Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Alain Besançon (1999?)

Všechno však probíhalo lépe, když se o ničem nehovořilo. O rozsahu vyhlazování se rozhodovalo tajně, často bez písemných dokumentů. Lenin, Hitler i Stalin poznali politickou účinnost utajení i nebezpečí případného rizika, že by mohlo něco začít skřípat v propagandě, jež byla stále bezvýhradně humanistická. Utajení umožňuje uskutečnit vyhlazování v hlubším a úplnějším rozsahu. Prohlubující se mlčení o povaze prováděných „operací“ neodpovídá pokroku obecné morálky, ale morálce revoluční, jež všechno podřizuje instrumentální účinnosti procedur použitých s ohledem na zamýšlený cíl.
Tímto cílem je „spása světa“. Myšlenka, že svět musí být obnoven, je biblická myšlenka, která zešílela. Starověká filozofie považovala svět za věčný, v podstatě stálý a přes všechny pozemské zmatky za dobrý. Své přesvědčení o možné spáse převzali revolucionáři z bible, v niž už nevěřili. Oné spásy lze podle nich dosáhnout prostřednictvím politické moci – z tohoto přesvědčení také vyplývá to, co nazývají „ctností“. Žádný div, že mezi těmi nejkrutějšími teroristy nacházíme tak velký počet kleriků a kněží: Roux, Royer, Fouché, Le Bon. Poctu, kterou měli vzdávat svému Stvořiteli, vzdávali abstrakci nepoměrně nedosažitelnější, zvané Lid.
(Jakobínská revoluce a revoluce ruská, z předmluvy (komentáře) ke knize:
Alain Gérard: La Terreur et la Vendée. Divers Histoire
(Éd. Fayard; parution: 28.4.1999.)
[Tento článek tvoří součást předmluvy k dílu Alaina Gérarda Z principu humanity. Teror a Vendée, které vydalo nakladatelství A. Fayard. Commentaire 1999, jaro-léto, s. 355–361. Z francouzštiny přel. Josef Mlejnek.]
Staženo z internetu.

Ladislav Hejdánek (2013)

Obeznámit se s něčím ještě zdaleka neznamená to „poznat“ v plném slova smyslu. Obeznámení znamená vždycky nejen „praktické“ zapojení do širší zkušenosti, ale intencionálně také jisté porozumění, jak je něco zapojeno do širšího kontextu (a míníme zejména skutečného, i když někdy může jít i kontexty pouze míněné). Náleží k tomu také jisté navyklost na to, jak to zapojení do širšího kontextu „funguje“, ale chybí tomu porozumění, proč tomu tak je (a vůbec pojmové rozlišení toho, co k sobě náleží a co ne, a také jakým způsobem, zda nutně nebo nahodile, eventuelně s větší nebo menší pravděpodobností, což je třeba od „nutnost“ odlišit). Klasický je způsob, jak to vyjádřil Augustin ve svých Vyznáních, když uvažoval o čase: dobře „ví“, co to je čas, je s tím obeznámen, vždyť o tom uvažuje ! Ale když má říci, co čas je, když je dotazován na to, jak čas přesně vymezit, najednou jako by nevěděl, co na to říci. Lidé jsou obeznámeni se svým okolím, prostředím, jsou obeznámeni i s nástroji, potřebnými k různým druhům práce, „znají“ jiné lidi, tj. jsou obeznámeni s tím, jak jiní lidé žijí a jak se chovají – ale velmi často teprve nějaká konkrétní a nějak naléhavá situaci jim ukáže, že to všechno vlastně pořádně neznají, že s tím jsou jen obeznámeni, že si na to nějak zvykli, aniž by se o tom snažili více a detailněji přemýšlet.
(Písek, 130510-1.)