Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Alain Besançon (1999?)

Všechno však probíhalo lépe, když se o ničem nehovořilo. O rozsahu vyhlazování se rozhodovalo tajně, často bez písemných dokumentů. Lenin, Hitler i Stalin poznali politickou účinnost utajení i nebezpečí případného rizika, že by mohlo něco začít skřípat v propagandě, jež byla stále bezvýhradně humanistická. Utajení umožňuje uskutečnit vyhlazování v hlubším a úplnějším rozsahu. Prohlubující se mlčení o povaze prováděných „operací“ neodpovídá pokroku obecné morálky, ale morálce revoluční, jež všechno podřizuje instrumentální účinnosti procedur použitých s ohledem na zamýšlený cíl.
Tímto cílem je „spása světa“. Myšlenka, že svět musí být obnoven, je biblická myšlenka, která zešílela. Starověká filozofie považovala svět za věčný, v podstatě stálý a přes všechny pozemské zmatky za dobrý. Své přesvědčení o možné spáse převzali revolucionáři z bible, v niž už nevěřili. Oné spásy lze podle nich dosáhnout prostřednictvím politické moci – z tohoto přesvědčení také vyplývá to, co nazývají „ctností“. Žádný div, že mezi těmi nejkrutějšími teroristy nacházíme tak velký počet kleriků a kněží: Roux, Royer, Fouché, Le Bon. Poctu, kterou měli vzdávat svému Stvořiteli, vzdávali abstrakci nepoměrně nedosažitelnější, zvané Lid.
(Jakobínská revoluce a revoluce ruská, z předmluvy (komentáře) ke knize:
Alain Gérard: La Terreur et la Vendée. Divers Histoire
(Éd. Fayard; parution: 28.4.1999.)
[Tento článek tvoří součást předmluvy k dílu Alaina Gérarda Z principu humanity. Teror a Vendée, které vydalo nakladatelství A. Fayard. Commentaire 1999, jaro-léto, s. 355–361. Z francouzštiny přel. Josef Mlejnek.]
Staženo z internetu.

Ladislav Hejdánek (2011)

Pokud si budeme důsledně vědomi toho, že „přírodu“ (a také latinskou „natura“) chceme chápat jako fysis v původním smyslu, tj. s ohledem na rození, růst (dospívání a tedy život) a umírání (nebo přinejmenším s ohledem na vznik, průběh a zánik), pak vždy, když jsme nakloněni nějakou „skutečnost“ chápat jako pouhý předmět, prokazujeme tím, že jsme ve svém myšlení nakloněni tuto „skutečnost“ vlastně „denaturovat“, zbavovat ji její „při-rozenosti“, tedy zbavovat ji něčeho, co k ní ve skutečnosti neodlučně patří, co k její „skutečnosti“ náleží. Ta „denaturace“ však není jen subjektivní chybou, vůbec subjektivní záležitostí, ale má jakousi oporu ve skutečnosti: mezi přírodní procesy náleží také třeba sedimentace, krystalizace, rozpouštění žárem a tuhnutí, rozpouštění v roztocích, přesýpání atd., kde všude je úloha reaktibility (schopnosti reagovat) velmi snížena a redukována na zanedbatelné minimum. Výsledkem tohoto druhu procesů je vznik útvarů, které buď vůbec nejsou (integrovány) nebo které jako integrované pouze vypadají (možná se takovými pouze zdají a jsou jen pojmenovány atd.). Pokud mají jistou „konzistenci“, jsou prostě pokládány za „předměty“, které žádné „nitro“ nemají nebo jejichž pseudo-vnitřní povaha může být zcela zanedbávána. I v takových případech ovšem lze mluvit o jakési „denaturaci“, ale takříkajíc „objektivní“.
(Písek, 111008-3.)