Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Albert Schweitzer (1931)

… Tak činí eschatologické pojetí života Ježíšova konec všemu pochybování o věrohodnosti evangelií Markova a Matoušova. Ukazuje, že podávají zprávu o veřejné činnosti Ježíšově podle věrného, až do podrobností spolehlivého podání. Je-li v tomto podání něco temného nebo zmateného, vyplývá to v podstatě z toho, že již sami učedníci nerozuměli v celé řadě případů smyslu slov a činů Ježíšových.
(Z mého života a díla, př. Miloš Černý, Vyšehrad, Praha 1974, str. 48.)

Albert Schweitzer (19..)

Když obě má díla o životě Ježíšově vešla postupně ve známost, slýchal jsem ze všech stran otázku, co pro nás ještě může znamenat eschatologický Ježíš, který žil v očekávání konce světa a nadpřirozeného příchodu království božího. Já sám jsem se touto otázkou při své práci stále zaměstnával. Uspokojení z toho, že jsem rozřešil nejednu historickou záhadu Ježíšovy existence, bylo provázeno bolestným vědomím, že toto dějinné poznání může křesťanskou zbožnost zneklidnit a přivést do nesnází. Ale utěšoval jsem se slovem apoštola Pavla, které jsem od dětství dobře znal: „Nic nemůžeme proti pravdě, ale k pravdě.“ Jelikož podstatou duchovního života je pravda, znamená každá pravda nakonec nějaký zisk. Za všech okolností je pravda cennější než nepravda. To musí platit i o pravdě historické. I když zbožnosti se zdá zarážející a působí jí zpočátku potíže, nemůže konečný výsledek nikdy znamenat její poškození, nýbrž jen prohloubení. Náboženství nemá tedy důvodu, aby se vyhýbalo střetnutí s historickou pravdou.
Jak silná by byla křesťanská pravda v dnešním světě, kdyby byl její poměr k pravdě historické v každém směru takový, jaký by měl být! Ale místo aby dávalo křesťanství historické pravdě průchod, zacházelo s ní – když je přiváděla do rozpaků – vědomě i bezděčně často tak, že se křesťanská pravda pravdě historické vyhýbala, obcházela ji nebo ji zakrývala. Místo aby nové poznatky, k nimž muselo dospět, jako nové uznalo a věcně ospravedlnilo, promítalo je vyumělkovanými a pochybnými argumenty zpět do minulosti. Dnes je křesťanství v takové situaci, že jen tvrdým úsilím může dohánět otevřené vyrovnání s historickou pravdou, jež dříve tak často zanedbávalo.
Jaké následky má dosud třeba jen to, že v prvních křestianských dobách byly neprávem pod jménem apoštolů roz
(Z mého života a díla, Praha , str.

Charles Péguy (1873-1914)

Často a odedávna je jasné, že náboženské sekty a po jejich vzoru i sekty politické mohou odpustit leccos, odpustí nevěrnost, lhostejnost, nepřátelství, válku; ale nikdy neodpustí odpadlictví.
A přece, v tomto smyslu, musí být život čestného člověka neustálým, věčným odpadlictvím; čestný člověk musí být věčným renegátem, takto nazírán musí být život čestného člověka věčnou nevěrou. Neboť člověk, který chce zůstat věrný pravdě, musí být neustále nevěrný nepřetržitým, neúnavně znovu a znovu se rodícím omylům. A člověk, který chce zůstat věrný spravedlnosti, musí být neustále nevěrný nevyčerpatelně triumfujícímu bezpráví.
Je těžké udržet si tuto věčnou nevěru – užívám tohoto výrazu ve stejném smyslu, jako se říká „udržet si víru“ – poněvadž moderní moci mají k dispozici všechny nejrůznější, nejvynalézavější aparáty moderního společenského zesvětštěného pekla. Především samotu, tu údajně tak skvělou izolaci, která je ve skutečnosti tak strašná, tak temná, ta přeplněná neklidem, tak všeobecně obávaná, tu samotu, která člověka dříve sytila a poskytovala mu odstup, která mu dávala možnost vzdálit se a být přitom na jednom místě, věčnost v přítomnosti; izolaci, která v moderní době naopak člověka zabíjí, rdousí ho bídou, dusí stínem a tichem. Dokonalá izolace, totální mlčení, dvojnásobná izolace, neboť noví nepřátelé vás opouštějí a staří nepřátelé se k vám proto nevrátí. Staré tresty, řecký střepinový soud, vypovězení z měst, klatby, středověké tresty feudální, královské, církevní, exkomunikace, index – byly nebo obsahovaly strašné sankce. Často smrtelné. Často tresty smrti. Svůj cíl však zasahovaly možná s daleko menší jistotou (neříkám svůj objekt), zasahovaly intelektuální svobody zanedbatelněji a neúplněji, než se to daří vychytralému bojkotu, organizovanému moderním světem v moderním světě proti všemu, co by se dotýkalo moderního panství.
To je jeden z důvodů, proč, bezpochyby, je v moderním světě intelektuální aktivita daleko vzácnější než kdykoli předtím v žádném světě, proč je méně významná, především pak méně svobodná, méně čerstvá, méně nová, méně tryskající.
(Druhá odvaha, Výbor próz, Edice Expedice, sv. 78, samizdat, str. 26-28.)
(překládáno ex: De la situation faite et à la sociologie dans temps modernes; vyd. NRF, pp. 1017.)

