Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Xenofanés (-IV.st.)

Vždyť přece u Homéra se nejprve učili všichni. (Zl. B 10 z Herodiana.)
Všechno to bohům v básních svých Homér a Hesiod přiřkli,
všechno to, cokoli zdá se být u lidí hříchemn a hanbou,
krást i cizoložit a navzájem podvádět sebe. (Zl. B 11 ze Sexta.)
Než lidé myslí o bozích, že rodí se,
lidské že mají šaty a hlas i postavu lidskou. (Zl. B 14 z Klementa.)
Aithiopové svým bohům nos tupý a černou pleť přiřkli,
Thrákové svým oči modré a vlasy dávají rusé. (Zl. B 16 z Klementa.)
Kdyby však voli a lvi a koně též dostali ruce
anebo uměli kreslit i vyrábět tak jako lidé,
koně by podobné koňům a voli podobné volů
kreslili podoby bohů a právě taková těla
jejich by robili, jakou i sami postavu mají. (Zl. B 15 z Klementa.)

(0170, Zlomky předsokrat. myslitelů, př. K.Svoboda, Praha 1944, S. 39.)

Xenofanés (-IV.st.)

Jeden jest bůh mezi bohy a lidmi největší, který
smrtelníkům ni tělem ni myslí podoben není.
Celý on vidí, celý též myslí, celý též slyší,
na témže místě stále on zůstává, aniž se pohne;
nijak mu nesluší, aby snad přecházel tam nebo onam.
Beze vší námahy všechno on koná myšlenkou ducha.
(Zl. B 23, 24, 26 a 25 z Klementa, Sexta a Simplikia.)

Žádný nespatřil člověk a žádný nebude vědět
o bozích nic a o všem, co vykládám tuto.
Byť snad i náhodou vyřkl, co zcela je zdařilé, přece
sám o tom vpravdě neví; tak na všem spočívá zdání.
(Zl. B 34 ze Sexta a z Plutarcha.)

Bozi neukázali vše z počátku smrtelným lidem;
ti však hledati musí a časem naleznou lepší.
(Zl. B 18 ze Stobaia.)

Xenofanes pravil, že jsou stejně bezbožní ti,
kdo říkají, že bozi vznikli, jako ti, kdo říkají,
že zemřeli; neboť v obojím případě se děje,
že někdy bozi nejsou.
(Zl. A 12 z Aristotela.)

Xenofanes, jenž ... uznával jedinou podstatu,
nic nevysvětlil ..., nýbrž, maje zření k celému
vesmíru, říká, že jedno jest bohem.
(Zl. A 30 z Aristotela.)

(0170, Zlomky předsokrat. myslitelů, př. K. Svoboda, Praha 1944, S. 39-41.)

Xenofanés (-IV.st.)

Vždyť přece u Homéra se nejprve učili všichni. (Zl. B 10 z Herodiana.)
Všechno to bohům v básních svých Homér a Hesiod přiřkli,
všechno to, cokoli zdá se být u lidí hříchemn a hanbou,
krást i cizoložit a navzájem podvádět sebe. (Zl. B 11 ze Sexta.)
Než lidé myslí o bozích, že rodí se,
lidské že mají šaty a hlas i postavu lidskou. (Zl. B 14 z Klementa.)
Aithiopové svým bohům nos tupý a černou pleť přiřkli,
Thrákové svým oči modré a vlasy dávají rusé. (Zl. B 16 z Klementa.)
Kdyby však voli a lvi a koně též dostali ruce
anebo uměli kreslit i vyrábět tak jako lidé,
koně by podobné koňům a voli podobné volů
kreslili podoby bohů a právě taková těla
jejich by robili, jakou i sami postavu mají. (Zl. B 15 z Klementa.)

(0170, Zlomky předsokrat. myslitelů, př. K.Svoboda, Praha 1944, S. 39.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Celá anglo-saská myšlenková tradice staví na předpokladu tzv. bezprostřední zkušenosti“ (immediate experience). Pod jejím vlivem však docházelo také k některým proměnám kontinentální tradice karteziánského racionalismu. Protože však slovo „zkušenost“ odkazovalo na prostředí příliš ,subjektivní‘, začalo se užívat slova „danost“ na místě oné „zkušenosti“. Nicméně koncept „bezprostřednosti“ zůstával zachován. První větší práce Bergsonova nese podtitul „Essai sur les données immédiates de la conscience“; a s „bezprostředností“ pracuje také Husserl, který chce vycházet s tzv. „přirozeného světa“ (Naturwelt, později Lebenswelt, Patočka překládá „světa našeho života“), který nám je údajně „bezprostředně dán“. Ve „skutečnosti“ nám nic bezprostředně „dáno“ není, tj. tak, že bychom na tom neměli vůbec žádný podíl. Takže všechno, co je nám nějak „dáno“, je už nutně zprostředkováno, a to nejen naší reaktibilitou (široce vzatou), ale především tím, jak „to“ ve svém vědomí resp. svým vědomím (ve svém myšlení resp. svým myšlením) dotváříme a vlastně vůbec spoluustavujeme. Ostatně: oč méně „bezprostřední“ je sama „věc“ (ukazující se skutečnost) než tzv. jev (fenomén)? Každá „pravá věc“ je „pravou událostí“, a ta se děje i ukazuje i bez nás, a to ve svých aktuálně přítomných podobách, tedy nikdy „celá“. Máme-li se k ní svým vědomím (a myšlením) vztáhnout jako k takové, tj. k ní „celé“, musíme ji mínit, myslit jako celou – a to možná jen tak že její „jev“ spoluustavíme, tedy že se jeho ustavení podílíme svými aktivitami. Věci se nám „dávají“ jen tak, že se prezentně ukazují; a my tyto jejich vždy aktuální „úkazy“ (ukázání se) můžeme – a vlastně musíme – nějak vědomím a myšlenkově zpracovat v to, čem,u pak říkám fenomén či jev.
(Písek, 130503-2.)