Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Albert Schweitzer (1931)

… Tak činí eschatologické pojetí života Ježíšova konec všemu pochybování o věrohodnosti evangelií Markova a Matoušova. Ukazuje, že podávají zprávu o veřejné činnosti Ježíšově podle věrného, až do podrobností spolehlivého podání. Je-li v tomto podání něco temného nebo zmateného, vyplývá to v podstatě z toho, že již sami učedníci nerozuměli v celé řadě případů smyslu slov a činů Ježíšových.
(Z mého života a díla, př. Miloš Černý, Vyšehrad, Praha 1974, str. 48.)

Albert Schweitzer (19..)

Když obě má díla o životě Ježíšově vešla postupně ve známost, slýchal jsem ze všech stran otázku, co pro nás ještě může znamenat eschatologický Ježíš, který žil v očekávání konce světa a nadpřirozeného příchodu království božího. Já sám jsem se touto otázkou při své práci stále zaměstnával. Uspokojení z toho, že jsem rozřešil nejednu historickou záhadu Ježíšovy existence, bylo provázeno bolestným vědomím, že toto dějinné poznání může křesťanskou zbožnost zneklidnit a přivést do nesnází. Ale utěšoval jsem se slovem apoštola Pavla, které jsem od dětství dobře znal: „Nic nemůžeme proti pravdě, ale k pravdě.“ Jelikož podstatou duchovního života je pravda, znamená každá pravda nakonec nějaký zisk. Za všech okolností je pravda cennější než nepravda. To musí platit i o pravdě historické. I když zbožnosti se zdá zarážející a působí jí zpočátku potíže, nemůže konečný výsledek nikdy znamenat její poškození, nýbrž jen prohloubení. Náboženství nemá tedy důvodu, aby se vyhýbalo střetnutí s historickou pravdou.
Jak silná by byla křesťanská pravda v dnešním světě, kdyby byl její poměr k pravdě historické v každém směru takový, jaký by měl být! Ale místo aby dávalo křesťanství historické pravdě průchod, zacházelo s ní – když je přiváděla do rozpaků – vědomě i bezděčně často tak, že se křesťanská pravda pravdě historické vyhýbala, obcházela ji nebo ji zakrývala. Místo aby nové poznatky, k nimž muselo dospět, jako nové uznalo a věcně ospravedlnilo, promítalo je vyumělkovanými a pochybnými argumenty zpět do minulosti. Dnes je křesťanství v takové situaci, že jen tvrdým úsilím může dohánět otevřené vyrovnání s historickou pravdou, jež dříve tak často zanedbávalo.
Jaké následky má dosud třeba jen to, že v prvních křestianských dobách byly neprávem pod jménem apoštolů roz
(Z mého života a díla, Praha , str.

Ladislav Hejdánek (1990)

Někde v tomto světě, někde v tomto státě a v této společnosti se musí najít nezbytný počet lidí, kteří spolu uzavřeli spojenectví na život a na smrt ve službách pravdě, nikoliv ve službách státu ani ve službách společnosti. Tito lidé slouží lidstvu právě tím a jenom tím, že žijí, pracují a myslí tak, aby se všechno (i oni sami) dostalo do světla pravdy. Ve světle pravdy se však skutečnost nevyjevuje jen taková, jaká jest (jak si to většina Evropanů dodnes myslí), nýbrž to, jak je dána, se zároveň objevuje v napětí s tím, jaká by měla být. Pravé poznání ukazuje proto všechno skutečné v perspektivě nápravy, jak to zdůrazňoval Komenský. Univerzita se musí vztahovat k univerzu, k veškerenstvu jako celku. A tento celek veškerenstva má nejen svou minulost a přítomnost, ale také svou budoucnost. Budoucnost pak není žádná ještě nenaplněná prázdnota, ale je plná výzev, jimiž jsme oslovováni. Nejen na danou skutečnost, ale především na tyto výzvy musíme odpovídat. Vztahovat se k celku znamená vztahovat se také k těmto výzvám, přicházejícím z budoucnosti. Žádný jednotlivec, ale ani žádná instituce, a také žádný stát a žádná společnost nemůže rozhodovat o tom, které to jsou nebo budou výzvy a které z nich mají být uznány za platné a které nikoliv. Rozpoznat tyto výzvy, odlišit je od jiných a správně je pochopit je velmi náročná věc. Znalost faktického stavu věcí je tu předpokladem, ale zdaleka nedostačuje. Idea univerzity je ideou neustávajícího usilování o sjednocování faktických poznatků všeho druhu v perspektivě pochopení celku světa včetně jeho budoucnosti, tj. v perspektivě spolupráce na uskutečňování smyslu, tj. toho, co „má být“.
Žádná odborná věda sama o sobě není ničeho takového schopna, protože vědy si v důsledku specializace rozdělily univerzum po částech mezi sebe a žádná z nich nemůže kompetentně posoudit, zda při dělení nebylo něco ztraceno. Jediná disciplína, jejímž posláním je nikdy vztah k celku neztratit, je filosofie; ta však není žádnou odbornou vědou. Takto pochopená filosofie však nemůže být záležitostí jednotlivých kateder ani jednotlivých fakult, ale záležitostí univerzity jako celku. A nemůže být vnucována univerzitním oborům zvenčí jako nějaká jednotící ideologie, neboť žádná opravdová filosofie si o sobě nemyslí, že je věděním, nýbrž spíše je vědoucím nevěděním, tj. láskou k pravdě a touhou po ní, myšlenkovým pokusem o její vyslechnutí a poslechnutí. Pravda sama pak není ani záležitostí soudu či výpovědi, ani záležitostí nějakého souladu myšlení se skutečností. Náš jazyk nám naznačuje, že je cosi společného jak pravdě, tak právu a spravedlnosti, ale také správnosti a opravdovosti atd. Univerzita stojí a padá s ideou, že veškerenstvo není sjednoceno ve své danosti, ale ve své zakotvenosti v „tom pravém“. A v této zakotvenosti spočívá vposledu i svoboda každého člověka a také svoboda ducha vůbec.
(Lidové noviny roč. 3, č. 4, 17.1.1990, str. 8.)

