Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Josef Lukl Hromádka (1931)

Církve – a to je nejpovážlivější zjev – nenalezly vždy ani nábožensky pravého, živého a léčivého slova. Posláním církve je poselství víry a volání k návratu k Bohu. Toto poslání se nedá nahradit ani nejchytřejší přizpůsobivostí náladám dne, ani nejhorlivější činností v oblastech mimonáboženských. Náboženský nedostatek církví účinně přispěl k tomu, že dnešní svět tak málo rozumí základům a podstatě křesťanské zbožnosti. Moderní myslitelé náboženští (Tolstoj, Emerson, Thoreau, Taine, Ruskin, Rousseau, Amidů) jsou známější než křesťanští světcové, reformátoři a myslitelé.
(0668, Křesťanství v myšlení a životě, Praha 1931, str. 24.)

Søren Kierkegaard (1813-55)

Seinen Nächsten lieben heißt: indem man in der irdischen Verschiedenartigkeit verbleibt, wie sie einem angewiesen ist, im wesentlichen unbedingt jedem Menschen gegenüber gleichmäßig sein wollen .
Das Christentum wollte nicht vorwärts stürmen, um die Verschiedenartigkeiten abzuschaffen, weder die der Vornehmheit, noch die der Geringheit, ebensowenig hat es weltlich ein weltliches Übereinkommen schließen wollen zwischen den Verschiedenartigkeiten; sondern es will, daß die Verschiedenartigkeit nur lose um den Menschen hänge, lose gleich dem Mantel, den die Majestät abwirft, um zu zeigen, wer sie ist; lose gleich den Lumpen, in denen ein übernatürliches Wesen sich barg. Denn wenn die Verschiedenheit so lose hängt, dann sieht man, undeutlich zwar, aber immer wieder, in jedem Einzelnen jenes wesentliche Andere, das allen Gemeinsame, das ewig sich Gleichbleibende, die Gleichheit.
Wenn es so wäre, wenn jeder Einzelne so lebte, dann hätte die Zeitlichkeit ihren Höhepunkt erreicht. Wie die Ewigkeit kann sie nicht sein; aber diese erwartungsvolle Feierlichkeit, die, ohne des Lebens Gang zu hemmen, sich täglich durch das /168/ Ewige und die Gleichmäßigkeit der Ewigkeit verjüngt, täglich die Seele erlöst von der Verschiedenheit, in welcher sie trotzdem bleibt: das wäre schon der Abglanz der Ewigkeit. …
(3916, Religion der Tat [Auswahl], Kröner, Leipzig 1930, S. 167-68.)
[ex: Zwei ethisch-religiöse kleine Abhandlungen (XI, 90); Taten der Liebe (IX, 71 ff.]

Tomáš Halík (2004)

Má odpověď a základní teze této úvahy zní: Evropa dneška není nekřesťanská ani nenáboženská. Je v určitém smyslu křesťanská a v určitém smyslu náboženská. Není však křesťansky náboženská. Náboženstvím Evropy dnes už není křesťanství a naše evropské křesťanství už není náboženství.
(Je Evropa dneška nekřesťanská a nenáboženská? in: 7330, Vzýván i nevzýván, Praha 2004, str. 22-23.)

Josef Lukl Hromádka (1931)

Jsem si tedy vědom, že v dnešním ovzduší je těžkým úkolem vzbudit pozornost pro ústřední otázky křesťanského myšlení a pro problém církve. Jsme odcizeni křesťanství a církvi – odcizeni nábožensky, mravně, filosoficky, kulturně, sociálně. Neznalost toho, co je křesťanství, roste dnes tak, že přestává i uvědomělý boj proti církvi. Citovaný již historik-sociolog americký zmiňuje se o ... /25/ ... Tentýž autor připomíná ...Ve Velké Britanii není situace po této stránce mnoho odlišná; ve Francii bude prakticky činných křesťanů ještě méně. U nás je formálně vyšší procento církevních příslušníků, ale praktická účast na církevním životě nebude mnohem vyšší; ovzduší veřejného života je u nás nábožensky spíše slabší. O světodějném pokusu Sovětského Ruska vybudovat stát, společnost a vzdělanost na základech nenáboženských a protináboženských, nebudu zatím mluvit.
Ale právě proto, že veřejné mínění je dnes nábožensky lhostejné a že znalost křesťanství stále upadá, je již z kulturně dějinných důvodů důležito, abychom poznávali podstatu toho, co kdysi bylo zřejmou mocí, ale co dnes leží okolo nás jakoby v troskách, zkamenělinách a rozbitých střepech. Křesťanství a křesťanské církve tvořily dějiny. Třeba je jejich dějinný význam kulturními filosofy zmenšován, ukáže se snad rozborem křesťanských náboženských a myšlenkových základů, že křesťanství formovalo naše duše více než je navenek patrno. Opakuji, co jsem řekl na počátku, že je potřebí vskutku jemného a kladně zvídavého rozboru, abych vystihli ty skryté náboženské síly, které určovaly směr dějinného života i nejniternější základy našeho myšlení a mravního vědomí.
Nemýlí-li nás všechny příznaky, dojde i u nás v dohledné době ...
(0668, Křesťanství v myšlení a životě, Praha 1931, str. 22-23.)

Søren Kierkegaard (1813-55)

Es gibt über das Christentum zwei entscheidende Missverständnisse:
1. Das Christentum ist keine Lehre. (Aus dieser Voraussetzung entstand das ganze Unwesen der Orthodoxie mit dem Streit über das und jenes, während die Existenz ganz unverändert bleibt, sodass man darüber, was das Christliche sei, ebenso streitet wie darüber, was platonische Philosophie und dergl. ist.) Das Christentum ist Existenz-Mitteilung. Deshalb muss mit jeder Generation von vorn angefangen werden; all diese Gelehrtenweisheit über frühere Generationen ist wesentlich überflüssig, doch nicht zu verachten, wenn sie sich selbst und ihre Grenze kennt, dagegen äusserst gefährlich. Wenn sie das nicht tut.
2. Weil das Christentum keine Lehre ist, ist es nicht wie bei einer Lehre gleichgültig, wer es darstellt, wenn er nur (objektiv) das Richtige sagt. Nein, Christus hat nicht Dozenten angestellt, sondern Nahfolger. Wenn das Christentum (gerade weil es keine Lehre ist) sich nicht in dem Darsteller redupliziert, dann stellt er nicht das Christentum dar; denn das Christentum ist Existenz-Mitteilung und kann nur durch die Existenz dargestellt werden. Überhaupt dies „in ihm existieren“, „es existierend ausdrücken“ usw., das ist ja: es reduplizieren.
(Tagebücher IX A 207)
(3916, Die Religion der Tat, Kröner, Leipzig s.d., S. 237-38.)