Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka
Zde najdete digitalizovanou podobu Hejdánkovy originální kartotéky. Její celkový objem čítá mnoho tisíc lístků. Zveřejňujeme je po částech, jak je zvládáme zpracovávat. V tuto chvíli máme zpracované to, co prof. Hejdánek sám vypracoval elektronicky. Zbývá ovšem mnoho práce na papírových kartičkách. Kromě Hejdánkových výpisků z četby obsahuje kartotéka také jeho vlastní myšlenkovou práci z posledních let, kterou nejde dohledat jinde.
Hejdánek, Ladislav
www
(2008)
Filozof Hejdánek slaví významné jubileum
Přední český filozof, esejista, publicista a jeden z představitelů protikomunistického disentu Ladislav Hejdánek se ve svých dílech věnuje převážně vztahu mezi filozofií a teologií. Někdejší mluvčí Charty 77 a organizátor bytových seminářů, jemuž byl před listopadem 1989 na dlouhých 20 let odepřen přístup na akademickou půdu a znemožněna veřejná činnost, oslaví ve čtvrtek 80. narozeniny. Profesor Hejdánek se vždy hlásil k tradici českého myšlení ztělesněné T. G. Masarykem či Emanuelem Rádlem, jakožto Patočkův žák také k fenomenologické inspiraci, ačkoli fenomenologii chápal jako metodicky poněkud svazující. Přiznával se ke svému evangelictví či spíše protestantismu ve smyslu stálého odporu vůči všem formám náboženství, ba co více, zbožnosti.
http://www.radio.cz/cz/zpravy/91124
vznik lístku: leden 2008
„to pravé“ a „životní obrat“ | Humanismus a „to pravé“
Ladislav Hejdánek
(2003)
Je dvojí možné chápání „humanity“ a „humanismu“. To pokleslejší chce všechno měřit člověkem, jak je, tedy dělá míru z člověka samého. Ale člověk ve skutečnosti nikdy není jen to, co je, ale je vždycky také tím, kdo někam směřuje, kdo sám sebe překonává, kdo se sám jakoby dotváří, proměňuje v lepšího člověka. Prostě a dobře: člověk není danost, jíž by se mělo všechno nějak podvolovat a přizpůsobovat, ale je to danost, která nikdy není cele a definitivně „dána“, ale míří kupředu a výš, před sebe a nad sebe, tj. k tomu, co teprve z člověka dělá člověka. – Tento sebe-přesah má ovšem ještě další nepopiratelnou stránku, totiž sebe-popírání, sebe-zavržení, neboť tím, jak se člověk stává něčím jiným, naprosto stejnou mírou opouští sebe původního. To může mít ovšem řadu podob; totéž v zárodečné podobě přece znamená každý „růst“ (v původním, širokém smyslu, ne jako pouhé nabývání na kvantitě). Osobní růst, tj. růst osobnosti, není takto pozvolný a takřka kontinuální, ale má či může mít také své větší nebo menší dramatické zvraty. Právě proto, že není jen záležitostí FYSIS (FYESTHAI znamená přece také „rostu“), může někdy znamenat dokonce zvrat celoživotní, tzv. METANOIA, jak o ní začali mluvit křesťané. K takovému životnímu obratu vyzýval zřejmě už sám Ježíš. (Písek, 030409-1.)
vznik lístku: duben 2003
Humanismus
Martin Heidegger
(1947)
Sie fragen: Comment redonner uns ens au mot „Humanisme“? Diese Frage kommt aus der Absicht, das Wort „Humanismus“ festzuhalten. Ich frage mich, ob das nötig sit. Oder ist das Unheil, das alle Titel dieser Art anrichten, noch nicht offenkundig genug? Man misstraut zwar schon lange den „-ismen“. Aber der Markt des öffentlichen Meinens verlangt stets neue. Man ist immer wieder bereit, diesen Bedarf zu Decken. (Über den „Humanismus“, in: 2226, Platons Lehre von der Wahrheit, Bern 1947, S. 56.)
vznik lístku: duben 2008
Humanismus a Sókratés | Rádl a humanismus | Sókratés a humanismus
Jan Patočka
(1947)
Na první pohled vypadá toto zavržení vší moderní vědy i filosofie (pozor! toliko v otázce mravního smyslu života, v otázce pro humanismus rozhodující) paradoxně, nemožně: jako pouhý rozmar člověka, který nestačí své době a obrací se do minulosti, kterou si k tomu upravuje po svém. Což není humanismus v plném smyslu právě otázkou naší, nové doby ? ... A přece, soudím, má Rádl úplně pravdu, když se domnívá, že základy všeho humanismu jsou právě tam, kde on je hledá, že jsou v antické filosofii, a to u Sókrata, a že celé evropské myšlení je ve své hlavní linii tímto humanismem určeno. Neboť co je humanismus ve svém kořeni? Nic jiného než nauka, podle které základní otázka filosofie, ta, kterou se do filosofie vchází a jež všecky ostatní ovládá, je otázka po člověku, a to mravní otázka po člověku: otázka po tom, co je lidsky dobré, co je dobré pro člověka.
Otázka po dobrém, po tom, co je dobro, jest nutně otázkou po člověku. Dobro otvírá podstatu člověka, k podstatě člověka náleží otázka po dobrém; z toho, že je v ní klíč k porozumění člověku, vyvodili potom dva velcí myslitelé starověcí, že je v dobrém klíč ke všemu porozumění vůbec. ...
(Věčnost a dějinnost, Praha 2007, str. 15.)
vznik lístku: duben 2012