Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Albert Einstein (???)

Všechno, co lidé vykonali a vymyslili, slouží k ukájení potřeb, které cítíme, a k utišování bolesti. Toto musíme mít vždy na zřeteli, chceme-li rozumět duchovním hnutím a jejich vývoji. Neboť cítění a touha jsou pohnutkou všeho lidského snažení a tvoření, byť se nám tvoření líčí sebevznešeněji. Nuže, jaké jsou city a potřeby, které přivedly lidi k náboženskému myšlení a k víře v nejširším slova smyslu? Zamyslíme-li se nad tím, brzo uvidíme, že u kolébky náboženského myšlení a zážitku stojí nejrozmanitější city. …
(Náboženství a věda, in: 2118, Jak vidím svět, Praha 1961, s. 127.)

Albert Einstein (???)

Nepochybuji vůbec o tom, že nynější kvantová teorie (přesněji kvantová mechanika) je nejdokonalejší teorie slučitelná se zkušeností, pokud popisu klademe za základ hmotný bod a potenciální energii jako elementární pojmy. Co však na teorii shledávám neuspokojivým, jeví se různě podle interpretace, kterou dáváme funkci ψ. Buď jak buď však na počátku mého pojetí stojí teze, kterou většina nynějších teoretiků rázně odmítá:
Je něco jako „reálný stav“ fyzikálního systému, co objektivně existuje nezávisle na každém pozorování nebo měření a co může být zásadně popsáno fyzikálními výrazovými prostředky.
Jakých adekvátních výrazových prostředků, eventuálně jakých základních pojmů se má při tom užít, je podle mého mínění nyní neznámo (hmotné body? Pole? Určující prostředky, které budou musit být teprve objeveny?). Tato teze reality nemá sama o sobě smysl jasné výpovědi, pro svou „metafyzickou“ povahu; má vlastně jen programový ráz. Všichni lidé, počítaje v to i kvantové teoretiky, se pevně přidržují této teze reality, pokud nediskutují o základech kvantové teorie. Nikdo nepochybuje například o tom, že v určitém čase existovala určitá poloha měsíčního těžiště, i když se ještě nevyskytoval žádný skutečný nebo potenciální pozorovatel. Necháme-li tuto, čistě logicky uvažováno, libovolnou tezi reality padnout, je pak neobyčejně těžké vyhnout se solipsismu. Ve smyslu toho, co bylo řečeno, nestydím se učinit pojem „reálného stavu systému“ ústředním bodem svého uvažování.
Nuže, není pochyby, že funkce ψ je druh popisu „reálného stavu“. Otázka však je, zda tento popis charakterizuje reálný stav úplně nebo neúplně. Ať na tuto otázku odpovídáme jakkoli, přijdeme do nesnází. …
(Náboženství a věda, in: 2118, Jak vidím svět, Praha 1961, s. 108-09.)

Albert Einstein (???)

Máme poznání pravdy, anebo skromněji pověděno, pochopení poznatelného světa konstruktivním logickým myšlením zvolit za samostatný cíl svého snažení? Anebo má být toto snažení po rozumovém poznání podřízeno nějakým jiným cílům, například „praktickým“? Pouhé myšlení nemá vůbec prostředek, aby rozhodlo tuto otázku. Toto rozhodnutí má však značný vliv na naše myšlení a hodnocení, jestliže předpokládáme, že má charakter neochvějného přesvědčení. Dovolte mně tedy doznat: Pro mne je snaha poznávat jedním z oněch samostatných cílů, bez nichž se myslícímu člověku zdá nemožným uvědoměle přitakávat životu.
V podstatě snahy poznávat tkví to, že se snaží jak o dalekosáhlé zvládání rozmanitých zkušeností, tak o jednoduchost a úspornost základních hypotéz. Zda se tyto cíle nakonec sjednotí, je při primitivním stavu našeho bádání věcí víra. Bez takové víry by pro mě přesvědčení o samostatné ceně poznání nebylo silné a neochvějné.
Tento takřka zbožný postoj vědeckého člověka k pravdě není bez vlivu na celou osobnost. …
(K ponižování vědeckého člověka, in: 2ll8, Jak vidím svět, Praha l96l, s. l24.)

Albert Einstein (1937)

