Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

sv. Pavel ()

1.Kor.
26Pohleďte, bratří, koho si Bůh povolává: Není mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených; 27ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; 28neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic – 29aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem. …
1. Kor 1, 26 – 29
(6646, Bible, Bibl. společnost v ČSR, 1990, NZ, str. 158.)

Ladislav Hejdánek (1998)

Svět, v kterém žijeme, není vnitřně homogenní, nýbrž je rozrůzněn, členěn, strukturován; jen díky tomu je např. možné, aby uprostřed světa nějaká bytost (např. kdokoli z nás) žila svým vlastním životem. Proto je pro ni ovšem také nezbytné se přinejmenším v té části světa, která je jejím okolím, nějak orientovat. To, co vnější pozorovatel označuje jako okolí takové bytosti, se v závislosti na její orientovanosti stává jejím osvětím. Osvětí nelze redukovat na to, co je (z hlediska vnějšího pozorovatele) „okolo“, ale je v něm zásadně něco navíc (a něco tam bude i chybět). Záleží totiž na tom, co si ze svého okolí živá bytost osvojí, a také na tom, jak si to osvojí (osvětí = osvojený svět, přesně: osvojené okolí; termín zavedl do české filosofické terminologie Patočka v r. ….). Totéž okolí (resp. prostředí) se pro různé živé bytosti stává osvětím způsobem do velké míry odlišným. Záleží to především na schopnosti té či oné bytosti reagovat na to, s čím se setkává (samo toto setkávání je už zásadně ovlivněno touto schopností, tzv. reaktibilitou). Bylo by chybou (dosud velmi častou) chápat osvětí jako „pouhou subjektivitu“, tedy jako něco, co není součástí skutečnosti, skutečného světa. Způsob, jak nějaká bytost reaguje na své okolí (na okolní svět), se nutně stává součástí tohoto světa. Proto živé bytosti nereagují jen na „objektivitu“ a na sebe navzájem, jak ta která bytost „jest“, nýbrž také na to, jak se ta která živá bytost v daném okolí (prostředí) „zabydluje“, jak si je osvojuje, jak se v něm aktivně chová. To znamená, že živé bytosti reagují také na osvětí druhých bytostí jako na cosi skutečného (pro ně často daleko důležitějšího, než je tzv. „objektivní realita“, jak ji může pozorovat a popisovat nezaujatý vnější pozorovatel, např. vědec v tradičním pojetí; dnes ovšem už máme také disciplínu o chování živých bytostí, etologii). (Písek, 980221-1.)

sv. Pavel ()

28A jakož sobě málo vážili známosti Boha, takž také Bůh vydal je v převrácený smysl, aby činili to, což nesluší, 29jsouce naplněni vší nepravostí, zlostí, smilstvem, nešlechetnostrí, lakomstvím, plní závisti, vraždy, svárů, lsti, zlých obyčejů, 30utrhači, pomluvači, Boha nenácvidící, haliví, pyšní, chlubní, nalezači zlých věcí, rodičů neposlušní, 31nemoudří, smluv nezdrželiví, beze vší lítosti, neukojitelní a nemilosrdní. 32Kteřížto vědouce o tom právu Božím, že ti, kteříž takové věci činí, hodni jsou smrti, avšak netoliko ty věci činí, ale i jiným též činícím nakládají.
Řím 1, 28-32
(6630, Biblí sv. podle vyd. 1579-93, Kutná Hora 1940, NZ str. 154.)

Ladislav Hejdánek (2015)

