Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Albert Schweitzer (1931)

… Tak činí eschatologické pojetí života Ježíšova konec všemu pochybování o věrohodnosti evangelií Markova a Matoušova. Ukazuje, že podávají zprávu o veřejné činnosti Ježíšově podle věrného, až do podrobností spolehlivého podání. Je-li v tomto podání něco temného nebo zmateného, vyplývá to v podstatě z toho, že již sami učedníci nerozuměli v celé řadě případů smyslu slov a činů Ježíšových.
(Z mého života a díla, př. Miloš Černý, Vyšehrad, Praha 1974, str. 48.)

Albert Schweitzer (19..)

Když obě má díla o životě Ježíšově vešla postupně ve známost, slýchal jsem ze všech stran otázku, co pro nás ještě může znamenat eschatologický Ježíš, který žil v očekávání konce světa a nadpřirozeného příchodu království božího. Já sám jsem se touto otázkou při své práci stále zaměstnával. Uspokojení z toho, že jsem rozřešil nejednu historickou záhadu Ježíšovy existence, bylo provázeno bolestným vědomím, že toto dějinné poznání může křesťanskou zbožnost zneklidnit a přivést do nesnází. Ale utěšoval jsem se slovem apoštola Pavla, které jsem od dětství dobře znal: „Nic nemůžeme proti pravdě, ale k pravdě.“ Jelikož podstatou duchovního života je pravda, znamená každá pravda nakonec nějaký zisk. Za všech okolností je pravda cennější než nepravda. To musí platit i o pravdě historické. I když zbožnosti se zdá zarážející a působí jí zpočátku potíže, nemůže konečný výsledek nikdy znamenat její poškození, nýbrž jen prohloubení. Náboženství nemá tedy důvodu, aby se vyhýbalo střetnutí s historickou pravdou.
Jak silná by byla křesťanská pravda v dnešním světě, kdyby byl její poměr k pravdě historické v každém směru takový, jaký by měl být! Ale místo aby dávalo křesťanství historické pravdě průchod, zacházelo s ní – když je přiváděla do rozpaků – vědomě i bezděčně často tak, že se křesťanská pravda pravdě historické vyhýbala, obcházela ji nebo ji zakrývala. Místo aby nové poznatky, k nimž muselo dospět, jako nové uznalo a věcně ospravedlnilo, promítalo je vyumělkovanými a pochybnými argumenty zpět do minulosti. Dnes je křesťanství v takové situaci, že jen tvrdým úsilím může dohánět otevřené vyrovnání s historickou pravdou, jež dříve tak často zanedbávalo.
Jaké následky má dosud třeba jen to, že v prvních křestianských dobách byly neprávem pod jménem apoštolů roz
(Z mého života a díla, Praha , str.

Ladislav Hejdánek (2007)

