa jako zvláštní, nejvyšší „rod“ jsoucího, nemůžeme tedy přiznat ani neměnnost a věčnost, ani charakter první (či poslední) příčiny, ale ani povahu „jsoucího“ (tj. vnitosvětného jsoucího). Zbývá otázka jeho „jedinosti“: jaký důvod můžeme uznat za platný pro předpoklad „jedinosti“ prvního či posledního „základu“ a „zdroje“ všeho, co vzniká „rozením“ (neboť „rody“ a „druhy“ odkážeme mezi abstrakce, tedy záležitosti myšlenkového přístupu a jeho konstruovaných „modelů“)? Mám za to, že tady lze legitimně na Aristotela navázat, ale že je třeba najít pravé důvody pro takový předpoklad. (Aristotelés, myslím, žádné důvody neudává, uvádí jen argument hierarchie; ve skutečnosti však právě předpoklad neměnnosti a věčnosti zůstává od počátku v rozporu i s pochopením „příčinnosti“ a vůbec vztahu mezi příčinou a účinkem, neboť nechává v nejasnosti tu okolnost, že jedna jediný „první příčina“ může vést nejen k mnoha „následkům“, ale dokonce k mnohosti všech příčin vůbec. Nelze pře nahlédnout, jak jediná a vnitřně jednotná „příčina“ může „zapříčinit“ jednak něco od ní odlišného, jednak vůbec mnohého a rtůzného.)
(Písek, 081116-1.)

Henri Bergson (1932)

Tím ovšem překračujeme závěry Tvořivého vývoje. Chtěli jsme se co možná nejtěsněji držet faktů. Neprohlásili jsme nic, co by jednoho dne biologie nemohla ověřit. Než k takovému ověření dojde, přijali jsme výsledky, které nám filosofická metoda, jak ji chápeme, dovolila pokládat za pravdivé. Zde jsme již jen v oblasti pravděpodobného. Musíme si však stále opakovat, že filosofická jistota má stupně, že využívá jak intuici, tak úsudek, a pokud může mít intuice, opírající se o vědu, nějaké pokračování, může jím být jedině mystická intuice. A skutečně, závěry, které jsme tu představili, přirozeně, ač ne nutně, doplňují závěry našich předchozích prací. Tvořivá energie, která by byla láskou a která by chtěla sama ze sebe vydat bytosti hodné lásky, by mohla tímto způsobem rozesít světy, jejichž materialita, jako protějšek božské duchovnosti, by prostě vyjadřovala rozdíl mezi tím, co je stvořené, a tím, co tvoří, mezi řadou rozlišených not symfonie a nedílnou emocí, jež je nechala ze sebe vystoupit. Ve všech těchto světech by životní vzmach a hrubá hmota představovaly dva doplňující se aspekty stvoření, život by byl hmotou, již proniká, rozdělen na různé bytosti, a síly, které v sobě nese, by zůstávaly sloučené, nakolik by to dovolovala prostorovost hmoty, v níž se projevují. Toto vzájemné pronikání nebylo možné na naší planetě; vše nasvědčuje tomu, že hmota, jež tu doplňuje život, je jen málo vhodná k tomu, aby podporovala jeho vzmach. Počáteční impuls tedy vyvolal rozbíhající se evoluční pohyby a neudržel se bez rozdělení až do konce. Dokonce i na linii, v níž proběhlo to nejpodstatnější z původního impulsu, se nakonec jeho působení vyčerpalo, anebo spíše přímý pohyb se proměnil v kruhový. Lidstvo, jež je na konci linie, se točí v tomto kruhu. Takový byl náš závěr. Abychom na něj navázali jinak než pouze nahodilými předpoklady, nezbylo než sledovat to, co /185/ nám ukazoval mystik. Životní proud, který proniká hmotou a je bezpochyby jejím důvodem, jsme jednoduše chápali jako daný. A v případě lidstva, které se nachází na konci hlavní linie, jsme se neptali, zda má nějaký jiný důvod než sebe sama. Mystická intuice tuto dvojí otázku klade tím, že na ni odpovídá. K existenci byly povolány bytosti určené k tomu, aby milovaly a byly milovány, neboť tvořivá energie má být určena láskou. Protože jsou odlišné od Boha, jenž je touto energií samotnou, musely tyto bytosti povstat ve vesmíru, a proto také povstal vesmír. A aby takové bytosti mohly vzniknout v části vesmíru, kterou představuje naše planeta, a pravděpodobně v celé sluneční soustavě, musely vytvořit druh a tento druh vyžadoval spoustu dalších druhů, jež jej připravovaly, podporovaly nebo byly odpadem po něm. Jinde možná existují jen zásadně rozdílní jedinci, pokud se ještě vůbec objevují v množství a jsou smrtelní. A také možná byli vytvořeni naráz a úplně. Na zemi je v každém případě druh, který je důvodem všech ostatních druhů, jen částečně sám sebou. Dokonce by ani nepomyslel na to, aby se takovým stal zcela, kdyby se některým jeho zástupcům nepodařilo osobním úsilím, jež se připojilo k celkové práci života, prolomit odpor, který kladl nástroj, zvítězit nad hmotností, tedy nalézt Boha. Těmito lidmi jsou mystikové. ...
(Dva zdroje morálky a náboženství, přel. Jos. Hrdlička, Praha 2007, str. 184-85.)

Henri Bergson (1932)

Radostí by totiž byl prostý život, který by do světa šířila rozptýlená mystická intuice, radostí by byla i prostota, která by automaticky následovala po obrazu zásvětí v rozšířené vědecké zkušenosti. Pokud /228/ nedojde k této úplné morální obnově, bude třeba najít pomocné prostředky, podrobit se stále panovačnější „reglementaci“, jednu po druhé obcházet překážky, které naše přirozenost staví proti naší civilizaci. Ať už však zvolíme velké nebo malé prostředky, je nutné přijmout řešení. Napůl rozdrcené lidstvo sténá pod tíhou pokroku, kterým prošlo. Neuvědomuje si dostatečně, že budoucnost závisí na něm. Na něm je nejprve, zda chce dále žít. A na něm je pak i to, zda chce pouze žít nebo kromě toho vyvinout úsilí nutné k tomu, aby se i na naší vzdorné planetě naplnila podstatné funkce vesmíru, který je strojem na výrobu bohů.
(Dva zdroje morálky a náboženství, přel. Jos. Hrdlička, Praha 2007, str. 227-28.)