Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Fjodor Ivanovič Tutčev (1803-1873)

Silentium
Mlč, skrývej v bázni žárlivé
vždy myšlenky i city své!
Nad duše tvojí hlubinou
nechť objeví se, zapadnou
jak v nočním nebi hvězdný plam:
Ty mlč a těš se jimi sám!
Zdaž duše můž´ se vyjádřit?
Zdaž jiný můž tě pochopit?
Taj žití svého uzří, mníš?
Ne, slovem cit svůj poskrvníš,
zdroj v nitru zkalíš k hlubinám:
Tož mlč a živ se jím vždy sám!
Žít nauč se vždy samoten!
V tvém nitru, nikým nespatřen,
svět tajuplných dum a tuch
je skryt; je zničí vnější ruch
a sežhne ostrý slunce plam:
Tož naslouchej jich písni sám!
(Výbor z ruské lyriky, př. Jan Říha, Hradec Králové 1936, s. 76-77.)

František Xaver Šalda (1919)

Aby mně bylo rozuměno: i moderní cestopis může a musí prodlévati na věcech vnějškových, na jevech vnějšího světa, ale /111/ musí vésti si při tom s takovou opravdovostí, že má právo napsati na svou první stránku: Tak jsem to viděl. Zrak má také svou logiku, svou zákonnost, která se ověřuje postupem času; a která vede také od vnějšku k nitru a dovoluje činiti závěry z onoho na toto.
(Cestopis, jaký nemá být, in: 2125, Kritické projevy 11, Praha 1959, str. 110-11.)
[původně: Venkov 5.10.1919, č.241, s. 2-3; pak znovu in: Časové a nadčasové, str. 372-377.]

Ladislav Hejdánek (2015)

Otázkou je, jak vlastně zakoušíme (nebo můžeme zakoušet) nitro či niternost. Za nepochybné můžeme považovat, že nějak zakoušíme (můžeme zakoušet) své vlastní nitro. (Právě proto se pokoušel Descartes založit filosofii, tj. položit jí základ, na údajně evidentní zkušenosti, že pochybujeme, přesněji: že já pochybuji. Nejde o to, zda právem či neprávem, zda správně či nesprávně, ale to, že pochybuji, je mi – údajně – zřejmé bez jakéhokoli zprostředkování přes cokoli vnějšího: když pochybuji, zároveň vím, že pochybuji. A je naprosto lhostejné, čeho se mé pochybování týká.) Což ovšem neznamená, že naše zakoušení vlastního nitra je úplné nebo aspoň dostatečné; právě naopak můžeme mít právem za to, že do svého vlastního nitra „pohlížíme“ jen částečně, že je „zachycujeme“ jen neúplně a zejména že naše pozornost je především a takřka vždycky odváděna k vnějšímu světu, k vnějším věcem, k okolí a okolnostem. Jsou to ostatně většinou zase okolnosti, které nás v určitých situacích vědou k pozorování a ke zkoumání vlastního nitra, což znamená, že se pak ke svému nitru jakoby vracíme, a to tak, že se musíme nejprve odvrátit od věcí vnějších, „předmětných“.
(Písek, 150119-1.)