LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

František Xaver Šalda (1919)

... Jest to /141/ velmi karakteristické pro Laichtra a jeho náboženský život; ale také smutně karakteristické. Všichni opravdoví náboženští duchové a hledatelé věděli jedno: to, co vyslovil za ně všecky Rousseau (cituji jeho, poněvadž jest patrně p. Laichtrovi autoritou): Toujours les livres! Quelle manie! Stále knihy ! Čert vem všecky knihy! Náboženství jest návrat ke kořenům života, k čemusi prapůvodnímu, k samé životné zkušenosti a podstatě! A té dobrali se všichni lidé opravdu náboženští jen nejvyšším napětím vůle, jen vzletem srdce, jen ve chvílích dramatické křeče a životného přelomu: jen ve chvílích nejvyšší životnosti, kdy pronikli pod logicky konvenční povrch životní a zahlédli ve vytržení mysli, ve zvláštní zvýšené vnímavosti a jasnozřivosti samo jeho žhavé jádro, sám jeho opojný vír a var, jeho nevypočítatelnou hrůzu, krásu a sílu.
A zde: papír, stále papír! Ovšem: papírovému člověku stačí papír. ...
(Román náboženský? In: 2125, Kritické projevy 11, Soubor díla sv. 20, Praha 1959, str. 148 – 149.)

František Xaver Šalda (1919)

... – nic než všude táž abstraktní šeď, táž pustota únavné, beztvaré povrchnosti, kterou se neumí autor propáliti k individuálnosti. Není jedinkého žertu, jedinkého vtipku, ani nejmenší špetky komiky nebo humoru v tomto domněle náboženském románu Laichtrově. Jaké smutné vysvědčení pro něj! Již tím jest odsouzen v očích toho, kdo ví, jak důvěrně souvisí náboženský život s komikou a humorem – vždyť Kierkegaard pokládal přímo humor za průchodné stadium k náboženství a za jeho časté inkognito!
(Román náboženský? In: 2125, Kritické projevy 11, Soubor díla sv. 20, Praha 1959, str. 150.)

Hans Küng | Heinrich von Stietencron (1984)

Dodejme, že pojem náboženství musíme pochopit dosti široce, aby zahrnoval všechna historická náboženství od polyteistických přírodních náboženství, teismu a panteismu až po a-teistický buddhismus. Nesmíme jej ale rozšiřovat libovolně, nechceme-li zastřít hranice mezi náboženskostí a kvazináboženskostí či nenáboženskostí a ztratit tak zřetelné kontury. Náboženství musí zůstat náboženstvím! Náboženství, jak jsem se je pokusil již v úvodu vymezit, je mnohovrstevným uskutečňováním vztahu k něčemu, co zahrnuje člověka a jeho svět: k nejzazší skutečnosti, ať už ji chápeme jakkoli, k absolutnu (Bohu, Brahmovi, dharmě, prázdnotě, nirváně). Jinak řečeno: „náboženský“ je každý člověk, který poznal, že tím posledním není už „svět“ (to znamená člověk, dějiny, příroda, kosmos) tak, jak se nám jeví, nýbrž že „svět“ nás odkazuje k zahrnující, všeobsáhlé, vše určující první i poslední skutečnosti. Naopak platí, kde lidé neuskutečňují podobný vztah k čemusi, co přesahuje „svět“, k čemusi nejzazšímu, absolutnu, nehovoříme – abychom zabránili nedorozumění – o náboženství, nýbrž raději o paranáboženství (při nezáíjmu o náboženství) anebo vůbec o pseudonáboženství (u náhražek náboženství). ...
(7771, Křesťanství a hinduismus, přel. Jiří Hoblík a Dušan Zbavitel, Vyšehrad, Praha 1997, 110919-1.)

Albert Einstein (1937)

