Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2000)

Patočka napsal kdysi (poměrně brzo po válce, když psal „Věčnost a dějinnost“): „Tradičně se ve filosofii předpokládá, že věci jsou nějak ´dány´, že máme přístup k jsoucímu.“ (7630, Péče o duši 1, s. 195). V této formulaci máme pohromadě hned několik závažných problémů, které byly tradiční filosofií od prvních dob řešeny předčasně a tedy předsudečně. Především tu je problém, co to je vlastně ona „věc“: může to být vskutku cokoliv? Anebo musí splňovat některá kritéria, aby bylo možno mluvit o „věci“ (nebo o čemkoli jiném)? Za druhé: je nám taková věc vskutku „dána“ – anebo je spíše třeba mluvit o tom, že se nám sama „dává“? A jak se nám takové věc „dává“? Co dělá, aby se nám mohla dávat nebo dokonce „dát“? A jak jsme na tu věc, která se nám sama dává, připraveni, abychom ji přijali? Nejde jen o otázku našeho přístupu k takové věci, ale o samy „subjektní“ a „subjektivní“ předpoklady onoho přístupu. Nestačí přece, aby se nám věc dávala, jde také o to, abychom na to sebe-dávání věci nějak vhodně zareagovali. Je nám věc, která se nám dává, přístupna již tím, že se dává, anebo má náš přístup k ní ještě jiné, další předpoklady? Anebo jsou mezi oněmi předpoklady také takové, které sice musí být splněny z naší strany, ale bez nichž by se nám ona věc ani nemohla dávat? Je vůbec nějak závažný rozdíl mezi tím, že a jak se věc dává, a tím, že a jak se dává nám? Není to vlastně všechno také náš výkon, který zakládá to, že a jak se nám nějaká věc dává? To je eminentně důležité, máme-li odpovědět na Patočkovu otázku, jak ji formuluje o pár řádek dál: „Čeho je třeba k tomu, aby věci byly dány, aby se ,zjevily‘?“ Je k tomu zapotřebí jenom nás? To by znamenalo, že věc je vždy jen naším výtvorem. Nebo je k tomu zapotřebí jen oné věci? Tak se sice tváří vědy, které chtějí předstírat, že poznávají věci, jak jsou samy o sobě a tedy bez nás – ale to neobstojí ve světle jen trochu pozornější kritiky. A jestliže je zapotřebí obou stran, mohlo by to znamenat, že věci se nám vlastně vůbec nedávají, že se o nás nestarají, že jsme jim lhostejní. Proč potom hovořit o tom, že to jsou nějaké danosti, jestliže jsme to konec konců my, kteří si je „dáváme“ (či „bereme“)?
(Praha, 000627-1.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Zkušenost je výsledek (rezultát, vlastně i produkt) zakoušení něčeho, co není součástí takové zkušenosti samé, tj. něčeho zakoušeného. To, co je zakoušeno, ovšem nemusí být nutně plnou skutečností: např. v setkání zakoušíme přítomnost někoho druhého, ale ten zakoušený druhý daleko přesahuje to, co můžeme v daném setkání zakoušet – ke zkušenosti tak vždy náleží vědomí její částečnosti, omezenosti, tedy vědomí toho, že ji lze rozmnožovat, rozšiřovat, prohlubovat, upřesňovat atd. A my to také vždy do jisté míry děláme: setkáme-li se s někým, s kým se už známe, zapojujeme do své zkušenosti s ním často i zkušenosti předchozí, zejména pokud byly něčím významné (pozitivně nebo negativně). Už tím je dáno, že zkušenost se nejen nemusí, ale vlastně ani nemůže vztahovat k zakoušenému jen jako k právě přítomnému a tak „danému“, nýbrž i k tomu, co právě jako přítomné, nám dáno není, nýbrž i k tomu již sice nepřítomnému, ale kdysi aktuálně jsoucímu a tedy kdysi nám aktuálně přítomnému. To ovšem nutně závisí na naší paměti: pokud si na minulá setkání s tím zakoušeným moc nebo vůbec nevzpomínáme, stává se pak naše aktuální setkání nějak chudším, omezenějším, někdy dokonce nahodilejším, neboť povrchnějším. Dále je však důležitá také schopnost se vyznat také s okolnostmi určitého setkání, tj. chápat širší souvislosti a tedy i rozsáhlejší nebo hlubší význam takového setkání (anebo takové setkání chápat jako zcela nahodilé). V setkání dochází často k rozmluvě a nejednou i k delšímu vyprávění. Tak dochází k tomu, že do setkání s určitou skutečností, která je aktuálně a živě před námi, proniká také druhým partnerem prostředkované setkání s něčím nejen aktuálně nepřítomným, nýbrž pouze líčeným, ale tím také setkání s něčím, o