Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Tomáš Garrigue Masaryk (1892)

Dobře Dostojevský porozuměl naší době přechodní, porozuměl, jak reformací a renaissancí a těmto v zápětí vědou rozrušena byla víra křesťanských národů a jak posud byť /22/ i v různých formách boj se vede mezi těmito dvěma názory o svět, menšina bojujících vynikne nad strany bojující a usmíří si požadavky minulosti s přítomností v harmonický celek, velká většina bojem má srdce rozervané i hlavu. Tato rozervanost je nemocí našeho věku, je zejména nemocí Ruska, v němž protivy starého a nového názoru jsou ještě ostřejší.
Proti této rozervanosti, končící beznadějností a tupostí Dostojevský staví světlé typy usmířené celosti. Této choroby XIX. století, té zvláštní bezpůdnosti, jež podle „Otcův a dětí“ Turgeněva ničeho neuznává, ničeho nectí a ke všemu se odváží s kritického hlediska, tohoto všedního liberalismu-nihilismu, Dostojevský téměř nenávidí. Proti tomuto umrtvení mravnímu i tělesnému Dostojevský rozlévá „řeky vody živé“; jednotlivec i národové udržují se jedinou silou, a tj. síla nepřetržitého a neustálého potvrzování svého bytí a záporu smrti. Pracuj každá ve svém oboru pro celek, pracuj a žij radostně, ne beze všech pochybností, ale silný dosti, promysliti se k harmonii srdce a hlavy.
To je hledání Boha. „Dobuďte si Boha prací“ – velí Šatov Stavroginu („Běsi“).
(Spisy F.M.Dostojevského, in: 0282, Studie o F.M.Dostojevském, Praha 1932, str. 21-22.)

sv. Pavel ()

Řím 4
16A protože z víry jde dědictví, aby šlo podle milosti, proto aby pevné bylo zaslíbení všemu semeni, netoliko tomu, kteréž z Zákona jest, ale i tomu, jenž jest z víry Abrahamovy, kterýž jest otec všech nás, 17(Jakož psáno jest: Otcem mnohých národů postavil jsem tebe,) před obličejem Boha, jemuž uvěřil, kterýž obživuje mrtvé a povolává i těch věcí, jichž není, jako by byly. 18Kterýžto Abraham v naději proti naději uvěřil, že bude otcem mnohých národů, podle toho povědění: Takť bude símě tvé, jakožto hvězdy nebeské a jako písek mořský. 19A nezemdlev u víře, nepatřil na své tělo již umrtvené, ještě téměř ve stu letech byl, ani na život Sáry také již umrtvený. 20Ale o zaslíbení Božím nepochyboval z nedověry, nýbrž posilnil se věrou, dav chválu Bohu, 21Jsa tím jist, že cožkoli zaslíbil, mocen jest i učiniti. 22A protož počteno jest jemu to za spravedlnost.
(Epišt.Římanům4, 16-22.)
(6630, Biblí svatá, Kutná Hora 1940, NZ, str. 156-57.)

Jan Patočka (1948)

Jsme na tom zle co se týče skutečné znalosti své doby nemůžeme uvěřit všemu tomu zlému a nepřirozenému, co se v ní děje, a nemůžeme zase, aspoň po nějaké chvíli, nevěřit. Tak zaslepuje prestyž okamžitého úspěchu, a čas se skládá skoro ze samých takových (nebo o kterých není rozhodnuto, že takové nejsou). Teprve dnes se člověk ptá s hrůzou, bylo-li něco takového jako naci-režim možné jednou, není-li to možné, třeba v opravených nebo kapesních vydáních, znovu a znovu. Tato naše důvěřivá nedůvěra a nedůvěřivá důvěra je kus naší komplicity, kus spoluviny na tom, co se kolem nás odehrává. Ale jak se jí vyhnout? Bylo by nutné rozumět době, chápat smysl dějství ne-li v celém, tedy aspoň v nějakém ohromném rozsahu, mít jasno v největších diskriminech metafyzických, společenských, politických, mravních – a kdo to má, kdo to může mít? Není tedy konečně tím nejhorším přijmout to všechno z rukou politické strany, když toho člověk tak strašně potřebuje. Jenže tím nebezpečí, že se člověk nestane toliko spoluviníkem, nýbrž spolupachatelem, je stupňováno nesmírně. Kam nyní? Kde je rada? Jen v tom, chtít hledat nevím-li rovnou, chtít věcem přijít na kloub a neumdlévat v polomrtvosti.
15.I.48
(ex: Deník VII (4): 15.I.1948 – 3.III.1948 – přepis, 3072.)