Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Albert Schweitzer (1931)

… Tak činí eschatologické pojetí života Ježíšova konec všemu pochybování o věrohodnosti evangelií Markova a Matoušova. Ukazuje, že podávají zprávu o veřejné činnosti Ježíšově podle věrného, až do podrobností spolehlivého podání. Je-li v tomto podání něco temného nebo zmateného, vyplývá to v podstatě z toho, že již sami učedníci nerozuměli v celé řadě případů smyslu slov a činů Ježíšových.
(Z mého života a díla, př. Miloš Černý, Vyšehrad, Praha 1974, str. 48.)

Albert Schweitzer (19..)

Když obě má díla o životě Ježíšově vešla postupně ve známost, slýchal jsem ze všech stran otázku, co pro nás ještě může znamenat eschatologický Ježíš, který žil v očekávání konce světa a nadpřirozeného příchodu království božího. Já sám jsem se touto otázkou při své práci stále zaměstnával. Uspokojení z toho, že jsem rozřešil nejednu historickou záhadu Ježíšovy existence, bylo provázeno bolestným vědomím, že toto dějinné poznání může křesťanskou zbožnost zneklidnit a přivést do nesnází. Ale utěšoval jsem se slovem apoštola Pavla, které jsem od dětství dobře znal: „Nic nemůžeme proti pravdě, ale k pravdě.“ Jelikož podstatou duchovního života je pravda, znamená každá pravda nakonec nějaký zisk. Za všech okolností je pravda cennější než nepravda. To musí platit i o pravdě historické. I když zbožnosti se zdá zarážející a působí jí zpočátku potíže, nemůže konečný výsledek nikdy znamenat její poškození, nýbrž jen prohloubení. Náboženství nemá tedy důvodu, aby se vyhýbalo střetnutí s historickou pravdou.
Jak silná by byla křesťanská pravda v dnešním světě, kdyby byl její poměr k pravdě historické v každém směru takový, jaký by měl být! Ale místo aby dávalo křesťanství historické pravdě průchod, zacházelo s ní – když je přiváděla do rozpaků – vědomě i bezděčně často tak, že se křesťanská pravda pravdě historické vyhýbala, obcházela ji nebo ji zakrývala. Místo aby nové poznatky, k nimž muselo dospět, jako nové uznalo a věcně ospravedlnilo, promítalo je vyumělkovanými a pochybnými argumenty zpět do minulosti. Dnes je křesťanství v takové situaci, že jen tvrdým úsilím může dohánět otevřené vyrovnání s historickou pravdou, jež dříve tak často zanedbávalo.
Jaké následky má dosud třeba jen to, že v prvních křestianských dobách byly neprávem pod jménem apoštolů roz
(Z mého života a díla, Praha , str.

Ladislav Hejdánek (2005)

Rozsah podmínek pro vznik života je mnohem užší než rozsah podmínek, pro jeho udržování a rozmnožování (a ovšem i pro jeho vývoj). Když už tu život je, pokouší se obsadit i taková místa, kde by býval nikdy nemohl vzniknout. V tom spočívá schopnost adaptace na odlišná prostředí. Taková adaptace není výsledkem změny prostředí, nýbrž má svůj vlastní a na změně prostředí původně nezávislý zdroj. Adaptace je především výsledkem aktivních opatření organismu; taková opatření mohou být úspěšnější nebo méně úspěšná, a také zcela neúspěšná, ale to je výsledkem jejich „ověřování“ v praxi přežití, a v žádném případě to není výsledkem nějakého aktivního „působení“ prostředí (a jeho změn). Téličnost („zacílenost“) takových adaptací nemůže být zpochybňována poukazem na to, že na nižších úrovních není „vědomá“; spíše lze ustavení a další vývoj vědomí považovat za jednu z velmi úspěšných forem adaptace. Neméně neodůvodněné než dogmatické popírání téličnosti je předpokládání nějakého předem „daného“ nebo stanoveného cíle, kterého má být dosaženo. Všechno se zdá nasvědčovat tomu, že musíme najít způsob pojmového postižení schopnosti pravých jsoucen vymknout se za příznivých okolností nejpravděpodobnějšímu průběhu vlastního dění i reagování na ty či ony podmínky, tj. schopnosti přesahu či překročení typičnosti. Zvnějška se to může velmi často jevit jako náhoda či náhodný omyl (např. „překlep“ přepisu DNA apod.), ale správně to je třeba chápat jako aktivní využití „náhodného“ výskytu okolností. Velmi zřetelně to je vidět na jevu zvaném „mimikry“. Tam jde o využití možnosti vnějšího napodobení něčeho z okolí (ať už k posílení nenápadnosti nebo naopak k posílení odstrašující nápadnosti, atd.), přičemž je však bytostný ráz vlastního života zachován a dokonce jeho zachování je tím posíleno. Všude ve vývoji můžeme rozpoznat nejen drobné úspěchy malých adaptačních kroků, ale také skutečně velké proměny, jež mají povahu „vynálezů“ (byť nikoli vědomě plánovaných). Není to tedy prostředí, nejsou to okolnosti, které jsou zdrojem adaptací nebo dokonce takových „vynálezů“, jež jsou základem vývojových změn k lepšímu a úspěšnějšímu způsobu života, ale je to život, který je schopen využít nahodilostí k tomu, aby úspěšněji přežil (individuálně i nadindividuálně, tedy druhově a rodově atd.) tak, že překročí vlastní „sebedanost“. Vypadá to tak, že život jakoby tápe a slídí po okrajích cest, po nichž se ubírá, a pokouší se využít některých možností, jak uhnout z hlavního směru na nějakou zprvu okrajovou a jakoby vedlejší stezičku. Někdy se to osvědčí, jindy nikoliv; nejrůznější proměny okolí a prostředí tomu někdy mohou napomáhat, ovšem za předpokladu, že život takové možné odbočky „nepřehlédne“ resp. nenechá přejít a zmizet bez vhodného využití. Právě proto je ve vývoji vždy ve hře také mnoho nahodilostí, ale nejdůležitější je vždycky to, zda z toho život svou schopností nejen adaptací, ale také vynálezů dokáže něco vytěžit. (Písek, 050329-3.)