Člověk je bytost, která se nejen umí tázat, ale která dokáže své otázky také formulovat (díky tomu, že myslí i žije ve „světě“ či v „řádu“ řeči, LOGU). Formulovat smysluplné otázky není nic samozřejmého, ba ani snadného; snadnost je jen zdánlivá, když tázání jen napodobujeme, předstíráme, fingujeme (to dovedou zejména malé děti, když chtějí, abychom dál něco povídali). Mytičtí lidé ještě nedokázali své otázky formulovat jinak, než že na ně rovnou odpovídali; v něčem tento zvyk přežil až do našich časů, hlavně u některých lidí (nikoli u lidí „prostých“, nýbrž u lidí „vykořeněných“ z původních tradic), kteří se spokojují s „náhražkami“ smysluplnosti. Tázání v pravém slova smyslu není redukovatelné na výkon toho, kdo se táže, ale právě naopak: tázající se svým tázáním dostává do dosahu toho, nač se táže a co ještě nezná, co neví. Heidegger sice (ve své přednášce o „Konci filosofie a úkolu myšlení“) říká, že „otázky jsou cesty k odpovědi“, ale ono to platí také naopak: odpovědi jsou (přesně ovšem: mají být) cestami k dalším otázkám. Každá „odpověď“ (a jako „odpověď“ můžeme chápat každé tvrzení, každý výrok, každé pozitivní myšlenkové uchopení) je vlastně jakýmsi reliktem tázání, a tázání je cesta ne k odpovědi, Ale k dalším a dalším odpovědím, protože také k dalším a dalším otázkám. Proto také žádnou otázku nesmíme stavět před sebe jako něco izolovaného: každá takto izolovaná otázka je pouhý kámen, patník, ukazatel, eventuelně rozcestí nebo křižovatka – a tudíž sama o sobě nikam nevede, nýbrž stojí na místě. Právě proto musí být každá skutečná otázka pochopena jako cesta, přesněji jako kus cesty odněkud někam; táž otázka, pojatá v jiného kontextu, může vést (a vede) nejspíš odjinud někam jinam. – A pak je tu ještě další aspekt onoho pozoruhodného podnikání, jímž je tázání: tázáním (tj. každou opravdu míněnou, myšlenou a formulovanou) otázkou se vlastně osvobozujeme z něčeho, do čeho jsme z minulosti zapleteni a co nám na jedné straně vůbec umožňuje otázku formulovat, ale co nám zároveň jakoby předříkává a téměř nařizuje, jak na otázku máme odpovědět. Tázání může být podle toho také zcela vágní, nikam nevedoucí, žádnou odpověď neočekávající: každé tázání se může zvrhnout do podoby tázání řečnického, které jen zpochybňuje každou možnost rozumné odpovědi, rozumného řešení problému. K pravém tázání náleží proto nadějné očekávání, že se k něčemu novém přiblížíme, že se něco dozvíme, že postoupíme ve svém zkoumání a dotazování, a to právě tam, kde jednu odpověď najdeme, abychom mohli porozumět novým otázkám a nově je formulovat.
(Písek, 071014-2.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Po mém soudu je kritické tázání neodmyslitelné a neoddělitelné od filosofování (filosofického myšlení); nemohu dát za pravdu Merleau-Pontymu, že filosofie „neklade otázky“ (a nedává odpovědi), ale jen „hledá původ a smysl otázek“ (i odpovědí). Zejména nemohu souhlasit s tím, že „otázky vycházejí z našeho života, z naší historie“, pokud by to mělo znamenat, že vycházejí pouze odtud a že odjinud nevycházejí. Patočka říkával, že mýtus odpovídá na otázky, které si nepoložil; to by spíš znamenalo, že z našeho života a z naší historie mohou pocházet odpovědi, ale nikoli otázky. Otázky, které nebyly položeny, ale mýtus (nebo nějaká alternativa mýtu) na ně odpovídal, je třeba teprve odhalit, objevit, odkrýt. Znamená takový „objev“ otázky, že tam ta otázka vskutku předem byla? Navrhuji, abychom dobře rozlišili mezi údivem a otázkou (tedy přesně: mezi divením a tázáním). Abychom od pouhého údivu mohli přejít k otázce, musíme otázku nějak formulovat, a to zase předpokládá, že ji musíme myšlenkově „uchopit“, že se jí musíme nějak dotknout a myšlenkově i jazykově ji „zpracovat“. Zdrojem údivu může být něco „předmětného“, co se najednou před námi objeví, co před námi vyvstane a něčím nás překvapí (zejména nezvyklostí, tím, že to odporuje zvyklostem, tomu, co je nám běžné a čemu jsme přivykli). Ale jakmile to chceme nějak myšlenkově (a pak i jazykově) uchopit a „podržet“, tj. dát tomu určitou formu otázky, k níž se můžeme v myšlenkách vracet a probírat ji z různých stran a různých souvislostech objevuje se „před“ námi vedle toho, co nás udivilo, a také vedle toho takto vzniklého údivu ještě to, co jsme ustavili jako intencionální „model“ (tj. nejen předmět, ale třeba také ne-předmět) našeho tázání. A právě tento model nemůže nikdy vyvstat před námi „sám“, nemůže povstat ani z toho, co nás udivilo, ani z našeho „údivu“ samého, nýbrž musíme jej právě „ustavit“, „konstituovat“ – třeba na zkoušku, abychom jej pak třeba nahradili jiným, případnějším. A tento myšlenkový (intencionální) model není, nemůže být součástí ani složkou našeho mínění, myšlení (jako aktu, myšlenkového výkonu), ale je nutně něčím, k čemu se náš myšlenkový akt odnáší a vztahuje, i když jen proto, abychom tohoto modelu použili k dotazování na to, co nás udivilo, nebo na něco, co s tímto nás udivivším jevem nějak souvisí přičemž tu souvislost musí „vynalézt“, „objevit“ nebo dokonce „zkonstruovat“ aktivně také my.
(Písek, 080401-1.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Ne každá otázka je filosofická, a dokonce ne každá otázka může být vtažena do sféry filosofování. Naproti tomu filosofování bez tázání, bez formulovaných (a reflektovaných, tedy zpětně analyzovaných) otázek není a nemůže být opravdovou, pravou filosofií. Právě proto všechny přehledné dějiny filosofie jsou přehledem po tom, co samo o sobě není filosofické a bez náležité interpretace také zůstává mimo rámec filosofie a filosofování. Skutečně filosofické „dějiny filosofie“ uvádějí (a mají uvádět, tj. je to jejich povinnost) do filosofických otázek. A staré (dávné) otázky nemůžeme zpřítomňovat z distance, nýbrž jen tak, že „uvádíme do otázek“, tedy dovnitř problematičnosti, bez níž otázka přestává být otázkou. Můžeme tedy rozlišovat otázky nefilosofické a filosoficky bezvýznamné, potom otázky filosoficky vytěžitelné, otázky předfilosofické, tj. „obsahující“ nějaká filosofémata, a posléze otázky filosofické, jejichž původ je v nějakých filosofématech, tedy předfilosofický, a konečně otázky, které dávají smysl pouze v rámci určité více či méně integrované filosofie (tedy vnitřní otázky určité filosofie, určitého typu filosofického myšlení).
(Písek, 080827-2.)