Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Alain Besançon (1999?)

Všechno však probíhalo lépe, když se o ničem nehovořilo. O rozsahu vyhlazování se rozhodovalo tajně, často bez písemných dokumentů. Lenin, Hitler i Stalin poznali politickou účinnost utajení i nebezpečí případného rizika, že by mohlo něco začít skřípat v propagandě, jež byla stále bezvýhradně humanistická. Utajení umožňuje uskutečnit vyhlazování v hlubším a úplnějším rozsahu. Prohlubující se mlčení o povaze prováděných „operací“ neodpovídá pokroku obecné morálky, ale morálce revoluční, jež všechno podřizuje instrumentální účinnosti procedur použitých s ohledem na zamýšlený cíl.
Tímto cílem je „spása světa“. Myšlenka, že svět musí být obnoven, je biblická myšlenka, která zešílela. Starověká filozofie považovala svět za věčný, v podstatě stálý a přes všechny pozemské zmatky za dobrý. Své přesvědčení o možné spáse převzali revolucionáři z bible, v niž už nevěřili. Oné spásy lze podle nich dosáhnout prostřednictvím politické moci – z tohoto přesvědčení také vyplývá to, co nazývají „ctností“. Žádný div, že mezi těmi nejkrutějšími teroristy nacházíme tak velký počet kleriků a kněží: Roux, Royer, Fouché, Le Bon. Poctu, kterou měli vzdávat svému Stvořiteli, vzdávali abstrakci nepoměrně nedosažitelnější, zvané Lid.
(Jakobínská revoluce a revoluce ruská, z předmluvy (komentáře) ke knize:
Alain Gérard: La Terreur et la Vendée. Divers Histoire
(Éd. Fayard; parution: 28.4.1999.)
[Tento článek tvoří součást předmluvy k dílu Alaina Gérarda Z principu humanity. Teror a Vendée, které vydalo nakladatelství A. Fayard. Commentaire 1999, jaro-léto, s. 355–361. Z francouzštiny přel. Josef Mlejnek.]
Staženo z internetu.

Ladislav Hejdánek (2006)

Heglovské pojetí „zvnějšnění vnitřního“ a rovněž „zvnitřnění vnějšího“ je třeba znovu prověřit, najít nedostatky a revidovat. A zvláště důležité to bude tam, kde ani to heglovské pojetí se nebere dost vážně (a ani se podrobněji nezná). Především je třeba zásadně odlišit „vnitřní“ od subjektivního, vůbec od vědomého; vnitřní nepředpokládá žádnou subjektivitu, ale naopak každá subjektivita předpokládá „niternost“, bez níž není možná. Zároveň však každá subjektivita je uskutečněním (a tedy zpředmětněním) něčeho niterného (vnitřního), takže má vedle své stránky vnitřní také stránku vnější (tedy právě zvnějšněnou), „objektivní“. To, co je vskutku „vnitřní“, „niterné“, není nikterak „dáno“, tj. není v časové shodě se svým zvnějšněním, uskutečněním (není s ním sou-časné), nýbrž vždycky mu předchází (přesně: předcházelo, ale z budoucnosti, ne z minulosti).
(Písek, 060824-4.)