Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Albert Schweitzer (1931)

… Tak činí eschatologické pojetí života Ježíšova konec všemu pochybování o věrohodnosti evangelií Markova a Matoušova. Ukazuje, že podávají zprávu o veřejné činnosti Ježíšově podle věrného, až do podrobností spolehlivého podání. Je-li v tomto podání něco temného nebo zmateného, vyplývá to v podstatě z toho, že již sami učedníci nerozuměli v celé řadě případů smyslu slov a činů Ježíšových.
(Z mého života a díla, př. Miloš Černý, Vyšehrad, Praha 1974, str. 48.)

Albert Schweitzer (19..)

Když obě má díla o životě Ježíšově vešla postupně ve známost, slýchal jsem ze všech stran otázku, co pro nás ještě může znamenat eschatologický Ježíš, který žil v očekávání konce světa a nadpřirozeného příchodu království božího. Já sám jsem se touto otázkou při své práci stále zaměstnával. Uspokojení z toho, že jsem rozřešil nejednu historickou záhadu Ježíšovy existence, bylo provázeno bolestným vědomím, že toto dějinné poznání může křesťanskou zbožnost zneklidnit a přivést do nesnází. Ale utěšoval jsem se slovem apoštola Pavla, které jsem od dětství dobře znal: „Nic nemůžeme proti pravdě, ale k pravdě.“ Jelikož podstatou duchovního života je pravda, znamená každá pravda nakonec nějaký zisk. Za všech okolností je pravda cennější než nepravda. To musí platit i o pravdě historické. I když zbožnosti se zdá zarážející a působí jí zpočátku potíže, nemůže konečný výsledek nikdy znamenat její poškození, nýbrž jen prohloubení. Náboženství nemá tedy důvodu, aby se vyhýbalo střetnutí s historickou pravdou.
Jak silná by byla křesťanská pravda v dnešním světě, kdyby byl její poměr k pravdě historické v každém směru takový, jaký by měl být! Ale místo aby dávalo křesťanství historické pravdě průchod, zacházelo s ní – když je přiváděla do rozpaků – vědomě i bezděčně často tak, že se křesťanská pravda pravdě historické vyhýbala, obcházela ji nebo ji zakrývala. Místo aby nové poznatky, k nimž muselo dospět, jako nové uznalo a věcně ospravedlnilo, promítalo je vyumělkovanými a pochybnými argumenty zpět do minulosti. Dnes je křesťanství v takové situaci, že jen tvrdým úsilím může dohánět otevřené vyrovnání s historickou pravdou, jež dříve tak často zanedbávalo.
Jaké následky má dosud třeba jen to, že v prvních křestianských dobách byly neprávem pod jménem apoštolů roz
(Z mého života a díla, Praha , str.

Ladislav Hejdánek (2008)

Důraz na strukturu je důležitý tam, kde se – obvykle nevědomky a předsudečně – předpokládá nějaká „substance“; naproti tomu je chybný a matoucí, když u popření substance zůstává a na strukturu redukuje vše. Co to vlastně je „struktura“? Jsou to vztahy, spojitosti; ale v tom je právě ten problém: vztahy mezi čím? Spojitosti čeho s čím? Nemůžeme tuto nesnáz vyřešit tím, že řekneme, že jde jen o další vztah, totiž o vztahy mezi vztahy, ani že jde o další souvislost, totiž o souvislost mezi souvislostmi. Není to možné jednak proto, že zůstává zcela nevyjasněno, jak by bylo možno pojmout (myšlenkově uchopit), co to je vztah mezi dvěma vztahy (ani co to je souvislost dvou souvislostí), ale zejména proto, že vůbec nemáme ponětí, co by to mohl být vztah „o sobě“, tj. vztah mezi „ničím“ a jiným „ničím“. Vztah byl vždycky chápán jako vztah mezi něčím dvojím (eventuelně vícerým), a tak nadále zůstává otevřenou otázkou, jaká je povaha tohoto „něčeho“.
(Písek, 081026-1.)

José Ortega y Gasset (1914)

Struktura je věc druhého stupně, totiž soubor věcí či jednoduchých materiálních prvků plus systém, podle něhož [nějž] jsou tyto prvky uspořádány. Je evidentní, že skutečnost tohoto uspořádání má určitou hodnotu, určitý význam lišící se od skutečnosti, jež je vlastní jeho prvkům. ... /149/ ...
Jak málo by věc znamenala, kdyby byla jen tím, čím je sama, odloučená od ostatních! Jak chudá, neplodná, nezřetelná! Dalo by se říct, že každá věc se oplodňuje jen stykem s ostatními, že po sobě věci touží jako samci a samice, že se milují a chtějí uzavřít sňatek, sloučit se ve společenství, organismy, stavby, světy. To, čemu říkáme „příroda“, není nic jiného než ta největší ze struktur, do které vstupují všechny materiální prvky. Příroda je dílem lásky, neboť představuje rodovou návaznost věcí, vznikání, zrození jedněch věcí z jiných, které je předjímaly, v nichž byly preformovány, virtuálně obsaženy.
(Meditace o Quijotovi, př. M. Mašínová, Brno 2007, str. 48-49.)

Ladislav Hejdánek (2008)

O struktuře můžeme mluvit jen tehdy, když máme na mysli strukturu nějakého okruhu útvarů, eventuelně určitého útvaru jako „celku“ (ať už pravého nebo nepravého). Každá struktura totiž musí být strukturou „něčeho“ – a my na to „něco“ nesmíme zapomínat tak, že se soustředíme pouze na tu „strukturu“. Tím sice stejně nějak – byť necíleně – připíšeme tu strukturu nějakému místu, nějaké situaci, nějakému úhrnu jsoucen nebo přímo nějakému jsoucnu, ale nejsme si toho vědomi, není to naším vědomým záměrem, a tak podléháme nějakému výběru, nějaké selekci bez vlastní vědomé kontroly. Právě to pak může silně ohrozit jakékoli závěry, které vyvodíme ze svého chápání příslušné struktury. Z toho důvodu nemůžeme strukturu nikde pouze popisovat jakoby zvnějšku, neboť pak bychom se vzdávali vlastního rozhodování, co k té struktuře náleží a co nikoli. Bohužel tato reflexe zcela uniká většině strukturalistů, takže nemají ani ponětí, do jaké míry se jejich nové přístupy vposledu míjejí se „skutečností“, zejména když odmítají sám koncept „subjektu“, bez něhož nelze mluvit ani uvažovat ani o „okolí“, ani o „prostředí“, ani o „situaci“ apod. (Poznámka mimochodem: totéž platí pro tzv. teorii chaosu a jeho samoorganizace.)
(Písek, 080621-1.)