Alfred North Whitehead (1948)

About twenty-five years for a man and about three hundred years for a university are the periods required for the attainement of mature stature.
(Harvard: the Future, in: Essays in Science and Philosophy, New York 1948, page 153.)

Albert Schweitzer (1931)

Když obě má díla o životě Ježíšově vešla postupně ve známost, slýchal jsem ze všech stran otázku, co pro nás ještě může znamenat eschatologický Ježíš, který žil v očekávání konce světa a nadpřirozeného příchodu království božího. Já sám jsem se touto otázkou při své práci stále zaměstnával. Uspokojení z toho, že jsem rozřešil nejednu historickou záhadu Ježíšovy existence, bylo provázeno bolestným vědomím, že toto dějinné poznání může křesťanskou zbožnost zneklidnit a přivést do nesnází. Ale utěšoval jsem se slovem apoštola Pavla, které jsem od dětství dobře znal: „Nic nemůžeme proti pravdě, ale k pravdě.“ Jelikož podstatou duchovního života je pravda, znamená každá pravda nakonec nějaký zisk. Za všech okolností je pravda cennější než nepravda. To musí platit i o pravdě historické. I když zbožnosti se zdá zarážející a působí jí zpočátku potíže, nemůže konečný výsledek nikdy znamenat její poškození, nýbrž jen prohloubení. Náboženství nemá tedy důvodu, aby se vyhýbalo střetnutí s historickou pravdou.
Jak silná by byla křesťanská pravda v dnešním světě, kdyby byl její poměr k pravdě historické v každém směru takový, jaký by měl být! Ale místo aby dávalo křesťanství historické pravdě průchod, zacházelo s ní – když je přiváděla do rozpaků – vědomě i bezděčně často tak, že se křesťanská pravda pravdě historické vyhýbala, obcházela ji nebo ji zakrývala. Místo aby nové poznatky, k nimž muselo dospět, jako nové uznalo a věcně ospravedlnilo, promítalo je vyumělkovanými a pochybnými argumenty zpět do minulosti. Dnes je křesťanství v takové situaci, že jen tvrdým úsilím může dohánět otevřené vyrovnání s historickou pravdou, jež dříve tak často zanedbávalo.
Jaké následky má dosud třeba jen to, že v prvních křesťanských dobách byly neprávem pod jménem apoštolů roz/52/šiřovány spisy, aby se dodalo více autority ideám, které obsahovaly. Nyní jsou tyto spisy pro nás už po celé generace pramenem bolestných sporů. …
Právě proto, že jsem bádáním o dějinách dřívějšího křesťanství tak často narazil na následky jeho poklesků proti historické pravdě, vedlo mě to k vášnivému úsilí o pravdivost našeho dnešního křesťanství.
(Z mého života a díla, př. Miloš Černý, Vyšehrad, Praha 1974, str. 51-2.)