LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Albert Camus | Albert Camus (1942)

Existuje pouze jeden opravdu závažný filozofický problém: to je sebevražda. Rozhodnout se, zda život stojí nebo nestojí za to, abychom žili, znamená zodpovědět základní filosofickou otázku. Všechno ostatní, …, je až druhotné. …
Když se táži, podle čeho rozhodnout, že jedna otázka je naléhavější než nějaká jiná, pak odpovídám, že podle činů, k nimž vede. Ještě jsem neviděl, že by někdo zemřel pro ontologický argument. … /15/ … Naopak však vím, že mnoho lidí umírá, protože se domnívají, že život nestojí za to, aby ho žili. Znám však jiné lidi, kteří se zcela paradoxně nechávají zabíjet pro ideje nebo iluze, jež jim poskytují důvod, proč žít (to, čemu říkáme důvod žít, je zároveň skvělý důvod, proč umírat). Proto soudím, že nejnaléhavější otázkou je otázka po smyslu života.
(7515, Mýtus o Sisyfovi, Praha 1995, str. 14-15.)

Jaroslav Vlček (1893-)

Touhou Píseckého bylo humanismem obroditi pokleslé vysoké učení pražské. Úřední kališnictví totiž koleji Karlově neprospívalo. Zbavená jmění a zchudlá, zbavená opravdových učenců a hojných posluchačů, zbavená osobního spojení a duševních styků s universitami ostatními, zejména italskými, sklesla na samu fakultu artistickou, zřízenou a řízenou způsobem a duchem zhola klášternickým. Zabloudil-li na ni na čas muž osvícený a vědám oddaný opravdu, – záhy opět ji opouštěl. Zbývala jen samá síla prostřední, nebo slabá hlava, zakrsávající v ztrnulé bezduchosti a pohodlném odporu proti všem novotám: ignoranti nebo fanatikové. Za obecného rozkvětu studií humanistických na jihu i na západě pražskou universitu stále ještě ovládala stará scholastika se svými otřelými zbraněmi dialektické disputace jako před půl druhým stoletím: dechu nové doby ústav houževnatě se zavíral, domnívaje se tím sloužiti samostatnosti a ryzosti domácího utrakvismu, a při stálém nedostatku žactva utěšuje se jeho ,jakostí‘. Ital Balbus na př. od 1499 konal své přednášky, houfně poslouchané, v soukromí, mimo síně universitní; vysoké učení naše jej ignorovalo. Na snahy pražského měšťanstva o zvelebení koleje pak komise k tomu zřízená 1509 odpovídala — zavíráním škol soukromých. Přátelé humanismu v Čechách tudíž veliké naděje skládali v Píseckého jako reformátora pražské university.
Ale snahy a oběti jeho byly marné. R. 1507 sice nechal vyučování na škole novoměstské a přestěhoval se do nuzné koleje, na podzim r. 1508 zvolili jej děkanem — ale již v březnu 1509, nevyčkav ani obvyklé lhůty roční, hodnosti se vzdal, a poslechnuv pobídek Šlechtových, v květnu odjel do Itálie zdokonalit se v řečtině. Zkušenosti Píseckého byly opravdu smutné. Ze současných vyjádření i z pozdějších dopisů přátelských zračí. se veškerá tehdejší bída universitní. ,Na lyceu našem, jež jsme uvykli nazývati universitou, zavládlo přehrozné tyranství lenosti a nedbalosti‘… ,Nechceme — pravíte — Vergila, nechcemeť vésti život pastýřský. Nechceme Homéra, nebudouť z nás Řekové. Básníky zavrhujeme naprosto … učí zamilovaným pletkám — pravíte — a rozptylují studia. Ačkoliv prý jakýsi Homér (nevíme, jaký jest) učí ctnosti, stavěje za vzor nějakého Ulyssa, jak vypravuje Basilius, a jakkoliv jej považují za otce básníků; jejž prý onen Vergil (kterého jsme sice nikdy nečtli) docela následuje a mladíky učí jakési rekovné ctnosti (je-li to pravda, nevíme): přece jsme přesvědčeni, že pěje o jakýchsi nápojích lásky. Proto jsme uzavřeli, že se /279/ nemá Čísti, ba ani podívati se naň nikdo nemá!‘ Tak bodavě pražské mistry Ironisuje Písecký.
(ex: Jaroslav Vlček, Dějiny české literatury I., Praha 1951, str. 278-80.)