čem se – aspoň v tu chvíli – nemůžeme přesvědčit, jde-li o něco vskutku skutečného, k čemu třeba opravdu došlo tak, jak to je líčeno, apod. A naučíme-li se co nejlépe se v tom rozlišování vyznat, musí dříve nebo později dojít také k tomu, že se budeme stále častěji chtít přesvědčovat o pravosti toho, co jsme zakoušeli nebo co zakoušíme i my. A to je právě ten důležitý způsob, jakým se do naší zkušenosti zapojuje také náš rozum, naše usuzování a naše celková myšlenková, ale i sama životní orientace (která je ovšem založena nejen na zkušenostech minulých, ale také na zkušenostech dalších, vždy nových a někdy podobných, jindy odlišných).
(Písek, 140130-1.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Aby bylo možno mluvit o „události“, je třeba předpokládat, že je možná „změna“ (a pak je ovšem třeba co možná nejpřesněji myslit to, co nazýváme „změnou“ – ostatně viz tam!). Mluvíme-li samostatně o změně, máme na mysli to, že něco, co tu bylo, tu už není, nebo naopak že tu je něco, co tu nebylo, eventuálně obojí pospolu – a tak máme na mysli pouze onen přechod od nejsoucího ke jsoucímu, eventuálně přechod od jsoucího k nejsoucímu (nebo obojí zároveň), a zcela přehlížíme, že to, co tu bylo, ale už není, nemusí s tím, co tu je, ale předtím ještě nebylo, mít vůbec nic společného – leda to, že vedle této změny tu něco jiného, co tu již dříve bylo, nadále jest, tedy že to onu změnu přetrvalo. A pak je třeba se tázat, zda toto něco, co přetrvalo změnu, má vůbec nějakou souvislost s onou změnou samou. Pokud se ukáže, že tu nějaká relevantní souvislost vskutku jest, tj. že mezi tím, co se změnilo (ať už tak či onak), a tím, co se nezměnilo (ale zůstalo beze změny, pokud jsme to mohli zjistit), musíme se ihned ptát, zda podobná souvislost je také mezi tím, co bylo a už není, a tím, co nebylo, ale už je. Pokud zjistíme a můžeme potvrdit, že taková souvislost, takový skutečný (nikoli jen námi ustavený a skutečnosti jen přisuzovaný vztah mezi tím, co bylo a už není, nebo tím, co nebylo, ale už je, a dále tím, co bylo a beze změny trvá dál navzdory oné změně (tj. před změnou i po ní), objevili jsme událost a to, co k ní náleží.
(Písek, 140831-2.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Změnu nelze pojmově uchopit jako ryzí aktualitu, pokud tuto aktualitu chápeme jako časový „bod“. Je tomu tak proto, že sama „přítomnost“ není a nemůže být „bodová“, neboť ke každé hypostazované bodové aktualitě vždycky a nutně náleží to, co je „při-tom“, ačkoli to samo právě aktuální není. A to platí jak pro povahu změny samotné, tak pro to, jak se „ukazuje“ jiným entitám (v podstatě subjektům v nejširším pochopení). Žádný subjekt nemůže reagovat na izolovanou jednotlivou „změnu“, leč když reaguje zároveň na její kontext. A to znamená, že „bodová změna“ je pouze myšlenkové konstrukce, a to nesprávná, falešná konstrukce. Obvykle vnímáme změnu jako alloiósis, zjinačení: změnu pozorujeme např. na něčem, co tu však zůstává (ovšem někdy také pozorujeme, že uprostřed nějakého souboru něco zmizelo nebo naopak přibylo). Vnímavost vůči proměnám, či změnám je u různých subjektů různá. Můžeme pozorovat případy, kdy je změna resp. pohyb důležitější než neměnnost (byť relativní): žába „nevidí“ mouchu, když nehybně sedí, dokud ta se nepohne. I pro domácí zvířata jako psy nebo kočky je cokoli pohyblivého výzvou k činnosti (aspoň k náznaku „pronásledování“). Jindy mohou být větší změny v prostředí nebo jen v okolí zdrojem nejistoty, neklidu a nervozity. Je něco uklidňujícího na tom, když věci zůstávají na svém místě; zároveň to však je zdrojem nezájmu a nudy.
(Písek, 130520-3.)

Josef Lukl Hromádka (1925)

... každá tvořivá a živoucí zbožnost je útočná a hledá uplatnění ve všech oblastech lidské vzdělanosti. Podivuji se často, jak náš moderní člověk sice volá, aby se náboženství osvědčovalo i v praxi a veřejném životě, ale jak se zase brání veřejné údernosti náboženské a odkazuje zbožnost do problematických zákoutí citu a ideálního snění.
(3812, Katolicism a boj o křesťanství, Praha 1925, s. 60.)