Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (1941)

Konečně Heidegger ve shodě se svým pojetím celé řecké filosofie chápe výrok ryze ontologicky. Vychází od významu ADIKOS, který je např. v ADIKOS HIPPOS jankovitý kůň, a hledí zbaviti slova DIKÉ, TISIS, ADIKIA všeho přízvuku morálního nebo prázdného. Rovněž tak není podle Heid. smysl textu kdesi na přechodu mezi mysticky-magickým okruhem a rodící se racionalitou řecké vědy, nýbrž ve zvláštní sféře, které se žádným z těchto pojmů nelze přiblížiti, totiž ve sféře ontologické. V souvislosti s tím zní potom překlad Heideggerův: „Woher aber die Herkunft ist dem Seienden, dahin ist ihm auch der Schwund nach dem Zwang. Es gewähren nämlich Fug und Entspruch einander die Seienden in Rücksicht auf den Unfug nach der Zeit Anweisung“. Odtud pak se teprve vrací k počátku a překládá již zcela pochopitelně a vhodně: „Anfang der Dinge ist das Umrisslose“.
Interpretace zde podané … I když bude někdo třeba /79/ Heideggerovu interpretaci považovati na bolestné násilí na Anaximandrovi, neupře, že jeho pojetí, je-li možné, je nejhlubší a filosoficky nejvážnější. …
(O mnohoznačnosti a jednoznačnosti filosofického textu, in: 1291, ČM 35, 1941, str. 78-79.)

Anselm z Canterbury ()

… Non tento, domine, penetrare altitudinem tuam, quia nullatenus comparo illi intellectum meum; sed desidero aliquatenus intelligere veritatem tuam, quam credit et amat cor meum. Neque enim quaero intelligere ut credam, sed credo ut intelligam. Nam ad hoc credo: quia „„nisi credidero, non intelligam“.
… Nepokouším se, Pane, proniknout tvé výšiny, protože na to mé nahlédnutí ani zdaleka nestačí. Toužím však alespoň poněkud nahlédnout tvou pravdu, v kterou věří a kterou miluje mé srdce. Nesnažím se totiž nahlédnout, abych věřil, ale věřím, abych nahlédl. Neboť věřím také tomu, že pokud nebudu věřit, nemohu ani nahlédnout.
(6825, Fides quaerens intellectum, Praha 1990, lat. str. 32, česky str. 33.)

Marcus Tullius Cicero ()

In primique hominis est propria veri inquisitio atque investigatio. … Huic veri videndi cupiditati adiuncta est appetitio quaedam principatus, ut nemini parere animus bene informatus a natura velit nisi praecipienti aut docenti aut utilitatis causa iuste et legitime imperanti; ex quo magnitudo animi exsistit …
(De offciis IV, 13.)
Je pak význačnou vlastostí člověka především hledání a zkoumání pravdy. … S touto touhou po poznání pravdy je spojena jakási touha po samostatnosti, že totiž duch přírodou dobře utvářený nechce nikoho poslouchati, leda takového člověka, který ho radami řídí a poučuje, nebo mu v zájmu obecného prospěchu podle práva a zákonů rozkazuje. Odtud zase vyrůstá velikost ducha …“
(O povinnostech, přel. Jarosl.Ludvíkovský, Melantrich, Praha 1940.)
k tomu několik bodů výkladu – LvH (Písek, 12.5.83):
1. inquisitio atque investigatio: ve fr. překladu (de rechercher et d´étudier la vérité“, tedy vyšetřování (zkoumání) a studování, event. vyšetřování a zkoumání, příp. vyhledávání a průzkum, apod. (nikoli však hledání, neboť předmět obojího, totiž inquisitio atque investigatio, je už tu, dán, k dispozici)
2. „veri videndi cupiditati“ – touhou viděti pravdu
3. appetitio principatus – přitažlivost prvenství, touha po prvenství
4. animus bene informatus a natura – duch od přirozenosti dobře utvářený (sformovaný, event. vyvinutý)
5. nemini … nisi praecipienti aut docenti aut utilitatis causa – nikoho … leč z důvodů poskytnutí návodu (předpisu), vyučování (z důvodů v.) nebo z důvodů užitečnosti (prospěšnosti)

Jan Patočka (1964)

Co se týče rozdílu mezi hypokeimenon a substantia, nedají se věci tak interpretovat, jak si mnozí myslí. Heideggerovy postřehy jsou nápady a žádná prověřená věda, ta by to teprve měla vzít pořádně do ruky a prozkoumat na celém kontextu výraziva určitého druhu. Proto /194/ bych byl opatrný zvláště s tím pravěkem, rasovými záležitostmi atd., protože to jsou intuice za intuicemi a na intuicích stavěné. Celou heideggerovskou nápaditost je třeba probrat znovu zrnko za zrnkem, oddělit plodné od plev.
(Z dopisu 7/69 Václavu Richterovi z 30. 6. 1969.)
(7164, Dopisy Václavu Richterovi, Praha 2001, str. 193-94.)