Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Albert Schweitzer (1931)

… Tak činí eschatologické pojetí života Ježíšova konec všemu pochybování o věrohodnosti evangelií Markova a Matoušova. Ukazuje, že podávají zprávu o veřejné činnosti Ježíšově podle věrného, až do podrobností spolehlivého podání. Je-li v tomto podání něco temného nebo zmateného, vyplývá to v podstatě z toho, že již sami učedníci nerozuměli v celé řadě případů smyslu slov a činů Ježíšových.
(Z mého života a díla, př. Miloš Černý, Vyšehrad, Praha 1974, str. 48.)

Albert Schweitzer (19..)

Když obě má díla o životě Ježíšově vešla postupně ve známost, slýchal jsem ze všech stran otázku, co pro nás ještě může znamenat eschatologický Ježíš, který žil v očekávání konce světa a nadpřirozeného příchodu království božího. Já sám jsem se touto otázkou při své práci stále zaměstnával. Uspokojení z toho, že jsem rozřešil nejednu historickou záhadu Ježíšovy existence, bylo provázeno bolestným vědomím, že toto dějinné poznání může křesťanskou zbožnost zneklidnit a přivést do nesnází. Ale utěšoval jsem se slovem apoštola Pavla, které jsem od dětství dobře znal: „Nic nemůžeme proti pravdě, ale k pravdě.“ Jelikož podstatou duchovního života je pravda, znamená každá pravda nakonec nějaký zisk. Za všech okolností je pravda cennější než nepravda. To musí platit i o pravdě historické. I když zbožnosti se zdá zarážející a působí jí zpočátku potíže, nemůže konečný výsledek nikdy znamenat její poškození, nýbrž jen prohloubení. Náboženství nemá tedy důvodu, aby se vyhýbalo střetnutí s historickou pravdou.
Jak silná by byla křesťanská pravda v dnešním světě, kdyby byl její poměr k pravdě historické v každém směru takový, jaký by měl být! Ale místo aby dávalo křesťanství historické pravdě průchod, zacházelo s ní – když je přiváděla do rozpaků – vědomě i bezděčně často tak, že se křesťanská pravda pravdě historické vyhýbala, obcházela ji nebo ji zakrývala. Místo aby nové poznatky, k nimž muselo dospět, jako nové uznalo a věcně ospravedlnilo, promítalo je vyumělkovanými a pochybnými argumenty zpět do minulosti. Dnes je křesťanství v takové situaci, že jen tvrdým úsilím může dohánět otevřené vyrovnání s historickou pravdou, jež dříve tak často zanedbávalo.
Jaké následky má dosud třeba jen to, že v prvních křestianských dobách byly neprávem pod jménem apoštolů roz
(Z mého života a díla, Praha , str.

Emanuel Rádl (1933)

Výklady Rickertovy ukazují, že hodnotami rozumí konec konců také jen objektivní skutečnosti, které se od přírodních liší jen tím, že to jsou názory lidské. ...
Jak by však bylo možno jednat neutrálně o hodnotách? Kdo nevěří, pro toho neplatí hodnoty; každá hodnota je moje hodnota a platí jen potud, pokud za ni sám ručím; podstatou kultury jest, že není neutrální.
(0948-II, Dějiny filosofie II., Praha 1933, str. 569.)

Ladislav Hejdánek (1991)