Albert Schweitzer (1931)

Když obě má díla o životě Ježíšově vešla postupně ve známost, slýchal jsem ze všech stran otázku, co pro nás ještě může znamenat eschatologický Ježíš, který žil v očekávání konce světa a nadpřirozeného příchodu království božího. Já sám jsem se touto otázkou při své práci stále zaměstnával. Uspokojení z toho, že jsem rozřešil nejednu historickou záhadu Ježíšovy existence, bylo provázeno bolestným vědomím, že toto dějinné poznání může křesťanskou zbožnost zneklidnit a přivést do nesnází. Ale utěšoval jsem se slovem apoštola Pavla, které jsem od dětství dobře znal: „Nic nemůžeme proti pravdě, ale k pravdě.“ Jelikož podstatou duchovního života je pravda, znamená každá pravda nakonec nějaký zisk. Za všech okolností je pravda cennější než nepravda. To musí platit i o pravdě historické. I když zbožnosti se zdá zarážející a působí jí zpočátku potíže, nemůže konečný výsledek nikdy znamenat její poškození, nýbrž jen prohloubení. Náboženství nemá tedy důvodu, aby se vyhýbalo střetnutí s historickou pravdou.
Jak silná by byla křesťanská pravda v dnešním světě, kdyby byl její poměr k pravdě historické v každém směru takový, jaký by měl být! Ale místo aby dávalo křesťanství historické pravdě průchod, zacházelo s ní – když je přiváděla do rozpaků – vědomě i bezděčně často tak, že se křesťanská pravda pravdě historické vyhýbala, obcházela ji nebo ji zakrývala. Místo aby nové poznatky, k nimž muselo dospět, jako nové uznalo a věcně ospravedlnilo, promítalo je vyumělkovanými a pochybnými argumenty zpět do minulosti. Dnes je křesťanství v takové situaci, že jen tvrdým úsilím může dohánět otevřené vyrovnání s historickou pravdou, jež dříve tak často zanedbávalo.
Jaké následky má dosud třeba jen to, že v prvních křesťanských dobách byly neprávem pod jménem apoštolů roz/52/šiřovány spisy, aby se dodalo více autority ideám, které obsahovaly. Nyní jsou tyto spisy pro nás už po celé generace pramenem bolestných sporů. …
Právě proto, že jsem bádáním o dějinách dřívějšího křesťanství tak často narazil na následky jeho poklesků proti historické pravdě, vedlo mě to k vášnivému úsilí o pravdivost našeho dnešního křesťanství.
(Z mého života a díla, př. Miloš Černý, Vyšehrad, Praha 1974, str. 51-2.)

Albert Schweitzer (1904)

Když jsem se po práci o Kantovi vrátil k teologii, bylo by bývalo nejjednodušší, sebrat své studie o problémech života Ježíšova (jež mne zaměstnávaly od mého prvého studijního roku) a zpracovat je jako disertaci pro licenciátní zkoušku. Ale prací o večeři Páně se rozšířil můj rozhled i okruh mých zájmů. Z oblasti problémů života Ježíšova jsem dospěl zároveň do oblasti problémů prvotního křesťanství. Neboť problém večeře Páně patří do nich obou. Stojí uprostřed vývoje od víry Ježíšovy k víře prvotního křesťanství. Zůstávají-li nám původ a smysl večeře Páně tak zá-hadné, je to – řekl jsem si – proto, že jsme plně nepochopili ani myšlenkový svět Ježíšův ani prvotního křesťanství, právě tak jako jsme nepostihli problémy víry Ježíšovy a víry prvotního křesťanství, protože při jejich zkoumání nevycházíme od problému večeře Páně a křtu.
Na základě těchto úvah jsem pojal plán napsat dějiny večeře Páně v souvislosti se životem Ježíšovým a s dějinami prvotního křesťanství. Prvá studie měla zaujmout stanovisko k dosavadnímu bádání o večeři Páně a problém osvětlit, druhá měla vylíčit myšlení a působení Ježíšovo jako předpoklad pro porozumění večeře, kterou slavil se svými učedníky, třetí pak měla pojednat o večeři Páně v době prvotního křesťanství a starokřesťanské.
(Z mého života a díla. př. M. Černý, Praha 1974, str. 33.) 04-01