Když čtu znovu řádky, které jsem psal před deseti lety, vyvolává to ve mně dva neobyčejně kontrastující dojmy. Co jsem tehdy napsal, zdá se stále ještě v podstatě pravdivé jako dřív; a přece mi to vše připadá podivně vzdálené a cizí. Jak je to možné? Změnil se svět za deset let tak hluboce, nebo je to pouze tím, že jsem o deset let starší a mé oči vidí vše ve změněném, už poněkud mdlém světle? Co je deset let v historii lidstva? Což nejsme nuceni dívat se na všechny ty síly, které určují život člověka, jako na konstantní, když jde o tak nepatrné období? A je můj kritický rozum tak ovlivnitelný, že fyziologické změny, k nimž došlo v mém těle za těch deset let, mohly tak hluboce ovlivnit moje pojetí života? Zdá se mi jasné, že takové úvahy nemohou osvětlit změnu v citovém přístupu k obecným problémům života.Důvody k této podivné změně nelze hledat ani v mých vnějších poměrech; protože vím, že ty hrály v mém myšlení a citech roli vždy podřadnou.
Ne, jde o něco zcela jiného. Během těch deseti let se značně vytratila důvěra ve stabilitu lidské společnosti, ba dokonce v samotný základ její existence. Člověk cítí nejen ohrožení kulturního dědictví lidstva, ale také znehodnocování všeho, co by rád viděl za každou cenu uhájeno.
Člověk jako přemýšlivý tvor si byl určitě vždycky dobře vědom, že život je dobrodružství, že je neustále vybojováván na smrti. Nebezpečí byla zčásti vnější: můžete upadnout a zlomit si vaz, přijít nezaviněně o živobytí, být nevinně odsouzen nebo být zničen pomluvou. Život v lidské společnosti přinášel nebezpečí všeho druhu: avšak tato nebezpečí byla svou povahou chaotická, byla věcí náhody. Jako celek se lidská společnost zdála stabilní. Podle měřítek daných ideály vkusu a mravnosti byla nepochybně nedokonalá, ale vcelku se v ní člověk cítil dobře a, nehledě na nehody nejrůznějšího druhu, také poměrně bezpečně. Její hodnoty se přijímaly jako něco přirozeného, jako vzduch, který se dýchá. Vžité normy hodnot, cílů a praktických pravd byly považovány za samozřejmé, jako nedotknutelné dědictví, patřící všemu civilizovanému lidstvu.
Tímto pocitem životních jistot ovšem otřásla už první světová válka. Posvátnost života zmizela a jednotlivec se už nemohl zabývat tím, co ho těší, a jít, kam chce. Lež byla povýšena na politický nástroj. Na válku se bohužel hledělo většinou jako na událost přicházející zvenčí a jen zřídka, nebo vůbec ne, jako na výsledek vědomého plánovitého jednání člověka. Byla pokládána za vnější zásah do normálního života lidí a tento zásah byl považován za původce všeho neštěstí a zla. Pokud jde o lidské cíle a hodnoty, zůstal pocit důvěry v ně v podstatě neotřesen.
Další vývoj výstižně charakterizují politické události, jejichž význam však není tak dalekosáhlý jako význam jejich sociálně psychologického pozadí, hůře přístupného pochopení. Nejprve malý slibný krok vpřed, jímž byl, dík velkolepé iniciativě Wilsonově, vznik Společnosti národů a vytvoření mezinárodního systému kolektivní bezpečnosti. Pak formování fašistických států, provázené porušováním smluv a neskrývaným násilím na humanitě a slabších národech. Systém kolektivní bezpečnosti se zhroutil jako domek z karet – důsledky tohoto zhroucení nelze zhodnotit dodnes. Byl to projev slabosti charakteru a nedostatek odpovědnosti vedoucích osobností v postižených zemích i krátkozrakého sobectví v demokratických zemích – těch, které zůstávaly zdánlivě ještě nezasaženy – co způsobilo, že nedošlo k ráznému protiútoku.
Věci se vyvinuly ještě hůře, než by se odvážil předpovídat i nejčernější pesimista. V Evropě na východ od Rýna už neexistuje svobodný projev intelektu, obyvatelstvo je terorizováno gangstery, kteří uchvátili moc, a mládež je otravována systematickým lhaním. Pseudoúspěch politických dobrodruhů oslepil ostatní svět; všude se ukazuje, že tato generace postrádá onu udatnost a sílu, jež předchozím generacím umožnily v tvrdém boji a za velkých obětí vydobýt politickou a osobní svobodu člověka.
Vědomí této situace vrhá stín na každou hodinu mého života, zatímco před deseti lety jsem o těchto věcech ještě neuvažoval. To je to, co tak intenzivně pociťuji, když si znovu čtu ona dávno napsaná slova.
Avšak vím, že člověk se v podstatě mění jen málo, třebaže převažuje mínění, že se během času mění značně, a třebaže události, tak jak to vidíme i v přítomnosti, mu přinášejí nepředstavitelné strasti. Z toho všeho nezůstane nic než několik žalostných stránek v učebnicích dějepisu, jež budou mládeži budoucích generací stručně líčit zpozdilosti předků.
Poselství při příležitosti Zakladatelova dne Křesťanského sdružení mladých mužů, 11. října 1937
staženo z www:
http://eldar.cz/kangaroo/einstein/e2.html

Albert Einstein (19??)

Všechno, co lidé vykonali a vymyslili, slouží k ukájení potřeb, které cítíme, a k utišování bolesti. Toto musíme mít vždy na zřeteli, chceme-li rozumět duchovním hnutím a jejich vývoji. Neboť cítění a touha jsou pohnutkou všeho lidského snažení a tvoření, byť se nám tvoření líčí sebevznešeněji. Nuže, jaké jsou city a potřeby, které přivedly lidi k náboženskému myšlení a k víře v nejširším slova smyslu? Zamyslíme-li se nad tím, brzo uvidíme, že u kolébky náboženského myšlení a zážitku stojí nejrozmanitější city. ...
(Náboženství a věda, in: 2118, Jak vidím svět, Praha 1961, s. 127.)