Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (1936)

... Politikou a filosofií, těmito dvěma úzce souvisícími projevy svobody, stal se člověk teprve ve vlastním smyslu historickým, tj. žijícím ne pouze přírodně, z toho, co prostě je zde, co lze jen konstatovat, nýbrž z toho, co ve skrytu vždycky doprovází lidský život, zdánlivě jako neskutečná marginálie, vpravdě jako předpoklad všeho lidského života a chování. Dějiny vznikají tím, že lidé na určitém nepatrném okrsku země přestávají žít pro život a žijí, aby vybojovali pro sebe i spoluúčastníky téže vůle prostor svobody: to je politika v původním významu, život ze svobody a pro ni. Svoboda je však zároveň prostor pro myšlení, tj. pochopení, že svoboda není věc mezi věcmi, že svobodná bytost stojí na mezi mezi tím, co jest, a mezi tím, co nelze nazvat jsoucím, poněvadž to právě člověka ze souvislosti věcí vylamuje, aby je mohl chápat a stavěl se tak mimo ně, rozuměl jim a svému postavení mezi nimi. (str.38)
... Je to však možná hlučná aktivita celoevropských a planetárních problémů, jež brání posavad zamyšlení do takové hloubky, která by dokázala celkovou situaci problému svobody u historického člověka posunout podstatně dále; vše, co zde dosud filosoficky vytvořeno, jsou aplikace schémat převzatých a nikoli novotvorba z hloubkového pochopení přítomné fáze toho, co jest. Možná, že tento proces dospívá právě v přítomné době do nové fáze tím, že Evropa ve své dosavadní formě po dvou světových válkách ztratila svou faktickou hegemonii, což znamená nepochybně potřebu nového zamyšlení pro nebývalou fázi procesu postupné historizace lidstva v celku. Toto myšlení in margine vlastní filosofie má nicméně symptomatický význam, ukazuje se v něm nezbytná vnitřní stránka oné historizace světa, která pokračuje přes všecky katastrofy a dokonce i jejich pomocí a prostřednictvím.
(4696, Dvě studie o Masarykovi, Toronto 1980, str. 37-8.)
(6751, Tři studie o Masarykovi, Praha 1991, str. 21-23.)

sv. Pavel ()

Řím 4
16A protože z víry jde dědictví, aby šlo podle milosti, proto aby pevné bylo zaslíbení všemu semeni, netoliko tomu, kteréž z Zákona jest, ale i tomu, jenž jest z víry Abrahamovy, kterýž jest otec všech nás, 17(Jakož psáno jest: Otcem mnohých národů postavil jsem tebe,) před obličejem Boha, jemuž uvěřil, kterýž obživuje mrtvé a povolává i těch věcí, jichž není, jako by byly. 18Kterýžto Abraham v naději proti naději uvěřil, že bude otcem mnohých národů, podle toho povědění: Takť bude símě tvé, jakožto hvězdy nebeské a jako písek mořský. 19A nezemdlev u víře, nepatřil na své tělo již umrtvené, ještě téměř ve stu letech byl, ani na život Sáry také již umrtvený. 20Ale o zaslíbení Božím nepochyboval z nedověry, nýbrž posilnil se věrou, dav chválu Bohu, 21Jsa tím jist, že cožkoli zaslíbil, mocen jest i učiniti. 22A protož počteno jest jemu to za spravedlnost.
(Epišt.Římanům4, 16-22.)
(6630, Biblí svatá, Kutná Hora 1940, NZ, str. 156-57.)

Friedrich Dürrenmatt (1963)

Švýcarský dramatik Friedrich Dürrenmatt, jeden ze staré generace, který tehdy v Praze mohl být spíše slyšen než viděn, říká ústy jedné ze svých postav, Augiáše ze hry Herkules a Augiášův chlév, tato slova: „Já jsem politik, synu můj. Žádný hrdina. A politika divy nedělá. Je tak slabá jako lidé, je pouhým obrazem jejich křehkosti a vždy znovu určena k tomu, aby ztroskotala. Nikdy nedokáže dobro, nevykonáme-li je my sami. A tak jsem konal dobro. Proměňoval jsem hnůj v humus. Je těžká doba, kdy člověk dokáže vykonat pro svět jen málo. Milost světa projasněného si vynutit nemůžeš, ale můžeš v sobě vytvořit předpoklady, že tato milost – přijde-li jednou – najde v tobě zrcadlo, v němž se bude odrážeti její světlo. Ať je nyní tato zahrada tvoje. Neodmítej ji. Buď takový jako ona: beztvárnost v krásu přetvořená. Přinášej ovoce. Měj odvahu žít nyní a zde, uprostřed této beztvaré pustiny, ne jako člověk spokojený, nýbrž jako věčný nespokojenec, jenž odevzdává stále dál svou nespokojenost a tak časem mění všechny věci. Je to hrdinský čin, co ti teď ukládám, synu, herkulovská práce, kterou chci vložit na tvá ramena.“
(Herkules und der Stall des Augias, 1963.)