Ladislav Hejdánek (2000)

Na „Lyře pragensis“ (v pondělí 22.5.) jsem měl říci několik slov o samotě a společenství; téma jsem se dozvěděl až na místě. Odmítl jsem obojí stavět proti sobě, protože obojí nejen souvisí, ale vzájemně se podmiňuje. Když se člověk narodí, není ještě sám sebou, ale musí se sám sebou stávat. Ale aby se mohl sám sebou stát, k tomu nezbytně potřebuje „ty druhé“: teprve přes druhé, za jejich pomoci, ale zároveň také proti nim se musí postavit na vlastní nohy. Člověk tedy není nikdy jen daností a nemůže se sám sebou stát tak, že je si pak „dán“, nýbrž člověk je vždycky sám sobě úkolem, je právě „k sobě“ povolán, je povolán, aby se stal sám sebou. To je ten zásadní, hluboký problém vztahu člověka ke svému vlastnímu poslání, které si nevymýšlí, ale které buď plní nebo neplní, ale které na něho nenakládají „ti druzí“, nýbrž pouze mu pomáhají, aby svému vlastnímu poslání lépe porozuměl a aby se naučil mu nejen rozumět, ale také je plnit, naplňovat. Dnes jsem si přečetl něco z Ricoeura (mám napsat několik osobních slov k Milošovu překladu větší knížky rozhovorů s ním) a teprve poté, co jsem musel formulovat zmíněnou myšlenku, jsem si všiml, jak Ricoeur cituje Jeana Lacroix, že „vědomí není žádnou daností, nýbrž úkolem“. Je mi zcela jasné, že to platí v mnohem větší šíři, než jak to Lacroix formuloval. Sám člověk není daností, nýbrž úkolem. Je zvláštní, že při dřívějším čtení mě to nijak neupoutalo a neoslovilo, ale dnes jsem pro to byl zjevně připravenější. Ricoeur to totiž umístil do kontextu, který míří vlastně jinam, přinejmenším na první pohled. Totéž platí o jeho slovech (která napsal krátce předtím), že jde o to, „abychom nahradili filosofii vědomí filosofií uvědomění“ (s. 18). To zase bez přípravy dost neosloví; je třeba to důkladně vyložit. U Descarta je vědomí resp. myšlení něčím neproměnným, „substancí“ (res cogitans). To je nepochybně omyl: vědomí je pouze to, které se děje, které se stává – tedy uvědomění resp. uvědomování.
(Praha, 000524-2.)

Ladislav Hejdánek ()

Na „Lyře pragensis“ (v pondělí 22.5.) jsem měl říci několik slov o samotě a společenství; téma jsem se dozvěděl až na místě. Odmítl jsem obojí stavět proti sobě, protože obojí nejen souvisí, ale vzájemně se podmiňuje. Když se člověk narodí, není ještě sám sebou, ale musí se sám sebou stávat. Ale aby se mohl sám sebou stát, k tomu nezbytně potřebuje "ty druhé": teprve přes druhé, za jejich pomoci, ale zároveň také proti nim se musí postavit na vlastní nohy. Člověk tedy není nikdy jen daností a nemůže se sám sebou stát tak, že si pak je "dán", nýbrž člověk je vždycky sám sobě úkolem, je právě "k sobě" povolán, je povolán, aby se stal sám sebou. To je ten zásadní, hluboký problém vztahu člověka ke svému vlastnímu poslání, které si nevymýšlí, ale které buď plní nebo neplní, ale které na něho nenakládají "ti druzí", nýbrž pouze mu pomáhají, aby svému vlastnímu poslání lépe porozuměl a aby se naučil mu nejen rozumět, ale také je plnit, naplňovat. Dnes jsem si přečetl něco z Ricoeura (mám napsat několik osobních slov k Milošovu překladu větší knížky rozhovorů s ním) a teprve poté, co jsem musel formulovat zmíněnou myšlenku, jsem si všiml, jak Ricoeur cituje Jeana Lacroix, že "vědomí není žádnou daností, nýbrž úkolem". Je mi zcela jasné, že to platí v mnohem větší šíři, než jak to Lacroix formuloval. Sám člověk není daností, nýbrž úkolem. Je zvláštní, že při dřívějším čtení mě to nijak neupoutalo a neoslovilo, ale dnes jsem pro to byl zjevně připravenější. Ricoeur to totiž umístil do kontextu, který míří vlastně jinam, přinejmenším na první pohled. Totéž platí o jeho slovech (která napsal krátce předtím), že jde o to, "abychom nahradili filosofii vědomí filosofií uvědomění" (s. 18). To zase bez přípravy dost neosloví; je třeba to důkladně vyložit. U Descartesa je vědomí resp. myšlení něčím neproměnným, "substancí" (res cogitans). To je nepochybně omyl: vědomí je pouze to, které se děje, které se stává – tedy uvědomění resp. uvědomování. (Praha, 000524-2.)