Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Elias Canetti (1967)

Instinktivně cítím sympatie ke všem experimentům a jejich nositelům. Proč? Protože mají dost vzdoru, aby se postavili na začátek, jako by se před nimi nebylo nic událo. Protože jsou vedeni přesvědčením, že důležité je,. co člověk dělá sám. Protože zcela nečekaně tu rozhoduje jednotlivý člověk, někdo, kdo si to osobuje, ale také bere na sebe. Protože vyžadují svéhlavost a dvě vlastnosti, které jsou ve vzájemné kombinaci nejdůležitější: odbojnost a trpělivost.
Instinktivně cítím nedůvěru ke všem experimentátorům. Proč? Protože jim jde o úspěch a chtějí se prosadit. Často se ukáže, že to, co odhodili jako balast, vůbec neznali, chtějí se dostat na vrchol s menším zavazadlem, snadněji. Akceptují jakékoli spojence, projevují pochopení pro mocenskou strukturu světa takovou, jaká je, nevybíravě používají všeho, co nepatří do nejužší sféry experimentu, k jeho propagování. Ať vynechali cokoli, když dobývali to své nové, zčistajasna je to tu zas, totiž jako jejich zbraň. Žijí často v klikách, tvoří kotérie, zvažují, počítají, správcují. Kontrast mezi jejich pravým cílem a tím, jak se veřejně prezentují, je donebevolající. Sami tento kontrast zdůrazňují, musejí ho zdůrazňovat, neboť každý vyvažující kompromis mezi oběma aspekty jejich existence by zrušil jejich experiment jako takový.
Co však mají dělat? Co se dá v tomto světě očekávat? Jejich experiment chce žíz, mají proto umřít hlady? Rozených mučedníků je mezi nimi pramálo. Svůj odboj provozují ve velmi úzce vymezené oblasti a je docela dobře možné, že zbytek jejich osobnosti tím není ani v nejmenším dotčen. Když se sdružují, pak v přesvědčení, že je ti druzí chápou a jde jim o totéž; nacházejí v nich napodobitele a živí tím svůj odboj. To, co se od nich očekává, odpovídá asketickému postulátu a často nemá s tím novým, o co se pokoušejí, nic společného. Veřejnost si v podstatě přeje, aby se ve svém experimentu projevili jako blázni a nakonec ztroskotali. Později, když se opravdu zblázní nebo zemřou, prostě už nepřekážejí, přijdou možná druzí na to, co oni vykonali, a využijí toho. O těchto napodobitelích není třeba mít valné mínění, využívají prostě toho, co už bylo vymyšleno, ale to koneckonců děláme všichni.
Přejeme si tedy čistotu experimentu, jeho výlučnost a přísnost. Jen tak mu věříme, chceme ho mít bez jeho příběhu. Vynálezci a světci splývají v jednu postavu.
Je možné, že tato pomyslné dvojdomá postava je monstrum, zrůdný plod periody rozpadajících se náboženství. Avšak je také možné, že nemáme zapotřebí ničeho víc než této postavy.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 36-38.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Náboženství a náboženskost náleží mezi takové „skutečnosti“, na které nemůžeme jednoduše ukázat prstem (jak to chtěl kdysi dávno dělat Hérakleitův nepovedený žák Kratylos, který chtěl „vylepšit“ filosofii svého učitele, ale ve skutečnosti ji absurdně popřel a navrhoval ji zničit); nemůžeme totiž náboženství „spatřit“, „uslyšet“, „ochutnat“, „očichat“ ani „nahmatat“. Musíme se naopak naučit náboženství a náboženskost náležitě, tj. kriticky rozpoznávat, abychom k nim nezapočítali něco, co k nim nenáleží, a abychom nezapomněli na leccos, co k nim naopak náleží. A protože různí lidé mohou mít různé „náboženské zkušenosti“, aniž by mohli patřičně vysvětlit, v čem jejich náboženskost spočívá, musíme různá pojetí obojího podrobit přezkoumání a zejména zjišťovat, k čemu taková pojetí vedou, s čím jsou „kompatibilní“ a s čím naopak nikoliv. Velmi důležitou úlohu v tom musí hrát historická zkušenost, jak v různých „oborech“ a různými směry docházelo k postupné emancipaci jednotlivých takových „proudů“ či „oborů“ z mýtu resp. z mytických spojitostí, ze světa mýtu.
(Písek, 080309-4.)