Jan Patočka (197.)

... Ale co byl Masarykův program? Na tento pojem „program“ soustředila diskuse útok. Je potřebí rozlišovat program, který není nic jiného než jiné slovo pro ideu. Řekl bych, že člověk skutečně konkrétně jednající rozhodně za nějakou ideou jde. Je složité, co to vlastně idea je. Na jedné straně je to jistý instrument, na druhé straně je to právě realita, která se jeho rozhodnutím formuje a spolutvoří. Ale něco jiného je plán: myslet si, že skutečnost naplánuji podle jistého mustru. Ve vašem útoku na program je míně spíše plán a jistý abstraktní racionalismus, který jednajícímu člověku jako takovému je cizí. Protože je-li jeho realizace výzvou, kterou hází druhým, aby ji nějakým způsobem z vlastní zodpovědnosti kritizovali, přirozeně se s touto spoluúčastí / počítá: tato spoluúčast není nic jiného, než vědomé přihlížení k tomu, že každý čin je jenom začátek a tento začátek že musí být dokončen někým jiným. Masaryk je evropský právě v tomto a v ničem jiném, v této repríze dějinné myšlenky. Dějiny nespočívají v ničem jiném než v tom, že člověk jako svědomitá a odpovědná bytost bojuje o tuto svou možnost se vším, co se ho snaží strhnout do přirozeného pádu. A to je Evropa, to je začátek evropských dějin a vlastně dějin vůbec: že se lidé pokusili povstat nad úroveň, ve které člověk žije prostě proto, aby žil, a vytvořili něco takového, co znamenalo pozvednout se na úroveň zodpovědného činu, pro lidi, kteří jsou schopni pochopit, tzn. jednat v tomto rámci. Tak vznikla řecká polis, která vázanost lidského života na život zůstavila lidskému soukromí a vytvořila veřejnost nad touto úrovní. Tuto stránku vidím v tom, co udělal Masaryk: to je to, co se snažil u nás realizovat. Pomocí jakého programu? Proč s českým bratrstvím? Před sebou měl americkou demokracii interpretovanou Tocquevillem. Od doby Tocquevillovy se uznává téze, že svoboda politická je možná tam, kde existuje vnitřní vázanost člověka. Americká religiozita je conditio sine qua non té politické formy amerického života, jak vznikla v 18, století. Americká religiozita, která vedla ...
(Diskuse ad: Česká filosofie mezi dvěma válkami – in: 6748, Masaryk (samizdatový soubor), Praha 1979, str. 332-33.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Základní problém významu „pravdy“ a „pravdivosti“ v politice se týká napětí a často konfliktu mezi zjišťováním „pravdy“ a politickým rozhodováním. Jak se často říká, o pravdě se nehlasuje; naproti tomu v politice jsou důležité názory, představy a přání lidí. V demokracii se tyto představy a přání respektují ve volbách; a jak je již odedávna známo, v každé společnosti je těch, kdo jsou pro hledání pravdy a pravdivosti relativně kompetentní, mnohem méně než těch ostatních, kteří se ve srovnání se „znalci“ jeví jako „neznalí“ a „nevědomí“. Mnoho podvodných aktivit počítá s nedostatečnou orientovaností a informovaností většiny občanů a útočí na jejich názory, představy a přání i mimo volební čas. Všude totiž, kde je třeba odhadovat možnosti, které sice nejsou momentálně k dispozici, ale které se nám otevřenou (nebo naopak uzvařenou) díky tomu či onomu našemu správnému (nebo nesprávnému) rozhodnutí, záleží nejenom na nás, ale také na mnoha dalších nejen „objektivních okolnostech“, nýbrž i na rozhodnutí mnoha dalších lidí. Mimořádně významná je tato skutečnost právě v politice. A protože z budoucnosti nepřichází jen „to pravé“, nýbrž také mnoho „nepravých“ rozhodnutí, a to jak našich vlastních, tak rozhodnutí mnoha dalších lidí, znamená „pravdivost“ něco bytostně odlišného od toho, jak se tradičně vymezovala „pravda“ a „pravdivost“ jako adekvace (nebo korespondence atd.), tj. závislost na tom, co „jest“.
(Písek, 120701-2.)