Když čtu znovu řádky, které jsem psal před deseti lety, vyvolává to ve mně dva neobyčejně kontrastující dojmy. Co jsem tehdy napsal, zdá se stále ještě v podstatě pravdivé jako dřív; a přece mi to vše připadá podivně vzdálené a cizí. Jak je to možné? Změnil se svět za deset let tak hluboce, nebo je to pouze tím, že jsem o deset let starší a mé oči vidí vše ve změněném, už poněkud mdlém světle? Co je deset let v historii lidstva? Což nejsme nuceni dívat se na všechny ty síly, které určují život člověka, jako na konstantní, když jde o tak nepatrné období? A je můj kritický rozum tak ovlivnitelný, že fyziologické změny, k nimž došlo v mém těle za těch deset let, mohly tak hluboce ovlivnit moje pojetí života? Zdá se mi jasné, že takové úvahy nemohou osvětlit změnu v citovém přístupu k obecným problémům života.Důvody k této podivné změně nelze hledat ani v mých vnějších poměrech; protože vím, že ty hrály v mém myšlení a citech roli vždy podřadnou.
Ne, jde o něco zcela jiného. Během těch deseti let se značně vytratila důvěra ve stabilitu lidské společnosti, ba dokonce v samotný základ její existence. Člověk cítí nejen ohrožení kulturního dědictví lidstva, ale také znehodnocování všeho, co by rád viděl za každou cenu uhájeno.
Člověk jako přemýšlivý tvor si byl určitě vždycky dobře vědom, že život je dobrodružství, že je neustále vybojováván na smrti. Nebezpečí byla zčásti vnější: můžete upadnout a zlomit si vaz, přijít nezaviněně o živobytí, být nevinně odsouzen nebo být zničen pomluvou. Život v lidské společnosti přinášel nebezpečí všeho druhu: avšak tato nebezpečí byla svou povahou chaotická, byla věcí náhody. Jako celek se lidská společnost zdála stabilní. Podle měřítek daných ideály vkusu a mravnosti byla nepochybně nedokonalá, ale vcelku se v ní člověk cítil dobře a, nehledě na nehody nejrůznějšího druhu, také poměrně bezpečně. Její hodnoty se přijímaly jako něco přirozeného, jako vzduch, který se dýchá. Vžité normy hodnot, cílů a praktických pravd byly považovány za samozřejmé, jako nedotknutelné dědictví, patřící všemu civilizovanému lidstvu.
Tímto pocitem životních jistot ovšem otřásla už první světová válka. Posvátnost života zmizela a jednotlivec se už nemohl zabývat tím, co ho těší, a jít, kam chce. Lež byla povýšena na politický nástroj. Na válku se bohužel hledělo většinou jako na událost přicházející zvenčí a jen zřídka, nebo vůbec ne, jako na výsledek vědomého plánovitého jednání člověka. Byla pokládána za vnější zásah do normálního života lidí a tento zásah byl považován za původce všeho neštěstí a zla. Pokud jde o lidské cíle a hodnoty, zůstal pocit důvěry v ně v podstatě neotřesen.
Další vývoj výstižně charakterizují politické události, jejichž význam však není tak dalekosáhlý jako význam jejich sociálně psychologického pozadí, hůře přístupného pochopení. Nejprve malý slibný krok vpřed, jímž byl, dík velkolepé iniciativě Wilsonově, vznik Společnosti národů a vytvoření mezinárodního systému kolektivní bezpečnosti. Pak formování fašistických států, provázené porušováním smluv a neskrývaným násilím na humanitě a slabších národech. Systém kolektivní bezpečnosti se zhroutil jako domek z karet – důsledky tohoto zhroucení nelze zhodnotit dodnes. Byl to projev slabosti charakteru a nedostatek odpovědnosti vedoucích osobností v postižených zemích i krátkozrakého sobectví v demokratických zemích – těch, které zůstávaly zdánlivě ještě nezasaženy – co způsobilo, že nedošlo k ráznému protiútoku.
Věci se vyvinuly ještě hůře, než by se odvážil předpovídat i nejčernější pesimista. V Evropě na východ od Rýna už neexistuje svobodný projev intelektu, obyvatelstvo je terorizováno gangstery, kteří uchvátili moc, a mládež je otravována systematickým lhaním. Pseudoúspěch politických dobrodruhů oslepil ostatní svět; všude se ukazuje, že tato generace postrádá onu udatnost a sílu, jež předchozím generacím umožnily v tvrdém boji a za velkých obětí vydobýt politickou a osobní svobodu člověka.
Vědomí této situace vrhá stín na každou hodinu mého života, zatímco před deseti lety jsem o těchto věcech ještě neuvažoval. To je to, co tak intenzivně pociťuji, když si znovu čtu ona dávno napsaná slova.
Avšak vím, že člověk se v podstatě mění jen málo, třebaže převažuje mínění, že se během času mění značně, a třebaže události, tak jak to vidíme i v přítomnosti, mu přinášejí nepředstavitelné strasti. Z toho všeho nezůstane nic než několik žalostných stránek v učebnicích dějepisu, jež budou mládeži budoucích generací stručně líčit zpozdilosti předků.
Poselství při příležitosti Zakladatelova dne Křesťanského sdružení mladých mužů, 11. října 1937
staženo z www:
http://eldar.cz/kangaroo/einstein/e2.html

Ladislav Hejdánek (2012)

Francis Bacon byl ještě přesvědčen, že trocha vědy nás sice může odvádět od náboženství, ale víc vědy že nás zase přivádí zpět k náboženství (našel jsem dvě místa, jednou v dopisech, po druhé snad v knize Valerius terminus, ale teď výpisek nemám po ruce). Kant už si tím tak jist nebyl a chtěl, jak to vyjádřil v předmluvě k 2. vydání KRV, dostat pro víru místo tím, že rozum ,omezí‘ („Ich mußte also das Wissen aufheben, um zum Glauben Platz zu bekommen“; nevím, zda to můžeme chápat hegelovsky jako „zrušit a pozdvihnout výš“. (B XXX). Zůstaneme-li jen u těchto citátů (a nebudeme se zabývat příslušnými kontexty), je jejich srovnání docela zajímavé. Bacon mluví o náboženství (religion), nikoli o víře; a dnes poté, co osvícenské myšlenky byly otřeseny (nebo aspoň „otřásány“), se nemůžeme vyhnout otázce, zda to „náboženství“, k němuž nás vede „víc vědy“, není docela jiné než to, od kterého nás vědění zprvu odvádělo, ba zda to není docela nové náboženství, které začalo uctívat a zbožňovat vědu samu. Kant naproti tomu mluví o „víře“ resp. „věření“ (s Glauben), a proti ní nestaví ovšem rozum (pochopitelně), ale „vědění“ (Wissen, nikoli Wisenschaft), a to zase ihned spojuje s předsudečným dogmatismem metafyziky, který je vždycky přehnaný (der jederzeit gar sehr dogmatisch ist). Ale v obou případech jde o chybné pojetí. (Jinak o náboženství mluví spíš „zdeúředně“.)
(Písek, 120825-1.)