Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Pierre Teilhard de Chardin (1950)

I když ponecháme stranou všechny teologické úvahy a spokojíme se jen zběžným a přibližným pohledem, jeví se dnes křesťanství jako jeden z hlavních, a vlastně i jako poslední (vyloučíme-li islám, který je pouze archaizující odnoží židovství, a marxistický neohumanismus, který se brzy začne pokřesťanšťovat) z velkých náboženských proudů, jež se v průběhu dějin objevily v myslící vrstvě noosféry. Že se toto vizionářské hnutí víry, jež trvá už dva tisíce let, stalo kolébkou naší západní civilizace – což pravděpodobně znamená i veškeré lidské civilizace zítřka -, je všeobecně zřejmé. Kdo by například dokázal říci, kolik evangelijních prvků – nejen potenciálních, ale prostě zděděných – koluje i v tom nejstalinističtějším materialismu? Historický význam křesťanství každý rád ochotně připustí. Ale co říci o dnešku? A ještě spíš o zítřku? Neprojevuje snad křesťanské hnutí (tak jako mnohá jiná před ním) po oněch dvou tisících letech života určité známky opotřebování stářím? Stoupá křesťanská Bůh stále ještě vzhůru, anebo se spíš začíná ukládat na našem obzoru ke spánku?
Je to otázka hluboce tragická – a to pro každého, neboť ani netušíme, do jaké míry nás i uprostřed dvacátého století kristovské slunce stále ještě orientuje a zahřívá. Co by se v hloubi nás – co by se s námi stalo, kdyby zmizelo a nastala noc?
(Fenomén křesťanství, in: 5806, Jak věřím, Praha 1997, str. 117.) 00-11

Gabriel Marcel (1968)

Myslím, že tady by bylo třeba se vrátit velice daleko nazpět. Bylo by třeba se podívat, jak jsem ke křesťanství dospěl.
Vy víte,že jsem byl vychován bez jakéhokoli náboženství, a přesto od chvíle, kdy jsem sám začal filosoficky myslet, jsem byl jakoby neodolatelně přitahován, abych myslel ve prospěch křesťanství, tj. abych uznal, že v křesťanství musí být nesmírně hluboká skutečnost a že úkolem mne jakožto filosofa je zkoumat, jak je možné této skutečnosti porozumět. Přede mnou tehdy skutečně vyvstal problém pochopitelnosti.
Byla to doba, kdy jsem to, co jsem napsal, dával k posouzení Viktoru Delbosovi a u něho jsem pro tento průzkum cítil velkou sympatii, avšak po léta jsem se nacházel v nesmírně zvláštní situaci člověka, který hluboce věř ve víru druhých, který je naprosto přesvědčen, že tato víra není ilusorní, – aniž by si přiznal možnost nebo právo ji plně přijmout sám. Bylo to paradoxní, jak plně uznávám, a trvalo to dlouho. řekl bych, že jsem dlouho kráčel po napnutém laně a v jistém okamžiku bylo třeba vnějšího zásahu – byl to Mauriac – abych si tuto nenormální situaci uvědomil; ptal jsem se sám sebe a říkal jsem si: mám skutečně právo setrvávat déle na této cestě? Ne, cítím nutnost jasně vyjádřit, kde stojím.
(7130, Paul Ricoeur – Gabriel Marcel, Rozhovory, Brno 1999, s. 47.) 00-11

Gabriel Marcel (1968)

Odmítl jste označení „křesťanský existencialismus“; ale jestliže spojení mezí „věřím“ a „existuji“ je pro Vaši filosofii konstitutivní, jestliže v sobě skrývá princip veškerého odmítnutí beznaděje, nepotřebujete přijmout termín „křesťanská filosofie“?
V krajním případě … v krajním případě, snad bych řekl, že bych jej přijal do té míry, že mám námitky vůči stanovisku zaujímanému Bréhierem, když popřel – což se mi zdá naprosto nesmyslné – že by v životě nebo v křesťanské zkušenosti mohly být prvky schopné živit a především obohacovat filosofické myšlení. Takto jde ostatně – chcete-li – o jakousi negaci negace, což bych přijal, pokud se mluví o křesťanské filosofii. Ale abychom se vrátili k tomu, co jste říkal předtím a co je velice důležité: upřesním, že jsem se vždycky považoval za filosofa prahu, filosofa, který se drží – ostatně způsobem dosti nepohodlným – na půli cesty, mezi věřícími a nevěřícími, tak, abych se mohl svým způsobem opřít o věřící, opřít o křesťanské náboženství, o katolické náboženství, ale tak, abych se mohl obracet i k nevěřícím, abych jimi mohl být pochopen a snad abych jim mohl pomáhat. Myslím, že takovýto zájem, nikoliv apologetický – takové /50/ slovo by bylo zcela nemístné – ale že tato bratrská starost sehrála ve vývoji mého myšlení nesmírně důležitou roli; je tedy jisté, že otázky či námitky, které jste připomněl, mohou být vzneseny. Samozřejmě se jich nezříkám, ale jsem povinen upřesnit a takříkajíc lokalisovat, co pro mě bylo místem, jehož jsem se držel, jehož jsem se patrně nepřestal držet …
(7130, Paul Ricoeur – Gabriel Marcel, Rozhovory, Brno 1999, s. 49-50.)

