Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Albert Schweitzer (1931)

… Tak činí eschatologické pojetí života Ježíšova konec všemu pochybování o věrohodnosti evangelií Markova a Matoušova. Ukazuje, že podávají zprávu o veřejné činnosti Ježíšově podle věrného, až do podrobností spolehlivého podání. Je-li v tomto podání něco temného nebo zmateného, vyplývá to v podstatě z toho, že již sami učedníci nerozuměli v celé řadě případů smyslu slov a činů Ježíšových.
(Z mého života a díla, př. Miloš Černý, Vyšehrad, Praha 1974, str. 48.)

Albert Schweitzer (19..)

Když obě má díla o životě Ježíšově vešla postupně ve známost, slýchal jsem ze všech stran otázku, co pro nás ještě může znamenat eschatologický Ježíš, který žil v očekávání konce světa a nadpřirozeného příchodu království božího. Já sám jsem se touto otázkou při své práci stále zaměstnával. Uspokojení z toho, že jsem rozřešil nejednu historickou záhadu Ježíšovy existence, bylo provázeno bolestným vědomím, že toto dějinné poznání může křesťanskou zbožnost zneklidnit a přivést do nesnází. Ale utěšoval jsem se slovem apoštola Pavla, které jsem od dětství dobře znal: „Nic nemůžeme proti pravdě, ale k pravdě.“ Jelikož podstatou duchovního života je pravda, znamená každá pravda nakonec nějaký zisk. Za všech okolností je pravda cennější než nepravda. To musí platit i o pravdě historické. I když zbožnosti se zdá zarážející a působí jí zpočátku potíže, nemůže konečný výsledek nikdy znamenat její poškození, nýbrž jen prohloubení. Náboženství nemá tedy důvodu, aby se vyhýbalo střetnutí s historickou pravdou.
Jak silná by byla křesťanská pravda v dnešním světě, kdyby byl její poměr k pravdě historické v každém směru takový, jaký by měl být! Ale místo aby dávalo křesťanství historické pravdě průchod, zacházelo s ní – když je přiváděla do rozpaků – vědomě i bezděčně často tak, že se křesťanská pravda pravdě historické vyhýbala, obcházela ji nebo ji zakrývala. Místo aby nové poznatky, k nimž muselo dospět, jako nové uznalo a věcně ospravedlnilo, promítalo je vyumělkovanými a pochybnými argumenty zpět do minulosti. Dnes je křesťanství v takové situaci, že jen tvrdým úsilím může dohánět otevřené vyrovnání s historickou pravdou, jež dříve tak často zanedbávalo.
Jaké následky má dosud třeba jen to, že v prvních křestianských dobách byly neprávem pod jménem apoštolů roz
(Z mého života a díla, Praha , str.

Jan Patočka (1938-39)

Čím je duch? Duch je soubor podmínek našeho chápání skutečnosti, soubor podmínek, které jsou obsaženy v aktu, v činnosti našeho chápání. A to, co je „obsaženo“ v tomto aktu, není snad málo, to nejsou snad jenom nečetné abstraktní pojmy a zásady jako, řekněme, prostor a čas. Tam jsou obsaženy všechna nejzákladnější pojetí, která nám teprve umožňují vidět svět jako souvislý celek. Podívejme Se jen na svou zkušenost: Naše zkušenost se ustavičně mění a je podle okolností vždy jiná; můj horizont je zde omezen těmito čtyřmi stěnami, za jiných okolností bude široký. Již dítě na samotném začátku souvislého duševního života však chápe, že všechny zkušenosti se řadí k sobě jako velký celek, že svět je něčím více nežli to, co mohu ve své zkušenosti přímo konstatovat. Duch obsahuje v sobě mnohem více, než se na první pohled zdá. Chci-li proniknout tajemství světa, nesmím se oddávat naturalistickým, konstatujícím a umrtvujícím metodám, nýbrž musím se pokusit rozebrat činnost ducha, která není týmž způsobem „konstatovatelná“ jako ostatní věci.
(Filosofie výchovy, in: 7630, Péče o duši I, Praha 1996, str. 401.)

Emanuel Rádl (1933)

O poměru jednotlivých věd navzájem a tedy v podstatě o roztřídění věd se mnoho píše, zvláště v Německu, a celkovou tendencí je, zdůrazňovat význam věd duchovních proti přírodovědě, která vládala dříve. Jaký rozsah duchovědy mají, o tom není souhlasu. Většinou se však k nim počítají dějepisectví, jazykověda, práva, estetika, etika, theologie, kdyžto psychologie se mnohdy počítá k vědám přírodním. Rozeznávání těchto dvou vědních skupin pochází asi od Hegla a bylo obnoveno jednak známým filosofem Wilhelmem Windelbandem a jeho žákem Heinrichem Rickertem, v jiné poněkud formě pokračovatelem romantiky Wilhelmem Diltheyem a jeho žákem Eduardem Sprangrem. Diskusi o poměru těchto dvojích věd nelze pokládat za ukončenou. Jistě však už je dávno odmítnuto stanovisko, hlásané svého času Wilhelmem Ostwaldem, že duchovědy jsou vědy jakoby vedlejší. Nemluvím o jejich oceňování praktickém; jejich filosofický význam, tj. jejich původní i obsahový přínos do filosofie, je příliš patrný. Po mém soudu nás tyto vědy učí chápat smysl, podstatu věcí. Jestliže se donedávna zkoumání „podstat“ zavrhovalo, bylo to proto, že se nepostihoval filosofický význam duchověd.
(Dnešní stav filosofie, in: Dnešní stav ffie a psychologie, Praha 1933, str. 13.)

Karl Jaspers (1947)

bb) Kategorien der Selbsterhellung. Der Geist ist in Bewegung. Er /208/ beginnt in unreflektierter Unmittelbarkeit: er schafft, ohne es absichtlich zu tun; er verwandelt sich, ohne darauf zu achten.
Der Geist wird sich hell im Geschaffenen, im Werk, so in der Sprache, der Dichtung, der Kunst, dem Gedanken.
Der Geist reflektiert auf sein Geschaffenes und auf sich selbst. Indem er sich zum Gewußtsein bringt, tritt er in eine Bewegung, in der er sich neu verwandelt mit dem von ihm schon Geschaffenen als seinem Material.
Solche Bewegungen erleuchtete vor allem Hegel im Rahmen seiner Kategorien des Geistes, wie z.B. des subjektiven, objekiven, absoluten Geistes.
(3326, Von der Wahrheit, München 1958, S. 207-08.)