Lidé už dávno přišli na to, že zdaleka ne všechno, co je dáno, co jest, je dobré už jenom proto, že to jest. Teprve Řekové, kteří provždy vešli do dějin lidské kultury svým vynálezem pojmů a pojmovosti, se pokusili tuto dávnou zkušenost zpochybnit, a musíme přiznat, že se značným úspěchem. Jak archaický člověk, tak ještě i prostý Řek byli přesvědčeni, že některé věci jsou dobré a jiné nedobré. Řečtí myslitelé, zejména od dob Parmenidových, však začali dokazovat, že skutečné je pouze to, co je dobré, zatímco to nedobré vlastně ani není. Důvod byl zřejmý: to, že něco jest, náleží k jeho dokonalosti. A dokonalost vyžaduje, aby to, co jest, nevznikalo ani nezanikalo. Každá změna znamená nedokonalost: buď je zdokonalením, a pak jí nedokonalost předcházela, anebo je úpadkem, a pak je nedokonalost jejím výsledkem. Přes veškeré pokusy o nejrůznější druhy filosofických kompromisů se nenašel způsob, jak tento problém uspokojivě vyřešit. Naopak byl tento neřešitelný problém zatažen do úvah křesťanských myslitelů, pro něž jednou z nejobtížnějších otázek byla otázka, odkud se vzalo ve světě zlo (unde malum). Také zde bylo nebezpečí, že zlo bude podceněno, protože bude chápáno jako pouhý nedostatek dobra nebo nepřítomnost dobra. Vznikly kolem toho obrovské dogmatické spory, jejichž společným zdrojem byla nepřiměřenost řecké myšlenkové výbavy oné velmi závažné problematice, která byla řeckému chápání cizí. V souvislosti s otázkou hodnot bychom onu starou otázku mohli formulovat následovně: odkud se v našem lidském životě a světě berou pahodnoty? Pod řeckým vlivem, o němž už většina myslitelů ani nevěděla, byla ještě v minulém a na počátku našeho století zdůrazňována otázka hodnot, která jako by mohla být řešena pouze dvojím způsobem: buď jsou hodnoty naším lidským výtvorem a tedy čímsi pouze subjektivním, anebo naopak jsou čímsi nám lidem objektivně a závazně daným. Obojí řešení se však ukazuje jako nevyhovující a neplatné, zejména však jako odporující našim nejvlastnějším zkušenostem. Hodnoty nemohou být naším výtvorem, protože ve vztahu k nim nic neplatí naše libovůle a svévole. Hodnoty jsou pro nás závazné, platné, musí být z naší strany respektovány. Na druhé straně nemohou být objektivní, protože nic objektivního na nás tak neútočí, nesnaží se nás přesvědčit, nic nechce tak orientovat a změnit náš život. Objektivní danosti musíme jen brát na vědomí, ale nemusíme se jimi řídit. A tak se ukazuje dnešní filosofii jako jeden z největších problémů toto: je třeba najít nové pojmové, myšlenkové prostředky, které by dovolily ještě nějaké třetí řešení: hodnoty nesmí být chápány ani jako objektivní, ani jako subjektivní, nýbrž jako něco nepředmětně skutečného. Rádl se to pokusil vyjádřit tak, že jde o to, co „býti má“. Ale to, co „býti má“, vlastně není, ještě není, nýbrž útočí na nás, abychom něco udělali pro jeho uskutečnění. A Rádl o tom, co vlastně není, ale má být, říká, že to je skutečnější, než to, co jest. To zajisté není uspokojivé řešení, ale je to velmi důležitý ukazatel na naší cestě k lepšímu chápání toho, co chápeme jako hodnoty. (Slovnik, rozhlas – 14.5.91) ( Praha, 910514-1.)

Ladislav Hejdánek (2006)

Život je pohyb mezi „hodnotami“ a jejich uskutečněním; toto uskutečňování hodnot musí nutně zahrnovat i jejich rozpoznávání, myšlenkové uchopování a tedy i jejich formulaci. To vše, od chápání přes formulaci až po provádění a uskutečňování budeme chápat jako „hodnocení“ resp. „zhodnocování“. Způsob formulace, jehož jsme právě užili, však svádí k nedorozumění, totiž jako by ony hodnoty tu byly nějak pevně „dány“ dříve, než ještě mohlo dojít k nějakému „zhodnocování“, tj. jako by ony hodnoty byly nějak „dány“ předem (a pokud možno pevně, fixně), jako by každé hodnocení (zhodnocování) mělo ty „hodnoty“ jako nějaké pravítko před sebou a „k ruce“. Tato neblahá představa, že cíl, konec, k němuž něco směřuje, musí být „dán“ předem (rozumí se v minulosti), ještě „před“ počátkem každého směřování, je dědictvím předmětného myšlení vůbec (a konkrétně předmětného chápání „cíle/konce“ Aristotelova, později např. regulativní ideje Kantovy apod.). Hodnota je daleko spíše něčím, co ,chce‘ být uskutečněno, ale co má zatím jen tentativní („zkušební“, ke zkouškám vyzývající) povahu a co je vždycky jen o malý krůček napřed před každým svým uskutečňováním. Hodnota tedy není ničím „jsoucím“, ale chce se (a potřebuje se) „stát“, chce být uskutečněna. Ale nemůže se uskutečňovat jinak než prostřednictvím zhodnocování, a tedy prostřednictvím aktivit událostných „jsoucen“, jimž budeme říkat „subjekty“. Život je tedy v tomto smyslu bytostně spjat s vnímavostí vůči těmto „ne-daným“, „ne-jsoucím“ hodnotám, a je pokusem – vždy velmi relativním a podmíněným okolnostmi i svými vlastními omezeními a chybami – o jejich „realizaci“, „uskutečnění“.
(Písek, 060117-2.)