Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Albert Einstein (1937)

Když čtu znovu řádky, které jsem psal před deseti lety, vyvolává to ve mně dva neobyčejně kontrastující dojmy. Co jsem tehdy napsal, zdá se stále ještě v podstatě pravdivé jako dřív; a přece mi to vše připadá podivně vzdálené a cizí. Jak je to možné? Změnil se svět za deset let tak hluboce, nebo je to pouze tím, že jsem o deset let starší a mé oči vidí vše ve změněném, už poněkud mdlém světle? Co je deset let v historii lidstva? Což nejsme nuceni dívat se na všechny ty síly, které určují život člověka, jako na konstantní, když jde o tak nepatrné období? A je můj kritický rozum tak ovlivnitelný, že fyziologické změny, k nimž došlo v mém těle za těch deset let, mohly tak hluboce ovlivnit moje pojetí života? Zdá se mi jasné, že takové úvahy nemohou osvětlit změnu v citovém přístupu k obecným problémům života.Důvody k této podivné změně nelze hledat ani v mých vnějších poměrech; protože vím, že ty hrály v mém myšlení a citech roli vždy podřadnou.
Ne, jde o něco zcela jiného. Během těch deseti let se značně vytratila důvěra ve stabilitu lidské společnosti, ba dokonce v samotný základ její existence. Člověk cítí nejen ohrožení kulturního dědictví lidstva, ale také znehodnocování všeho, co by rád viděl za každou cenu uhájeno.
Člověk jako přemýšlivý tvor si byl určitě vždycky dobře vědom, že život je dobrodružství, že je neustále vybojováván na smrti. Nebezpečí byla zčásti vnější: můžete upadnout a zlomit si vaz, přijít nezaviněně o živobytí, být nevinně odsouzen nebo být zničen pomluvou. Život v lidské společnosti přinášel nebezpečí všeho druhu: avšak tato nebezpečí byla svou povahou chaotická, byla věcí náhody. Jako celek se lidská společnost zdála stabilní. Podle měřítek daných ideály vkusu a mravnosti byla nepochybně nedokonalá, ale vcelku se v ní člověk cítil dobře a, nehledě na nehody nejrůznějšího druhu, také poměrně bezpečně. Její hodnoty se přijímaly jako něco přirozeného, jako vzduch, který se dýchá. Vžité normy hodnot, cílů a praktických pravd byly považovány za samozřejmé, jako nedotknutelné dědictví, patřící všemu civilizovanému lidstvu.
Tímto pocitem životních jistot ovšem otřásla už první světová válka. Posvátnost života zmizela a jednotlivec se už nemohl zabývat tím, co ho těší, a jít, kam chce. Lež byla povýšena na politický nástroj. Na válku se bohužel hledělo většinou jako na událost přicházející zvenčí a jen zřídka, nebo vůbec ne, jako na výsledek vědomého plánovitého jednání člověka. Byla pokládána za vnější zásah do normálního života lidí a tento zásah byl považován za původce všeho neštěstí a zla. Pokud jde o lidské cíle a hodnoty, zůstal pocit důvěry v ně v podstatě neotřesen.
Další vývoj výstižně charakterizují politické události, jejichž význam však není tak dalekosáhlý jako význam jejich sociálně psychologického pozadí, hůře přístupného pochopení. Nejprve malý slibný krok vpřed, jímž byl, dík velkolepé iniciativě Wilsonově, vznik Společnosti národů a vytvoření mezinárodního systému kolektivní bezpečnosti. Pak formování fašistických států, provázené porušováním smluv a neskrývaným násilím na humanitě a slabších národech. Systém kolektivní bezpečnosti se zhroutil jako domek z karet – důsledky tohoto zhroucení nelze zhodnotit dodnes. Byl to projev slabosti charakteru a nedostatek odpovědnosti vedoucích osobností v postižených zemích i krátkozrakého sobectví v demokratických zemích – těch, které zůstávaly zdánlivě ještě nezasaženy – co způsobilo, že nedošlo k ráznému protiútoku.
Věci se vyvinuly ještě hůře, než by se odvážil předpovídat i nejčernější pesimista. V Evropě na východ od Rýna už neexistuje svobodný projev intelektu, obyvatelstvo je terorizováno gangstery, kteří uchvátili moc, a mládež je otravována systematickým lhaním. Pseudoúspěch politických dobrodruhů oslepil ostatní svět; všude se ukazuje, že tato generace postrádá onu udatnost a sílu, jež předchozím generacím umožnily v tvrdém boji a za velkých obětí vydobýt politickou a osobní svobodu člověka.
Vědomí této situace vrhá stín na každou hodinu mého života, zatímco před deseti lety jsem o těchto věcech ještě neuvažoval. To je to, co tak intenzivně pociťuji, když si znovu čtu ona dávno napsaná slova.
Avšak vím, že člověk se v podstatě mění jen málo, třebaže převažuje mínění, že se během času mění značně, a třebaže události, tak jak to vidíme i v přítomnosti, mu přinášejí nepředstavitelné strasti. Z toho všeho nezůstane nic než několik žalostných stránek v učebnicích dějepisu, jež budou mládeži budoucích generací stručně líčit zpozdilosti předků.
Poselství při příležitosti Zakladatelova dne Křesťanského sdružení mladých mužů, 11. října 1937
staženo z www:
http://eldar.cz/kangaroo/einstein/e2.html