František Xaver Šalda (1934)

… Nejsem a nikdy jsem nebyl křesťanský kvietista, který se schovává pánubohu za sukně. Byl jsem vždycky a jsem i ve svém úvodníku křesťanský aktivista, tj. někdo, kdo chce uskutečňovat (od „skutek!“) vůli boží na zemi. Chtěl-li se tedy nade mnou pohoršovat pan Karel Polák, nemusil věru čekat až na rok 1936; téhož mého Boha nalezl by v mých pracích již před dvaceti a možno i před třiceti lety: Boha aktivistického, který zavazuje k činnosti. V Dantovi rozpoznal jsem kdysi křesťanského aktivistu, a přihlásil se do jeho družiny; kvietism odmítám všude, i u duchů, kterých si jinak na výsost vážím, jako u Březiny.
Dělá-li ze mne Karel Polák proto, že chci, abychom se klaněli pravému Bohu, tj. žili životem nábožensky kladným a tvořivým, mystického blbečka, je to stejně noblesní a moudré, jako bych já dělal z něho proto, že je sociální demokrat, vraha, žháře, dynamitníka. Já se se svým theismem nikdy neskrýval a neskrývám. Mně evangelium má mnohem víc pravdy než Marx; a materialistickou tzv. vědu moderní odmítám již dlouho jako divokou a nestvůrnou fantastiku bez rozumného základu. A jdu-li za evangeliem a chtěl-li bych, aby jím lidé spravovali svůj život i veřejný, je mi to akt rozumu a vůle, a ne nějaká mystická bezradnost nebo trpnost.
(3162, Pan Karel Polák, in: Zápisník VII., 1934-35, str. 73.)

Albert Schweitzer (1931)

Když obě má díla o životě Ježíšově vešla postupně ve známost, slýchal jsem ze všech stran otázku, co pro nás ještě může znamenat eschatologický Ježíš, který žil v očekávání konce světa a nadpřirozeného příchodu království božího. Já sám jsem se touto otázkou při své práci stále zaměstnával. Uspokojení z toho, že jsem rozřešil nejednu historickou záhadu Ježíšovy existence, bylo provázeno bolestným vědomím, že toto dějinné poznání může křesťanskou zbožnost zneklidnit a přivést do nesnází. Ale utěšoval jsem se slovem apoštola Pavla, které jsem od dětství dobře znal: „Nic nemůžeme proti pravdě, ale k pravdě.“ Jelikož podstatou duchovního života je pravda, znamená každá pravda nakonec nějaký zisk. Za všech okolností je pravda cennější než nepravda. To musí platit i o pravdě historické. I když zbožnosti se zdá zarážející a působí jí zpočátku potíže, nemůže konečný výsledek nikdy znamenat její poškození, nýbrž jen prohloubení. Náboženství nemá tedy důvodu, aby se vyhýbalo střetnutí s historickou pravdou.
Jak silná by byla křesťanská pravda v dnešním světě, kdyby byl její poměr k pravdě historické v každém směru takový, jaký by měl být! Ale místo aby dávalo křesťanství historické pravdě průchod, zacházelo s ní – když je přiváděla do rozpaků – vědomě i bezděčně často tak, že se křesťanská pravda pravdě historické vyhýbala, obcházela ji nebo ji zakrývala. Místo aby nové poznatky, k nimž muselo dospět, jako nové uznalo a věcně ospravedlnilo, promítalo je vyumělkovanými a pochybnými argumenty zpět do minulosti. Dnes je křesťanství v takové situaci, že jen tvrdým úsilím může dohánět otevřené vyrovnání s historickou pravdou, jež dříve tak často zanedbávalo.
Jaké následky má dosud třeba jen to, že v prvních křesťanských dobách byly neprávem pod jménem apoštolů roz/52/šiřovány spisy, aby se dodalo více autority ideám, které obsahovaly. Nyní jsou tyto spisy pro nás už po celé generace pramenem bolestných sporů. …
Právě proto, že jsem bádáním o dějinách dřívějšího křesťanství tak často narazil na následky jeho poklesků proti historické pravdě, vedlo mě to k vášnivému úsilí o pravdivost našeho dnešního křesťanství.
(Z mého života a díla, př. Miloš Černý, Vyšehrad, Praha 1974, str. 51-2.)