Člověk se dokáže přizpůsobit i nejhorším podmínkám a okolnostem; co to však vlastně znamená? Může to být chápáno tak, že se člověk s těmi zlými okolnostmi smiřuje? Nebo dokonce že se prostě adaptuje? Že je schopen se spokojit s málem, nebo dokonce že se spokojí se vší, jen když může přežít? Nikoliv; znamená to jen to, že člověk je schopen si zvykat na okolnosti, že dokáže přijímat (akceptovat) i podmínky, které mu příliš nevyhovují (zejména když na nich může pracovat, když je může opravovat a opravovat). Ale ani tam, kde se dokáže v širokém rozsahu adaptovat, když je schopen si zvyknout tak říkajíc i na oprátku, zdaleka to neznamená, že se tam cítí být „doma“, že je schopen tam zdomácnět, aklimatizovat, domestikovat. Zvyknout si ještě zdaleka neznamená být někde „doma“, cítit se tam „doma“. Okolnosti jsou něco naprosto vnějšího, co nemá žádný (natož pozitivní) význam pro „život“ nejen konkrétního člověka (nebo jiného subjektu), ale pro život člověka (nebo subjektu) vůbec. Okolnosti mohou ten život je buď připouštět (dovolovat) nebo nepřipouštět (vylučovat). Ovšem i tam, kde život jen připouštějí, mohou být stále ještě nevhodné či málo vhodné, takže život (živý subjekt, živá nebo předživá bytost, živé jsoucno) buď nejde způsob, jak přežít – anebo takové nenajde. Pokud takovým způsob najde a přežije, znamená to, že si ze svého okolí nějak udělal své osvětí, tj. osvojil si je jako nějak přijatelné, akceptovatelné. Na nižších úrovních ovšem nelze mluvit o „domově“; kdyby to však možné bylo, pak je zřejmé, že mezi osvojením okolního světa (části okolního světa) a „zdomácněním“, nalezením či spíše vytvořením „domova“ zůstává ještě velký rozdíl; mezi obojím je ještě přehrada či hluboký příkop. Život, který „živoří“ na okraji svého osvětí, jež se občas stává životu zcela nevhodným či nemožným, dokáže takováto období překonat ve formách, že se jakoby zcela vzdávají svého aktivního žití. A tak se pro nás otevírá otázka, zda onen Vesmír, v kterém žijeme na jedné planetě jediné hvězdy z miliard, je v takovém stavu, že některé nejnižší formy života mohou přežívat aspoň v podobě spor nebo něčeho podobného, anebo ony vzácné situace, které život připouštění, jsou tak řídké, že ani nejjednodušší spory či podobné formy nemají šanci, takže je nutno připustit, že život může vznikat sua sponte, bez jakéhosi nezbytného počátečního „vkladu“ jakéhosi fundamentálního „klíče“ jakýchsi spor apod. Do jisté míry bychom mohli uvolnit význam užitých slov a vyjádřit se v tom smyslu, že buď je život čímsi, co do Vesmíru musí vždy znovu vstupovat jako exot, nebo zda jako exot musel aspoň jednou nebo třeba několikrát do Vesmíru vstoupit (a pak se udržovat a šířit eventuálně v podobě spor), – anebo zda je život ve Vesmíru „doma“ (v širokém smyslu), takže oživenost je v jistém smyslu jeho bytostnou a nikoli následnou, druhotnou vlastností.
(Písek, 150113-1.)

Ladislav Hejdánek (2014)

(senlin answered 7 years ago – www)
Roughly, umwelt is the physical world or the environment; mitwelt is social / cultural world; eigenwelt is the world of personal experience. As far as being alienated from each and the degree of harm it would cause, that's open for debate. You could probably build a case for each.
To je právě ta hlavní chyba, že „osvětí“ (jakožto osvojené a tedy strukturované okolí) je jakoby samozřejmě redukováno na „okolí“ neosvojené a vztažené pouze k vnějšímu pozorovateli, jak on je zvnějšku může vidět a popsat – tedy strukturované jen jím, zatímco osvětí je nutno „vidět“ a snad pokusně (emfaticky) „popsat“ z hlediska toho, čí to osvětí je a kdo (co) si je tedy osvojoval a osvojuje. A zase tu musíme pamatovat na to, že tuto subjektní povahu oné osvojenosti nesmíme redukovat na nic pouze subjektivního, na nic osobního (či osobnostního), protože nemusí jí o osvojení lidské, závislé na vnímavosti či reaktibilitě člověka. – Z toho je patrno, že výtka „zpředmětňujícího“ chápání okolí nesmí být adresována jen onomu zpředmětňujícímu chápání a výkladu „okolí“ jakožto souboru věcí, předmětů (předmětných skutečností ve větší nebo menší blízkosti skutečného „subjektu“ (jakožto středu příslušného „prostředí“), ale musí se zaměřit také na eventuální zpředmětňující interpretaci oné – ovšem zvnějšku viděné a chápané – osvojující a tím strukturující vztaženosti onoho subjektu k tomu, co kolem sebe nachází a rozpoznává. Ovšem žádný subjekt není jen středem „svého“ osvětí, ale musí do svého osvětí nějak pojmout, zabudovat také jiné subjekty, tj. jiné středy (jiná ohniska), tak jako ony jiné subjekty zase musí do svých osvětí zabudovat jeho jakožto střed pro ně jiného (cizího) subjektu. A to má své skutečné (tedy také věcné, „reálné“) následky pro to jak bude i pro vnějšího pozorovatele vyhlížet ona část „světa“ (část skutečností) kolem oněch mnoha subjektů v dané oblasti. A zde pak nemůžeme nevidět, že se díky oné spoluúčasti mnoha subjektů mohou vytvářet určité sféry, oblast, regiony atd. (termín budeme muset nějak najít), které dokonce ani „objektivně“ nemohou být chápány zcela zpředmětněně, neboť to, jak jednotlivé subjekty vytvářejí kolem sebe „osvojené okolí“, se projevuje docela zřetelně také na tom, jak to okolí „vypadá“ i pro vnější pozorovatele, nejen na účastníky (spoluúčastníky) příslušného „místa“ (nejen v prostoru, ale i v čase), tedy určité lokality (a „temporality“). (Poznámka na okraj: a to je právě pro mne významná okolnost pro kterou nemohu akceptovat myšlenku „přirozeného světa“, protože se vznikem a vývojem člověka nutně dochází postupně stále mocněji k proměně „přírody“ a toho, co se zdá být „přirozené“.)
(Písek, 140827-2.)