Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Alain Besançon (1999?)

Všechno však probíhalo lépe, když se o ničem nehovořilo. O rozsahu vyhlazování se rozhodovalo tajně, často bez písemných dokumentů. Lenin, Hitler i Stalin poznali politickou účinnost utajení i nebezpečí případného rizika, že by mohlo něco začít skřípat v propagandě, jež byla stále bezvýhradně humanistická. Utajení umožňuje uskutečnit vyhlazování v hlubším a úplnějším rozsahu. Prohlubující se mlčení o povaze prováděných „operací“ neodpovídá pokroku obecné morálky, ale morálce revoluční, jež všechno podřizuje instrumentální účinnosti procedur použitých s ohledem na zamýšlený cíl.
Tímto cílem je „spása světa“. Myšlenka, že svět musí být obnoven, je biblická myšlenka, která zešílela. Starověká filozofie považovala svět za věčný, v podstatě stálý a přes všechny pozemské zmatky za dobrý. Své přesvědčení o možné spáse převzali revolucionáři z bible, v niž už nevěřili. Oné spásy lze podle nich dosáhnout prostřednictvím politické moci – z tohoto přesvědčení také vyplývá to, co nazývají „ctností“. Žádný div, že mezi těmi nejkrutějšími teroristy nacházíme tak velký počet kleriků a kněží: Roux, Royer, Fouché, Le Bon. Poctu, kterou měli vzdávat svému Stvořiteli, vzdávali abstrakci nepoměrně nedosažitelnější, zvané Lid.
(Jakobínská revoluce a revoluce ruská, z předmluvy (komentáře) ke knize:
Alain Gérard: La Terreur et la Vendée. Divers Histoire
(Éd. Fayard; parution: 28.4.1999.)
[Tento článek tvoří součást předmluvy k dílu Alaina Gérarda Z principu humanity. Teror a Vendée, které vydalo nakladatelství A. Fayard. Commentaire 1999, jaro-léto, s. 355–361. Z francouzštiny přel. Josef Mlejnek.]
Staženo z internetu.

Ladislav Hejdánek (2006)

Ze zásadních důvodů musíme rozlišovat především dvojí druh změn: a) tím základním druhem je změna přímo vnitřně integrovaná, tj. změna týkající se „životního“ průběhu čili „bytí“ pravé události, zatímco b) odvozeným resp. druhotným typem je změna, umožněná a prostředkovaná reaktibilitou nějakého subjektu v rámci jeho situovanosti mezi jemu vnějšími skutečnostmi (např. jinými subjekty nebo hromadami subjektů apod., přičemž věcí základní důležitosti je takový druh změn, které svou četností a mohutností mnohonásobně a dokonce rozdílem mnoha „úrovní“ resp. „řádů“ přesahují možnosti oné reaktibility, která je vůbec umožňuje; v takových případech právě mluvíme o tzv. „setrvačných“ procesech nebo „setrvačnostech“). Tím zároveň chcem upozornit na to, že ve vesmíru neexistuje žádná „ryzí setrvačnost“, nýbrž že každá setrvačnost vůbec je umožněna a prostředkována reaktibilitou subjektů nižší až velmi nízké úrovně, která se však musí převážně řídit jakýmsi „řádem“ (a jeho atraktivitou), aby případné výjimky představovaly jen jakési „nahodilé“ kontingence.
(Písek, 060414-2.)