Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

sv. Pavel ()

2. Tesal.
13Stále musíme děkovat Bohu za vás, bratří milovaní od Pána, že vás Bůh jako první vyvolil ke spáse a posvětil Duchem a vírou v pravdu, 14abyste měli účast na slávě našeho Pána Ježíše Krista; k tomu vás povolal naším evangeliem.
2. Tes 2, 13-14
(pzn.: v řečtině genitiv !)
(6646, Bible, Bibl. společnost v ČSR, 1990, NZ, str. 187.)

sv. Pavel ()

3Byliť jsme zajisté i my někdy nesmyslní, tvrdošíjní, bloudící, sloužíce žádostem a rozkošem rozličným, v zlosti a závisti bydlíce, ohyzdní, vespolek se nenávidíce. 4Ale když se zjevila dobrota a láska k lidem Spasitele našeho Boha, 5ne ze skutků spravedlnosti, kterou bychom my učinili, ale podle milosrdenství svého spasil nás, skrze obmytí druhého narození, a obnovení Ducha svatého, …
Tit 3, 3-5
(6630, Biblí sv. podle vyd. 1579-93, Kutná Hora 1940, NZ str. 221.)

Jan Patočka (1938-39)

Čím je duch? Duch je soubor podmínek našeho chápání skutečnosti, soubor podmínek, které jsou obsaženy v aktu, v činnosti našeho chápání. A to, co je „obsaženo“ v tomto aktu, není snad málo, to nejsou snad jenom nečetné abstraktní pojmy a zásady jako, řekněme, prostor a čas. Tam jsou obsaženy všechna nejzákladnější pojetí, která nám teprve umožňují vidět svět jako souvislý celek. Podívejme Se jen na svou zkušenost: Naše zkušenost se ustavičně mění a je podle okolností vždy jiná; můj horizont je zde omezen těmito čtyřmi stěnami, za jiných okolností bude široký. Již dítě na samotném začátku souvislého duševního života však chápe, že všechny zkušenosti se řadí k sobě jako velký celek, že svět je něčím více nežli to, co mohu ve své zkušenosti přímo konstatovat. Duch obsahuje v sobě mnohem více, než se na první pohled zdá. Chci-li proniknout tajemství světa, nesmím se oddávat naturalistickým, konstatujícím a umrtvujícím metodám, nýbrž musím se pokusit rozebrat činnost ducha, která není týmž způsobem „konstatovatelná“ jako ostatní věci.
(Filosofie výchovy, in: 7630, Péče o duši I, Praha 1996, str. 401.)

Emanuel Rádl (1933)

O poměru jednotlivých věd navzájem a tedy v podstatě o roztřídění věd se mnoho píše, zvláště v Německu, a celkovou tendencí je, zdůrazňovat význam věd duchovních proti přírodovědě, která vládala dříve. Jaký rozsah duchovědy mají, o tom není souhlasu. Většinou se však k nim počítají dějepisectví, jazykověda, práva, estetika, etika, theologie, kdyžto psychologie se mnohdy počítá k vědám přírodním. Rozeznávání těchto dvou vědních skupin pochází asi od Hegla a bylo obnoveno jednak známým filosofem Wilhelmem Windelbandem a jeho žákem Heinrichem Rickertem, v jiné poněkud formě pokračovatelem romantiky Wilhelmem Diltheyem a jeho žákem Eduardem Sprangrem. Diskusi o poměru těchto dvojích věd nelze pokládat za ukončenou. Jistě však už je dávno odmítnuto stanovisko, hlásané svého času Wilhelmem Ostwaldem, že duchovědy jsou vědy jakoby vedlejší. Nemluvím o jejich oceňování praktickém; jejich filosofický význam, tj. jejich původní i obsahový přínos do filosofie, je příliš patrný. Po mém soudu nás tyto vědy učí chápat smysl, podstatu věcí. Jestliže se donedávna zkoumání „podstat“ zavrhovalo, bylo to proto, že se nepostihoval filosofický význam duchověd.
(Dnešní stav filosofie, in: Dnešní stav ffie a psychologie, Praha 1933, str. 13.)

sv. Pavel ()

1.Kor.
26Pohleďte, bratří, koho si Bůh povolává: Není mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených; 27ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; 28neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic – 29aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem. …
1. Kor 1, 26 – 29
(6646, Bible, Bibl. společnost v ČSR, 1990, NZ, str. 158.)