Jan Patočka (1947)

Na první pohled vypadá toto zavržení vší moderní vědy i filosofie (pozor! toliko v otázce mravního smyslu života, v otázce pro humanismus rozhodující) paradoxně, nemožně: jako pouhý rozmar člověka, který nestačí své době a obrací se do minulosti, kterou si k tomu upravuje po svém. Což není humanismus v plném smyslu právě otázkou naší, nové doby ? ... A přece, soudím, má Rádl úplně pravdu, když se domnívá, že základy všeho humanismu jsou právě tam, kde on je hledá, že jsou v antické filosofii, a to u Sókrata, a že celé evropské myšlení je ve své hlavní linii tímto humanismem určeno. Neboť co je humanismus ve svém kořeni? Nic jiného než nauka, podle které základní otázka filosofie, ta, kterou se do filosofie vchází a jež všecky ostatní ovládá, je otázka po člověku, a to mravní otázka po člověku: otázka po tom, co je lidsky dobré, co je dobré pro člověka.
Otázka po dobrém, po tom, co je dobro, jest nutně otázkou po člověku. Dobro otvírá podstatu člověka, k podstatě člověka náleží otázka po dobrém; z toho, že je v ní klíč k porozumění člověku, vyvodili potom dva velcí myslitelé starověcí, že je v dobrém klíč ke všemu porozumění vůbec. ...
(Věčnost a dějinnost, Praha 2007, str. 15.)

Koffi Cadjehoun (2007)

Postkantisme
L'ontologie classique représentait l'Etre comme l'explication à tout ce qui est et qui n'apparaît pas immédiatement, soit tous les niveaux de réalité – plus leur lien. L'ontologie postkantienne se réclame des sophistes et de Nietzsche pour entériner le renversement nihiliste : le morcèlement du réel est expliqué par la superposition indéfinie des niveaux de réel. Quant à la pensée du néant, elle montre que le lien s'opère entre les indéfinis niveaux, que l'infini est le lien qui empêche justement le morcèlement indéfini dû à l'ontologie classique de l'apparence.
Publié par Koffi Cadjehoun à l'adresse 01:58 – dimanche 18 novembre 2007.
(Au tours du réel, Saison 3 .)

Albert Einstein (19??)

Všechno, co lidé vykonali a vymyslili, slouží k ukájení potřeb, které cítíme, a k utišování bolesti. Toto musíme mít vždy na zřeteli, chceme-li rozumět duchovním hnutím a jejich vývoji. Neboť cítění a touha jsou pohnutkou všeho lidského snažení a tvoření, byť se nám tvoření líčí sebevznešeněji. Nuže, jaké jsou city a potřeby, které přivedly lidi k náboženskému myšlení a k víře v nejširším slova smyslu? Zamyslíme-li se nad tím, brzo uvidíme, že u kolébky náboženského myšlení a zážitku stojí nejrozmanitější city. ...
(Náboženství a věda, in: 2118, Jak vidím svět, Praha 1961, s. 127.)

Albert Einstein (1879-1955)

Kdo chce říci pravdu, ať přenechá eleganci svému krejčímu.
www (http:// citaty.kukulich.cz/autori/e/albert-einstein)